Skutky a cesty České taneční platformy
Zdá se, že úroveň moderního tance v Čechách jde nahoru. Zejména je potěšitelné vystoupení z bludného kruhu monotematičnosti. Scéna se rozrůzňuje. Stále je zde ale neobsazené místo pro středně velké soubory, bez nichž je organismus tanečního života neúplný.
Sošní a blíženečtí tanečníci inscenace Brut skupiny NANOHACH | FOTO ANETA ŠEBELKOVÁ
Nejde jen o nedostatek peněz, ale možná i o nedostatečnou vůli k vykročení z tepla malých spřátelených klanů. Dobrá i špatná zpráva je, že se nabídka zajímavých choreografií nevejde do rozsahu rozšířeného víkendu. Z hlediska jak místních, tak zahraničních diváků (potenciálních kupců či mecenášů, kteří mohou poskytnout vítané studijní a profesní pobyty pro naše mladé talenty) je to nejpřijatelnější model, kterého se přidržuje celá Evropa. Pokusím se zde virtuálně doplnit, co v programu scházelo.
Středně velké soubory jsou v našich podmínkách kompenzovány skupinami o pár členech s několikaletými dobrými výsledky, které už si publikum navyklo soustavně sledovat a o nichž předstíráme, že pracují za profesionálních podmínek. Jsou jimi – v pořadí, v jakém vystoupily v programu, – Adéla Laštovková Stodolová & SKUTR, VerTeDance, NANOHACH, ME-SA, Spitfire Company. Z dalších „jako velkých“ skupin tu scházely DOT504, jejichž nová premiéra ve spolupráci s T.N.F –Manson – se odehrála krátce před začátkem Platformy, a nemohla být tudíž už zařazena (v DN již recenzováno), a nový opus 420PEOPLE, jehož premiéra nás teprve čeká. Škoda také, že se tu nepromítla premiéra Cirku La Putyka Slapstick Sonata. Platforma by měla připomínat, že moderní taneční a pohybové divadlo je zóna bez ostrých přechodů a hranic a podporovat toto liberální pojetí.
Rituální divadlo Adély L. Stodolové & SKUTRů
Ritualizující pohybové divadlo s názvem Muži na téma zasvěcení mladého Vlka do „ideologie a etiky“ smečky, jehož autorkou je mladá choreografka, která se do zdejší první choreografické první ligy razantně vynesla už svou předchozí Malou smrtí, jsme již recenzovali. Choreografka se nebojí ani nezvyklého tématu ani formy, která nehladí po srsti, ani odvážně erotických gest a situací, a ani převahy mužských performerů, mezi kterými se musí v roli Feny prosadit. Toto objevné představení jednoznačně patřilo k vrcholům Platformy.
NANOHACH & Ramalingom
Zcela odlišné, ale stejně hodnotné dílo představila zavedená skupina NANOHACH. Častěji než s domácími pracuje se zahraničními choreografy. Také tentokrát si vybrali dobře. O Francouzi Fabrici Ramalingomovi z jihofrancouzské „metropole tance“ Montpellier je slyšet. S pěti tanečníky skupiny NANOHACH vytvořil divadlo prodýchané tanečnosti a velké krásy. Krásy tělesné, sošné – muži i ženy tančí s obnaženou horní polovinou těla. Krásy malířské – černá a červená barva kostýmů na pozadí bílé haly. Krásy přírodní – taneční pohyb se vine krajinou prostoru jako meandry přítoků, řízen, zdá se, klimatem, větrem. Za zmínku stojí i originální zvukový design. Do dechu tanečníků jen občas zazní ochraptělá, archaicky znějící trubka.
Cesty Spitfire Company
Déle než je zdrávo trvala cesta na Českou taneční platformu skupině Spitfire Comp. Tak už tam, zaplaťpánbůh, dorazili. Skupina „progresivního a plastického divadla“ dospěla k tanečnímu projevu od nonverbálu, v jehož zóně si vyzkoušeli tragické i buffonské, fyzické i vizuální, politické divadlo. Při těchto cestách a blouděních se performeři/rky skupiny neobyčejně pohybově vypracovali. V taneční inscenaci Nedotknutelní vystoupili v choreografii Jiřího Pokorného z NDT s perfektními tanečními výkony Markéty Vacovské, Miřenky Čechové a Roberta Janče. Představení inspirované dílem Virginie Woolfové kombinuje text a tanec. Hlasy zveřejňují vnitřní monology postav, zatímco perfekcionistický pohyb vykresluje jejich vztahovou síť a nuance emocí. Přesahová forma a bolestiplnost námětu nás vrací k náladě osmdesátých let, nicméně taneční jazyk je aktuální.
Šance VerTeDance
O prsa za těmito mými favority vidím tuto domácí skupinu z Ponce; uvedla dvě inscenace. (Podle pravidel se přihlašuje jedno dílo choreografa, není tedy vyloučeno dvojí angažmá jedné skupiny). V daném případě to bylo jednak nové dílo domácích choreografek a zakládajících členek skupiny Terezy Ondrové a Veroniky Kotlíkové Kolik váží vaše touha?,jednak Found & Lost Švédky Charlotty Öfverholm. Dávám přednost jejich vlastní choreografické práci, feministicky postavené otázce po Achillových patách ženského těla, po léčkách a mučednictví studu, s tragickými gagy stažených šortek a rukou v rozkrocích. Vedle obou choreografek zde tančí charismatická Helena Arenbergerová a excentrická Lucia Kašiarová. VerTe však vyvracejí samy sebe, když se v závěru uchýlí k laciné parodii na bulvární výprodej ženské přitažlivosti.
Hysterická produkce Found & Lost, v níž švédská choreografka přenesla své afekty a křeče na tanečnice Veroniku Kotlíkovou a Terezu Ondrovou, se nemytými drápy dotýká vztahu matky a dcery. Vydírá kýčovitou směsí tlustě nanesených černí, komiksových karikatur, které nadělala z obou mladých žen, a štěkotem psů, evokujícím nevkusně skutečné a strašlivé tragédie. Choreografického materiálu je tam pramálo a je nicotný, zastaralý. V rámci vytyčeného úkolu je však Tereza Ondrová vskutku působivá, mrazivě hrůzná a Veronika Kotlíková srandovně „máklá“, když imituje rockový trans. Jejich šance na Cenu za choreografii, která je tradičně tajená až do vyhlášení u příležitosti zahájení festivalu Tanec Praha, je velká, jak lze usuzovat z (netajené) Ceny za lighting design, kterou získal, a už ji má, třetí člen VerTeDance, Pavel Kotlík za svícení právě Found & Lost.
Neodolatelné svody Hany Turečkové
Relativně novým a nadějným souborem jsou Dekkadancers, ti letos na Platformě také nefigurovali, ale jedna z jejich členek, Hana Turečková, zde představila svou novou choreografii Mono no aware (Na hranici krásy), ovšem nikoli s Dekkadancers, nýbrž s Pražským komorním baletem. Hana Turečková neodolala touze dotknout se pro jednou divné krásy butó, setrvat dlouze okouzleným pohledem na přelévání sukní ze zlaté fólie. Tak snad má dušička pokoj, a příště raději bez eklekticismu, nápodob, z vlastních zdrojů a s jinou skvadrou. Slibná choreografka má na to celý život.
Hana Turečková neododalala kráse zlaté folie v Mono no aware | FOTO PAVEL HEJNÝ
Comeback Moniky Rebcové
Je pozitivní, když Platforma hledá nové choreografické objevy, a je také pozitivní, když umožňuje comebacky. Po dlouhé odmlce se vrátila Monika Rebcová s představením Afrika – Smíření. Monika uvěřila v Afriku už dávno a vrátila se z ní smířená. Její harmonické afro-contemporary si získalo publikum, které jí hned na místě udělilo Cenu diváka a polovinu tržby.
Sezona sólistů
Máme samé senzační sólistky. Letos byly prezentovány Lenka Bartůňková a její site-specific Lágrima, mnohometrová slza tekoucí po schodišti, dále SoloS (Part III) Martiny Hajdyly Lacové, tanec sofistikovaného terminátora, celovečerní výstřední i lyrický comeback Báry Látalové Margarethavypravuje.Z důvodu zranění neuvedla Jana Vrána svou rituálně-konceptuální Sfingu, tak ji zde mějme alespoň virtuálně.
Salón odmítnutých
Národní platforma by měla odrážet momentální stav tanečního umění, zachytit i jevy efemérní, které zazáří na sezonu a nikdy se nezopakují – takže příště už bude pozdě. Také citlivě zaznamenat, když se po létech úsilí někdo dopracuje k úctyhodnému výsledku, a vyslat signál, že je jeho práce taneční komunitou vnímána. Proto mě velmi mrzelo, že byla porotou Platformy, jejíž jsem členkou, v demokratickém hlasování odmítnuta dvě – zcela rozdílná – díla.
Ondřej Lipovský je v našem tanci přítomen dlouho a nikdy si to nedělal lehčí. Odmítnuté sólo se jmenuje Jen zem, nebe, já ačára obzoru. Vysloveně „fyzický“ tanečník tu sáhl po literárním díle, románu nositele Orhana Pamuka Jmenuji sečervenáa překódoval ho do tance „nekompatibilního“ s literaturou. Jeví se v něm jako zralý, exaktní, invenční tanečník výrazné osobní výpovědi a ukázněného těla, ovlivněný asijskými technikami a estetikou, někdy groteskní, někdy psychedelický.
Kreutzer Sonatapozdního romantika, choreografa Martina Dvořáka a skupiny ProArt má elegantní, hledané variace. Možná by Dvořákovo retro neudělalo dojem na zahraniční experty, ale nejde jen o ně. Podobně jako Beethovenova i Janáčkova hudba obsahuje romanticky silnou vášeň a zároveň moderní podlomenost, chorobnost. Není to prázdné představení. A je nejlepší, jaké kdy udělal.
Romantik, kterému to prošlo
Nezařaditelný solitér pohybového divadla v Čechách, tvůrce dekadentních obrazů ze snových dějin Střední Evropy Jan Komárek uvedl své kapesní, intimní, schizofrenní duo žen na Schnitkeho hudbu Skutky a cesty. Kdo už nás dnes potěší dojmem, že zíráme na princeznu ve skleněné rakvi?
Jako heslo pro letošní ročník si nová, mladá a velmi schopná ředitelka Kateřina Višinská zvolila trochu kýčovité heslo: Tanec vás oslní! No, raději bych něco jako Tanec vám zvedne mandle! (Jako třeba vloni odmítnutí brutální naháči z Frei Körper Kultur,kde je jim konec?)
Komentáře k článku: Skutky a cesty České taneční platformy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
