Ovoce rajských stromů jíme
Choreografka a režisérka Adéla Laštovková Stodolová představila třetí díl své kámasútry, kterou zahájila Malou smrtí v roce 2008. Ta se těšila všeobecnému zájmu a tvůrkyně se jí vyšvihla mezi sledované osobnosti pohybového divadla. Byla unikátní neobvyklou otevřeností a humorem, s nimiž skrze tanec a pohybové situace mluvila nezastřeně ženským, ale nikterak narcisistním úhlem pohledu o erotice. „Svatojánské“ lovy rozdychtěných mladých dam, které chystaly léčky na mladíky, zaplétaly absurdní situace a přecházely v dětskou náruživost tance, což společně vytvářelo divácky vstřícný, avšak nikoli triviální spektákl.
Následující inscenace Muži (2011) už se s diváky tolik nemazlila; ritualizující a zároveň naturalistické obrazy mužů jako vlčí smečky, mezi nimiž zamíchává karty jedna chlípná Fena – zpravidla na čtyřech, a náhle nečekaně vyrostlá na Bohyni – diváky zaskakovaly, právě tak jako rébusovitá skladba, v níž se obtížně orientovali. Ať už to diváky rozhodilo, či nikoli, šlo o událost sezony.
Nejnovější inscenace Ženy má vytvořit k předešlému pendant a uzavřít tak trilogii. Naše pohlaví je představeno tanečně pohotovými herečkami (Dana Batulková, Renáta Martinová, Zuzana Stavná), zastupujícími tři věky ženy, a tady začíná problém. Jedna z postav se sice nazývá drsně Babice (Dana Batulková), ale démonismus jí zcela schází; vidíme velmi zachovalou, roztomilou a trochu pošetilou středostavovskou paničku. Nezdá se, že by s ní režisérka naplnila ideální představu „ženy z druhého břehu“, se kterou do projektu vstupovala: Když jsou důležité zkušenosti žen ošetřeny rituálním přechodem, jsou to právě ženy na druhém břehu, které ji vítají a symbolicky oblékají nový šat zkušenosti. Obraz nestoudné a božské Feny z předešlé inscenace nebyl překonán. Vlastně jsou tu všechny postavy co do charakteru zaměnitelné; jde jim o jedno, a některé to mají, jiné ne. Už preludium, „čarování“ žen vleže na zemi pod „rituálním“ lustrem, odhalí slabinu slov: jsou příležitostí pro banality. Nelze ovšem nevidět také silné stránky inscenace. Především všechny odstavce taneční kámasútry jsou zajímavě stylizovanými a neotřelými tanečními etudami.
Stěžejní výstup tří žen s napřaženými luky definuje téma, je mýtizující a slibný. Ovšem následné rozvinutí motivu Dian je jednostrunné, podlomené legráckami. Když mladý muž tančí kolem dívky nabízející ovoce/ /nabízející se jako ovoce, a jakási síla ho ustavičně odmršťuje a chrání dívku před jeho doteky, je to tanečně dynamická hyperbola.
V závěru vidíme tři Lovkyně s napřaženými luky, jak v těsném zákrytu od nejmladší po nejstarší vytvářejí jakousi Svatou Lovkyni Samotřetí. Taková šťastná místa jsou však součástí fragmentarizovaného celku; režisérka utíká od témat, která sama objevně nadhodí, a upadá do klišé o ženách. Nevelkou pomocí je i scénografie; jindy nápaditý Jakub Kopecký scénu odbyl. Na scéně rozestavěl jelena, kance, bažanta – zvířátka, která jsou beznadějně k ničemu, a přiložil i plastikové jehličnany – vznikl tak les IV. cenové kategorie.
Erotická vzrušivost se v nové inscenaci mísí s poživačností, nevíme, kde končí sex a začíná mlsání, a naopak. V roli erotického symbolu tu vystupují blumy. Mladíci (Jaro Ondruš, Jakub Gottwald a Ondřej Nosálek) po nich šílí, schlamstávají je z rukou žen i z jejich těl, jedí to ovoce rajských stromů, a také ho rozpatlávají a flusají. Rozpatlává se často i zbytečný proud slov, jimiž proniká do tématu banalita a hatí tak křehce naznačené možnosti metafor. Tanec a řeč těla jsou lepším médiem pro originální směs syrové vůně pozemskosti a rituality, které jsou značkou A.L.S., když má šťastnou ruku.
Stále však platí, že Adéla L. Stodolová je výrazná osobnost pohybového divadla, která stojí za sledování.
Adéla Laštovková Stodolová a SKUTR: Ženy. Choreografie Jana Burkiewiczová, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Hana Zárubová, hudba Jan P. Muchow. Premiéra 19. prosince 2013 v Divadle Komedie. (Psáno z reprízy 22. prosince 2013.)
Komentáře k článku: Ovoce rajských stromů jíme
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)