Skvělí Dekkáči v dusném psychu
Tramvaj do stanice Touha Tennesseeho Williamse je v českém tanci a baletu v poslední době v kurzu. Postupně jsou uváděny verze zkušených tanečních vypravěčů. Před pěti lety v Českých Budějovicích pohled Libora Vaculíka, vloni přenesená inscenace Johna Neumeiera v Národním divadle a nyní zbrusu nová podoba od Arthura Pity a jeho týmu, kterou připravil pro nezávislé uskupení Dekkadancers.
Vzpomínky Blanche na bolavou minulost se vynořují se stále větší intenzitou (zleva Viktor Konvalinka, Klára Jelínková a Albert Kaše) FOTO JAKUB ČERVENKA
Oproti baletně uhlazené Neumeierově verzi, v níž Blanche tančí příběh svého životního ztroskotání ve špičkových střevících, si Pita nebere servítky a divákovi předkládá Tramvaj se vší syrovostí a surovostí. Portugalský choreograf a režisér patří k výrazným osobnostem evropské baletní scény. Ostatně pracoval například pro londýnský The Royal Ballet nebo San Francisco Ballet. Do Čech se dostává díky „Dekkáčům“, pro něž je to asi největší zkušenost s ryze narativním dílem.
Po efektním skupinovém entrée šmrncnutém jazzem a stepem se Pitova Tramvaj trochu zadrhne. Blanche vstupuje do domu Kowalského a nejednou je tu až moc vysvětlující pantomimické posunčiny. Ta ale postupně mizí a Pitovo vyprávění nabývá na lehkosti a obraznosti. Vzpomínky Blanche na bolavou minulost se vynořují se stále větší intenzitou. Nejdříve jako míjení se s někdejším manželem Allanem Greyem v kontrastu s pozvolna se rozvíjejícím vztahem s Mitchem. Postupně jsou propady do vzpomínek stále úpornější. Vrací se v nich někdejší manželova sebevražda a následný morální úpadek. Pita dokáže dát některým scénám mrazivou dojemnost, aby jiné – například když se onehdy v Blanchině posteli střídali milenci „jako na běžícím pásu“ – zase osvěžil humorem. Skvěle vykresluje upocenou, buranskou atmosféru, v níž Blanche působí svým upjatým chováním jako zcela nesourodý prvek. Její prohlubující se psychická labilita se střetává s psychopatickým naturelem Stanleyho a tahle těkavá směs hrozí každou chvíli explozí. Výborně k tomu sedí hudba Franka Moona plynoucí v jazzovém hávu. V některých důležitých scénách ale vážní a má charakter dramatického podkresu. Scénu Yanna Seabry tvoří dominantní lehce otočná dutá stěna a několik kusů nábytku, které mají pro stavbu situací stěžejní roli: mobilní postel, vana nebo staré pianino, které stejně dobře slouží i jako symbolická tramvaj a spojnice se vzdáleným světem.
Zásadním kladem inscenace je výborné obsazení a pevné vedení všech postav. V kolektivu Dekkadancers se netančí s rezervou, naopak se jde ve fyzických výkonech na dřeň. Pita velmi dobře modeluje jednotlivé kontrastní charaktery. Klára Jelínková byla jednou z výrazově nejzajímavějších osobností Zuskovy éry v Národním divadle. Nedávno z tohoto divadla odešla a svou bohatou uměleckou zkušenost bezezbytku zúročuje v roli Blanche. Je to výkon s obrovskou škálou odstínů. Tušíme chaos, který se v ní odehrává a nahlodává zbytky psychického zdraví. V závěru jako by se snažila vytřást z hlavy všechen ten ubíjející zmatek. Patrik Čermák jako Stanley je upocená hora svalů, z níž prýští testosteron; sebevědomý, záludný… rapl. Ve vztahu se Stellou v podání Elišky Jirsové je jen krůček od rajcovní vášně k násilí. Stanley je člověk, který nedokáže ovládat své emoce, a v závěru, poté co ho Stella opustí, vše demonstrativně ničí (tady Pita domýšlí Williamsovu předlohu). Proti němu je Mitch Ondřeje Vinkláta romantik, ve chvílích dvoření Blanche nesmělý, až nejistý, v okamžiku odhalení její minulosti ale chladně racionální ve svém odmítnutí. Vinklát je umělcem mnoha talentů, a tak nejen skvěle tančí, ale s jazzovou lehkostí též preluduje na pianino a zpívá. Jakýsi stín všech traumat zosobňuje symbolická postava slepé dívky Celestine. Natalia Metodijeva jí dává hrozivou úsečnost. Mrazivý klid se u ní v mžiku mění v epileptickou změť rychlých pohybů. Odlehčení vnáší na scénu Viktor Konvalinka jako představitel Steva a několika dalších menších rolí. Často s potlačovaným pobavením přihlíží houstnoucí atmosféře a svůj komický talent naplno ukazuje v herecké minietudě coby vrchní s ubrouskem. A konečně nelze opomenout drobného Alberta Kašeho, který postavě Allana Greye propůjčuje jistou křehkost a smutnou osudovost.
Pitova Tramvaj není pro útlocitné diváctvo, natož pro zastánce genderové korektnosti. V jeho pojetí se témata Tennesseeho Williamse ještě více prohlubují a hrubnou. Tohle psycho má ale šťávu.
Dekkadancers, Praha – Tramvaj do stanice Touha. Režie a choreografie Arthur Pita, hudba Frank Moon, scéna a kostýmy Yann Seabra. Premiéra 7. listopadu 2023 v prostoru Jatka78, Praha.
Komentáře k článku: Skvělí Dekkáči v dusném psychu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
