Sláva a bída seriálů
Desátou epizodou se na ČT2 završila první řada dánského seriálu Vláda (Borgen) – a rovněž desátou epizodou pokračuje na ČT2 už čtvrtá řada amerického seriálu Ve jménu vlasti (v originále Homeland – ani lehce nablblý český název nemůže divákovi kazit radost z jinak dokonalé práce celého českého dabingového týmu). V prvním případě je tématem každodenní šeď jednoho vládnutí, ve druhém (k němuž se vrátíme po skončení řady) takřka výhradně americká zahraniční politika, respektive nemilosrdný pohled na CIA (ta je zde personifikovaná rozporuplnou agentkou Curry Mattisonovou v nervním podání Claire Danesové) a její boj s radikálním islámem – nutno říci, že na obou stranách barikády se vyskytují lidé čestní a naopak.
Miroslav Donutil ve druhé řadě seriálu Doktor Martin, v lopotném pokusu o české Zvonokosy na idylických stráních Beskyd FOTO ČT DAGMAR VYHNÁLKOVÁ
A na ČT1 mezitím třináctým dílem Zimmer frei skončil český „krušnohorský“ detektivní seriál Rapl, pátým dílem také už naštěstí skončila rádoby satirická, herecky velmi slušně obsazená, zato scenáristicky bezradná parodická – nebo spíš sebeparodická? – sci-fi Kosmo. A naneštěstí jsou pořád v nedohlednu „astrologické“ Vraždy v kruhu, a v úplně jiném žánru, navzdory mým několikerým nadějím na už už blížící se a znovu oddalovaný happy end, i druhá řada komediálního seriálu z beskydského Protějova Doktor Martin. (Podobně je na tom ostatně i nekonečně natahované historické simulacrum, de facto do mnoha hodin roztažená zdařilá reklama na kyselku Já, Mattoni, která se v několika dílech v důsledně dodržovaném žánru červené knihovny dokonce neváhala přilepeným skororománkem titulního hrdiny připarazitit na legendě o nešťastné manželce Franze Josefa I., krásné císařovně Sissi.) Všechny uvedené české tituly, jakkoli maximálně rozdílných žánrů i formátů, mají přinejmenším dvě věci společné: bodrou ukecanost v dialozích a nulovou kritickou soudnost už při přijetí námětů a scénářů, z nichž některé na první pohled působí dojmem pubertálního gymnaziálního humoru pro pár „sdílejících“ kámošů na webu (Kosmo), jiné dojmem lopotného pokusu o české Zvonokosy (Doktor Martin). A dále je většině seriálů společná utkvělá představa, že dramatické napětí (popř. humor) vytváří předem zaručená vnější atraktivita, jež zakryje do očí bijící slabiny krkolomných scénářů i režijně obrazových klišé. Ať už jde o atraktivitu populárních tváří (Miroslav Donutil, Jitka Čvančarová, Ivan Trojan, Martin Myšička, Hynek Čermák, otec a syn Švehlíkovi), nebo o atraktivitu situací (rvačky, střílečky, honičky, soulož pokud možno hned v prvních minutách, neadresná klišé o korupci bossů policie i politiky), popřípadě atraktivitu prostředí (oblíbené jsou noční kluby, dealeři, pasáci a dámy u tyče, v raplovské sérii dokonce i tajné velkopalírny drog v poddolovaných Krušných horách; frčí i magie a ezoterika – v některých dílech nekonečného doktorského namlouvání v Protějově pak jde naopak o průhledné vyřizování si účtů sponzora série s alternativní medicínou ve prospěch té naší jedině správné). Vzhledem k těmto společným jmenovatelům nevěřím, že jde o jednotlivé nezdary, na něž má každá instituce, zvláště pak ta veřejnoprávní, plné právo – nýbrž o trend. Obávám se, že dramaturgická ryba veřejnoprávní televize smrdí od hlavy: není asi náhodou, že to nejkvalitnější ve „vážné“ dramatické i „sitcomové“ tvorbě (od Hořícího keře, přes Terapii, Pustinu až po Kancelář Blaník) se zrodilo mimo ni, ať už to bylo ČT zpupně odmítnuto, nebo jí to pro jistotu nebylo vůbec nabídnuto.
Naštěstí poskytuje ČT, a budiž jí za to dík, i seriály přejaté, jež dokazují, že i v daném žánru není ve zběsilém honu na sledovanost vůbec nutné předem rezignovat na kvalitu, hloubku a společenskokritickou výpověď. A tak do toho všeho, co jsem výše vyjmenoval, vpadnou českému divákovi na ČT2 zcela neznámé herecké tváře a témata pro seriál tak nezáživná a předem ztracená, že by je (a s nimi autory, jako je nějaký Adam Price, Louise Friedberg, Tobias Lindholm) každý soudný dramaturg či kreativní producent z Kavčích hor okamžitě vypoklonkoval. Prosím vás, soukromé i politické trable nějaké premiérky, každodenní handrkování o nějaké vládní či opoziční většině ve sněmovně, o politických kompromisech a mediálním obrazu, o reformě zdravotnictví, ekologii, daních, minulosti ministra nebo jeho poradce, o jakémsi Grónsku a jeho paritním zastoupení, o přípravě na televizní duely – jakoby těch nudných duelů i v naší realitě nebylo dost – koho to dneska zajímá? Z toho chcete vytřískat třicet dílů, vy jste se zbláznili! A přece se všichni jmenovaní a další spolutvůrci dánského seriálu Vláda – v čele s vynikající představitelkou premiérky Birgitte Christensenové (Babett Knudsenová, tak jako v dánském Zločinu skvěle dabovaná Terezou Bebarovou) – asi nezbláznili. Jinak by jejich už tři řady nedosáhly tak obrovského domácího i mezinárodního ohlasu. A nezbořily by řadu mýtů. Především ten, že politika je a priori svinstvo, a čím vyšší, tím větší je i to svinstvo. (Exemplárním případem byl i u nás odvysílaný americký superkritický Dům z karet.) To má u diváka jednoznačný podprahový efekt – od politiky ruce pryč (zejména ty ruce, co házejí lístky do volebních uren). Výsledky této rezignace si každý čtenář dosadí sám. Jeden z nejlepších dílů série pojednával o situaci tolik povědomé právě nám, kteří někdy nevíme, zda nám vládne český, ruský, či čínský prezident: přijede šéf autoritativního východního státu, který popravuje a mučí své oponenty, ale nabízí Dánsku výhodný kontrakt, investice i pracovní příležitosti. Žádá za to maličkost – vydání údajného teroristy, ve skutečnosti disidenta, který má v Dánsku azyl. Jak to dopadne, nebudu prozrazovat. Snad jen tolik, že už neplatí Hamletovo: Je cosi shnilého ve státu dánském.
Komentáře k článku: Sláva a bída seriálů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
