Divadelní noviny > Kritika

Sláva a pád krále Oidipa na Antické Štvanici

Antická Štvanice představuje zavedený plenérový projekt pražského divadelního uskupení Tygr v tísni, jehož cílem je již od prvního ročníku (2016) přinášet jevištní adaptace antického dramatu v podobě, která bude srozumitelná současnému publiku zvyklému na inscenační konvence a kulturní kódy výrazně odlišné od těch antických. Letos zpracovali oidipovský mýtus formou „kompletní“ trilogie odehrané v jednom večeru, v níž se inscenace antických pretextů potkává s jejich moderní adaptací.

Vůdčí osobnosti Tygra v tísni, režisér Ivo Kristián Kubák a dramaturgyně Marie Nováková, tvůrkyním a tvůrcům jednotlivých ročníků dávají volnou ruku v práci s předlohou i s výběrem inscenačních prostředků a netlačí na „věrnost“ vůči originálu, alespoň ne ve smyslu doslovného opakování jeho jazykových nebo dramatických struktur. Naopak jim umožňují, aby zprostředkovali publiku z původního dramatu to, co v něm považují za nosné a aktuální. Díky tomuto velkorysému přístupu tak byly na Štvanici v minulosti k vidění jak inscenace založené na pouze kosmeticky upravených antických předlohách (Oresteia, 2016), tak svébytné autorské adaptace (aristofanovský katarzní kabaret Plodnost! Mír! A Bohatství!, 2019) i moderní verze antických příběhů (Konec Faidry od Mariny Carr, zkombinovaný s adaptací Aischylových Prosebnic od dramatičky Anny Saavedra, 2018).

Rozdílnost přístupů k nakládání s antickým dramatem jakožto textovou složkou inscenace generuje rozdílné dramaturgické strategie, s nimiž jednotlivé inscenátorské týmy k antické látce přistupují. Aktuální Oidipús komplet, jenž vznikl coby koprodukční projekt Tygra v tísni, Divadla VILA Štvanice, Národního divadla Brno a festivalu Divadelní svět Brno, stojí v tomto směru na pomezí dvou základních dramaturgických tendencí, které je možné v historii Antické Štvanice, i v inscenaci antického dramatu obecně, vysledovat. Druhá část třídílného projektu, Sofoklův Král Oidipús, se řadí po bok již zmíněné Oresteie nebo Senekova Šíleného Herkula (2020), jejichž tvůrci témata vybrané hry inscenovali na jejím původním půdorysu, aniž by zásadně dekonstruovali její dramatickou strukturu či estetické prostředky. Oproti tomu první a třetí část trilogie, tedy inscenaci kompletně dopsané hry @Láios a do fyzického divadla adaptovaného Oidipa na Kolónu, bychom mohli přiřadit spíše k ročníku 2018, kdy se hlavní témata obou antických pretextů – anatomie vztahu dvou mocných osob a otázka uprchlictví – vtělila do tvaru formálně výrazně odlišného od původní Aischylovy a Eurípidovy verze.

Jak se Oidipús zrodil

Text pro první část nově vzniklé trilogie, kuchyňské drama @Láios, na základě dvou dochovaných textových zlomků ztraceného Sofoklova originálu a s využitím dalších pramenů napsala dramatička Hana D. Lehečková. Režisérka Zuzana Burianová inscenaci umístila na trojúhelníkový plácek v západní části ostrova Štvanice, který byl ze dvou stran ohraničený okolními cestičkami a jehož třetí stranu pomyslného jeviště tvořila stupňovitá divácká tribuna. V první části trilogie obě volné strany hracího prostoru od okolního světa odděloval plot potažený neprůhlednou tkaninou, který spolu s nejvýraznějším scénickým objektem, funkčním zahradním traktorem, a plastovým nábytkem lokalizoval děj do soukromé elitní rezidence. Společně, nebo spíš v neustálém konfliktu, zde žije podpantoflácký vládce Théb Láios (Jan Meduna) se svou semetrikální manželkou Iokastou (Rosalie Malinská), které familiárně říká Ioki. Tu, zdá se, nezajímá nic jiného než jak zařídit, aby už konečně otěhotněla, což naznačují stohy balíčků s těhotenskými potřebami, které ji obklopují, naštosované do podoby jakéhosi dětského domečku. Tam se schovává před světem a sní si svoje sny o miminku, případně odtud pořvává na manžela, odevzdaně posedávajícího v křesle nebo túrujícího traktor coby svého věrného oře.

Konverzační tragikomedie postupně v sérii svižně plynoucích dialogů odhalí dramatické ingredience potřebné k nastolení konfliktu v následující části trilogie. Věštba, podle níž se má Láiovi narodit syn, který zabije svého otce a bude plodit děti s vlastní matkou, je důmyslně propojena s dějovým zvratem, v němž se ukáže, že Láios měl poměr s nedospělým synem svého přítele Pelopa. Navíc nezůstalo jen u románku na jednu noc a erotických fotek: Chrýsippos se do Láia zamiloval, avšak ten jeho lásku neopětoval, a aby se dotěrného adolescenta zbavil, zveřejnil jeho choulostivé video na sociální síti a zároveň s „Chrisem“ bez vysvětlení ukončil všechny styky. Láios se pak v rychlém sledu ze zpráv na internetu dozvídá, že Pelopův syn kvůli posměchu a šikaně, které video způsobilo, spáchal sebevraždu a jeho otec Láia i jeho konečně těhotnou manželku v přímém přenosu rozhlasového duelu častuje již známou kletbou.

Mytologický příběh se v inscenaci aktualizuje nejen prostřednictvím jejího vizuálního pojetí, ale také v textové rovině. Fikční svět, který Lehečková ve své parafrázi mýtu vytváří, je fantaskním hybridem antického a moderního, kde postavy klejí do Titánova kokota a Iokasté čůrá na těhotenský test. Objevují se zde však i momenty, v nichž o sebe antická a moderní realita křísnou a zdůrazní tak vzájemnou protikladnost, jako když se Ioki nechápavě ptá virtuálního asistenta, na co je kulička, kterou vybalila z jednoho z balíčků těhotenských zásilek, aby po chvíli luštění obalu konsternovaně zhodnotila, že se to strká do pipiny. Tyto a další průniky aktuálního světa do příběhu řeckých vládců mohou ve své konkrétní realizaci působit zábavně, banálně nebo trapně, podle nastavení diváků, svou dramaturgickou povahou však v každém případě odpovídají logice originálu, kde se mytologická minulost rovněž mísila s žitou realitou athénského publika.

Moderní aktualizace se nejkonzistentněji projevuje v postavě posla bohů Herma (Denis Šafařík), zde přetaveného do svérázné kombinace virtuálního asistenta a chytré domácnosti. Jeho přítomnost je možné chápat jako komentář k současným debatám o rozvoji umělé inteligence: Hermés dokáže spolehlivě vyhledat nejnovější zprávy, zobrazit galerii fotografií z dovolené nebo ohřát jídlo – ale má i lidské rysy. Odmítá plnit rozkazy a zdá se, že si docela rozumí s Ioki, což ovšem královně nepřekáží v tom, aby ho, když zkříží její zájmy, nešikanovala stejně bezcitně jako její manžel. Podobně se na pozadí vkrádá další aktuální téma, kyberšikana, jako dramatický motiv Láiova prokletí a Chrisovy sebevraždy.

Méně srozumitelná jsou další dramaturgická řešení, jako povrchní odkaz na současné diskuse o „křehkosti“ mladé generace (Láios o Chrisovi: Ta jeho generace převrací každej pocit.), které svou tezovitostí téma spíše banalizují, než aby ho smysluplně pojednaly. Nešťastné je také pojetí Ioki jako sexy povrchní a hádavé husičky. Malinská sice herecký úkol plní s výjimečnou zručností a citem pro komickou nadsázku, jak se ale tento fraškovitý typ karikovaného ženství, redukovaného na sexuální objekt a sadu negativních vlastností, octl v inscenaci, která v této své části stojí na v zásadě psychologicko-realistickém dialogu, to zůstává záhadou.

Konec první části tvoří ústrojný přechod ke druhé jak v textové rovině, kdy zazní bonmot z Oidipa krále o tom, že žádného člověka není možné považovat za šťastného, dokud nezemřel, tak v rovině vizuální, kdy Hermés na jednom z plotů vytvoří improvizovanou „zeď nářků“ za mrtvého Chrise, která se pak ve druhém díle stává památníkem obětí moru.

Strůjcem svého neštěstí

Sofoklova tragédie v překladu básníka Petra Borkovce a klasického filologa Matyáše Havrdy a v Kubákově režii se odehrává ve scénickém prostoru, jenž navazuje na ten předcházející podobně, jako spolu souvisí děj prvního a druhého dílu trilogie. Pouze většina plotů původně lemujících hrací plochu mizí, aby vznikl dojem otevřené agory, veřejného prostoru, kde se vysoká politika protne s osobními životy hlavních aktérů – královské rodiny, jejíž hlavou je nyní Oidipús (Matěj Nechvátal) a královnou, jak známo, opět Iokasté (Gabriela Mikulková).

Tématem druhého dílu trilogie, jenž textově odpovídá (krácené) Sofoklově předloze, je dialektický rozklad konfliktu mezi lidskou a božskou agencí ve světě, rozpor mezi možnostmi lidského intelektu a nadosobními silami osudu. Toto filozofické těžiště hry se ovšem ukázalo být pastí, do které mimochodem inscenace antického dramatu padají poměrně často. Dramatické konflikty řeckých tragédií a komedií (či aspoň jejich podstatné aspekty) jsou totiž hluboce zakořeněny v politickém, náboženském a intelektuálním podhoubí Athén 5. století a jejich osmyslnění na moderním jevišti vyžaduje zpravidla výraznější režijně-dramaturgický zásah (viz třeba aktuální Bakchantky v pražském Národním divadle). Kubákovo režijní gesto založené na deklamaci textu ve svém důsledku neumožňuje, aby se ústřední existenciální konflikt hry zhmotnil jako čitelné a konzistentní téma inscenace. Zůstává v ní přítomen spíše v podobě izolovaných tezí (ze všeho nejhorší je neštěstí, které si člověk způsobuje sám), jež snadno zastíní různá vedlejší témata, podaná ovšem s větším divadelním důrazem, například přerod Kreonta (Miroslav Zavičár) z role služebníka státu do pozice jeho svrchovaného vládce. Z poněkud zdlouhavé střední části tak nakonec nejvíce zaujme hudba Ivana Achera, kombinující elektro s archaicky a orientálně znějícími hudebními plochami, a plastický, mnohovrstevnatý výkon Michala Kerna v roli Teirésia.

Poslední část, Propast, je koncipována jako pohybový tvar mísící původní text Marie Novákové a taneční libreto Václava Kuneše. Představuje nenarativní tečku za dějem předchozích dvou částí a může tak fungovat jako jejich scelení, zastřešení či zdůraznění klíčových témat a motivů celé trilogie. Opuštěné hlediště (diváci se mezitím přesunuli do hracího prostoru) díky změti trubek nasvícených červeně připomíná (zkrvavené) ženské lůno, touto organickou krajinou se společně potácejí Antigona (Rosalie Malinská) a oslepený Oidipús (Václav Kuneš). Z reproduktoru znějící hádanky a útržky textů evokují téma rodinných vztahů, lidského intelektu a jeho limitů. Celek však vyznívá poněkud do ztracena, spíše než tečku snad představuje tři tečky, ale kam pokračují, si nejsem jistá.

Letošní Antická Štvanice tak, zdá se, podobně jako Oidipús sama úplně neví, čím je: nekorektní fraškou, psychologickým dramatem, politickým divadlem, či existenciální úvahou o podobě lidského údělu? Jako by chtěla být vším dohromady, ale to je na tři hodiny přece jen poněkud příliš. Nad tím vším ale jasně ční silná příběhová linka – okolnosti vzestupu a pádu thébského krále Oidipa a jeho rodu.

Antická Štvanice – Sofoklés, Hana D. Lehečková, Marie Nováková: Oidipús komplet. Překlad Petr Borkovec a Matyáš Havrda, režie Zuzana Burianová, Ivo Kristián Kubák a Václav Kuneš, dramaturgie Marie Nováková, scénografie a kostýmy Jana Hauskrechtová, choreografie Václav Kuneš, hudba Ivan Acher. Premiéra 31. srpna 2023 na pražské Štvanici.

• Autor: Eliška Kubartová
• Publikováno: 18. září 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Sláva a pád krále Oidipa na Antické Štvanici

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ