Divadelní noviny > Kontext

Slavnosti nepochopení – úplná verze

V Divadelních novinách 14/2020 jsme publikovali obsáhlou kritiku knihy Jana Nováka Kundera: Český život a doba od našeho stálého spolupracovníka Vladimíra Justa. Její rozměr však překročil dvě tiskové strany, které jsme jí mohli věnovat, a proto jsme text s autorovým souhlasem zkrátili. Čtenářům i-DN nyní předkládáme plnou – pro potřeby tištěných DN nekrácenou – verzi.

Inspektor Clouseau v akci aneb Slavnosti nepochopení

(Neautorizovaná recenze)

Vytahovat na Milana Kunderu Poslední máj  – básnickou skladbu, jejímž hrdinou je Julius Fučík a protihráčem v tragédii jeho věznitel, nacista Böhm – se zlým úmyslem jako připomínku jeho „komunistické minulosti“ by nebylo nic jiného než neomalenost k dějinám jeho myšlenkového vývoje, jeho díla (…). Úmyslem napsat sofistikovanou uměleckou skladbu se dnes ta knížka jeví v oblasti poezie jako jedno z významných pojmenování toho Velkého svodu (…) Dialog Böhma s Fučíkem nad kvetoucí Prahou je parafrází biblického pokušení Krista: Pojal ho ďábel na horu vysokou velmi a ukázal mu všechna království světa i slávu jejich, a řekl jemu: Toto všechno dám Tobě, jestliže padna, budeš se mi klaněti. Tehdy řekl mu Ježíš: Odejdiž, Satane! (Sergej Machonin: Příběh se závorkami. [Alternativy], 1995).

…

Kromě dialogů, spolusepsaných se mnou, opatřených mým copyrightem, všechny výroky mnou nepodepsané, mně přisuzované, budiž považovány za podvrh (Milan Kundera: Slova, pojmy, situace, 2014)

///

Toto léto byla v médiích více než kdy jindy skloňována dvě jména: Václav Havel a Milan Kundera (prvé díky filmu Slávka Horáka, druhé díky bezmála 900stránkové biografii Jana Nováka Kundera: Český život a doba).  Ač se jedná o dva rozdílné přístupy (Horákův bych označil jako „empatický“, Novákův jako „pamfletický“), mají mnoho společného.

 Dva portréty, jeden problém

Kromě toho, že oba portrétovaní jsou představeni jako promiskuitní erotomani (daň trhu?), ani v jednom případě autoři nepátrají po příčinách výjimečnosti svých hrdinů. Horákův ahistorický příběh zprvu apolitického „pochlapeného ňoumy“, podpíraného z jedné strany manželkou a z druhé milenkou, ani Novákova karikatura „cynika“ neposkytují sebemenší důvod pochopit, proč právě tyto dvě osobnosti oslovily a dosud oslovují tuzemskou i světovou veřejnost.

Novákova kniha bývá i samotným autorem prezentována jako „ne-autorizovaná biografie“. Má to asi marketingově navodit představu jakési výjimečnosti, senzačnosti. Jakoby biografie musela být „autorizovaná“! To snad platí pro memoáry, zpracovávané kýmsi druhým, ale vždy nutně autorizované portrétovaným. Celý ten reklamní humbuk, na který skočili i mnozí recenzenti, že je Novákova kniha skvělá už tím, jak se „vymkla Kunderově režii“, zapomíná, že jde o samozřejmost. Nesamozřejmostí by naopak byla, alespoň pro mne, představa, že píšu v něčí režii. Že bych své bio- či monografické práce, dejme tomu o Werichovi nebo Burianovi, běžel nechat si schválit na Kampu popř. k Burianovým potomkům.

Novák shromáždil za čtyři roky imponující množství materiálu, nahrál hodiny a hodiny rozhovorů, objevil dvě neznámé (průměrné) Kunderovy rozhlasové hry, kryté jménem Vadlejchová. K nebulvárním pasážím knihy patří i vkusné kontextující kapitoly psané kurzívou (je to jakýsi totalitní bedekr pro cizince, našinec většinu zná – ale informací o totalitní povaze systému v padesátých i sedmdesátých letech není nikdy dost, zvláště když se tato povaha dnes účelově zamlčuje). Z knihy se dozvíme desítky zaručeně doložených drbů i pikantností. Bohužel však nikoli to hlavní:  jak se zde vylíčený literární obchodník, drhnoucí a skřípající dramatik, mdlý a chaotický reportér, autoplagiátor, udavač, kariérista, exhibicionista, masochista, narcis, misogyn, násilník na ženách, nekrofil, latentní homosexuál, monstrum  [nevzrušuje ho představa, že se chová jako monstrum?, s. 709] a  k tomu navrch zapálený stalinista [měl svou stalinskou minulostí i politickými instinkty mnohem blíže k estébákům než k Havlovi, s 685], trockista a celoživotní lhář s vážnou poruchou ega, jak a proč se takto vylíčené monstrum stalo (na rozdíl od Jana Nováka) světovým spisovatelem? Spisovatelem, který se v exilu zastal vězněného kolegy Václava Havla (1980) a který svými výjimečnými romány a eseji neúnavně přibližoval Západu i celému světu situaci v okupované vlasti? Spisovatelem, jehož politické, komunismu na míle vzdálené, vpravdě evropanské slovo znamenalo pro nás doma, a pro mne trvale, doušek pramenité vody (viz brilantní esej, dnes aktuálnější než jindy, Únos Západu aneb Konec Střední Evropy, 1983)?

Mezi stranami 768 a 769 vidíme v Novákově knize dva snímky Milana Kundery z roku 1969, na nichž jasně rozeznáme člověka, zaskočeného objektivem. Nohy už mají namířeno jinam. Na prvním snímku musí Kundera přerušit své rázování udiveným protipohybem hlavy, pravděpodobně při nezdařeném úniku před kamerou, na druhém se opět nevstřícně, nemile vyrušen, otáčí. Tak by popsal snímky každý nezúčastněný pozorovatel. Ne tak Jan Novák. Ten pod snímky napíše: Budoucí francouzský spisovatel pózuje pro kameru. Chce Kunderu takto vidět, jako pozéra a narcise. A tak ho – navzdory realitě – do té role vecpe. V celé knize. Zatímco pozornému čtenáři Kunderových románů a esejů by tyto snímky dokumentovaly pravý opak: spisovatelovo generální téma, trvalou fóbii k tyranii mediálního obrazu a ochotným funkcionářům jeho aparátů.

Hned v úvodu knihy čteme: Kunderova empirie není nijak široká; jeho jediným zaměstnáním byla výuka literatury na vysokých školách. Proto není divu, že jeho základní přístup k psaní je výklad, že nejraději promlouvá autoritativně, svrchu dolů, z katedry. (s. 11).

Opět: z banálního biografického faktu, že portrétovaný téměř celý život přednášel na vysokých školách, sugeruje autor čtenáři podprahovou představu nesympatické autoritativnosti portrétovaného, jeho záliby v mluvení svrchu dolů, ex katedra (čímž souzní s estébáckou zkratkou ELITÁŘ). Tím ovšem na sebe také prozrazuje, že o neakademické povaze těchto přednášek ve sledovaném období, atmosféře tehdejší FAMU i Kundery samotného, navzdory stovkám stran tlustospisu, neví vůbec nic.

Stalinská paranoia

U Nováka, a tím už veškerá podobnost s Horákem končí, je voyeurismus jako základní metoda mnohem odpudivější. Intimní momentky i důvěrné informace o Kunderovi a jeho ženě Věře, jimiž knihu napěchoval, Novák nahlíží skrze šmírácké ucho StB (dalším „zaručeným“ zdrojem jsou erotická vytahování (jedena)devadesátiletého významného psychologa, kdysi režimem šikanovaného, ale hlavně rujného druha Kunderových erotických hrátek, jehož Novák při svých 16 (!) návštěvách v jeho bytě hyenisticky pronásleduje doslova až na smrtelnou postel roku 2019). Což všechno poznamenává i placatě reportérský, „paparazziovský“ jazyk knihy. Bulvarizující názvy kapitol, jako OKOUSAL PŮLLITR, ŠOK V LÁZNÍCH, „NAHÉ MASO“, KONEC PROSTOPÁŠNÍKA, PIČULÍKOVÁ, LITERÁRNÍ OBCHODNÍK, U VOLANTU DĚJIN, ELITÁŘI JEDOU DO SVĚTA, používání „zajímavých“ slov, jejichž skutečný význam autor nezná – „adaptér“ místo „adaptátor“ (na to už poukázal Jan Lukeš), opakování vět, odstavců a stále stejných příkladů (vytržený citát z rozhovoru s kanadským novinářem Bironem, v knize pro jistotu rovnou 2x na s.15 a 143, abychom si tuplem všimli, že Novák nemá ždibec smyslu pro ironii; nesčetněkrát v knize opakuje i Kunderovu metaforu, bez přečtení její ironie, o volantu dějin). Svými mantrami nás autor jak zaseklá deska v posledních měsících oblažoval v nesčetných mediálních promo-výstupech. Je tedy vtipné, že právě notoricky perseverující Novák vytýká Kunderovi vykrádání sebe sama, břevno ve vlastním oku nevida. Kniha se hemží – jak to dělají komerční média, aby natáhla pozornost posluchače a získala čas na reklamu – upoutávkovými mezivětami typu ale k tomu se vrátím; o nichž bude řeč později; za Kunderovým přestupem vězela i jiná zkušenost, ke které se ještě dostanu; k divadelnímu uvedení se ještě vrátím; za okolností, ke kterým se vrátím apod.

Horší je, že po vzoru paparazziů vkládá Novák mezi Kunderovy věty či věty svých svědků vlastní manipulativní komentáře. Zpovídá například Kunderovu pubertální lásku a dovídá se: v něm to teda vřelo, ale on byl tichej, nikdy to neřek´, ale mně to bylo jasný. Maminka to cítila taky a varovala mě před ním. Paparazzi v Novákovi okamžitě zavětří: A co bylo to, co v něm vřelo, co vlastně cítila? Jelikož však nedostane dostatečně senzační odpověď (Byl rozporuplnej, ve všem viděl hned několik možností. s. 92 – 93), dosadí si ji sám: Cítila, že Kundera neměl ženy rád (tamtéž). Nic takového ovšem svědkyně neřekla. Stejně jako Kundera nikdy neřekl, ani na napíchnutém telefonu, že manželka Věra mu bude v cizině přítěží – to jen paparazzi takto vyhodnotil zprávu o její jazykové nepoužitelnosti, protože nezná francouzsky (s. 752)

Ozvala se mi i jiná Novákova „zaručená“ svědkyně, kterou uvádí jako zdroj s časem i místem kavárny, v níž probíhal výslech. Podle ní si snad Novák ani nahrávku nepřehrál. Nejen že uvedl věci, které nikdy neřekla, protože se prostě nestaly, ale zarazilo ji, že hned první, zřejmě pro paparazziho standardní otázka zněla: Byla jste jeho milenkou? A když odpověděla záporně, následovalo: A nevíte z vašeho okolí o některé? Protože ani na to nedostal kladnou odpověď, svědkyně (která očekávala, že se bude mluvit o Kunderově díle), se po chvíli zvedla – a pak se v knize nestačila divit.

Jindy zase vloží Novák doprostřed citovaného Kunderova textu návodný komentář, jak ho číst. Líčí třeba spor tradicionalistů s modernisty o slavnostní oponu brněnské Janáčkovy opery, kde Kundera typicky dobovými strategiemi hájí metaforičnost návrhu na motivy Lišky Bystroušky proti nomenklaturnímu šéfovi, který oponu i její obhájce považuje za nepřátelské straně a lidu. Podle Kundery nomenklaturník nechápe, že právě světonázorové prozáření vytvořilo tu z tématu obvykle idylického naprosto neidylickou báseň. Jenže Novák vloží Kunderovi do věty vysvětlení pro nedovtipné, polopatistickou hranatou závorku: právě světonázorové [marxistické] prozáření (s. 390).

Kámen úrazu je Kundera stalinista. Tuto nálepku lepí Novák Kunderovi na čelo vždy a všude, v nadpisech i uprostřed kapitol (než ji od poloviny šedesátých let vystřídá stejně stupidní, protože neadekvátní šuplík reformní komunista). „Stalinistická“ není jen poema o Fučíkovi (u ní Novák samozřejmě smlčí její kristovské podobenství) a první dvě básnické sbírky. Čtenáři utají, že už první sbírka byla fundovaně ceněna, že jako první signalizovala průbojné polemické zaměření nastupující mladé básnické generace proti schematismu tehdejší poezie (Havel / Opelík: Slovník českých spisovatelů, 1964). A u druhé sbírky, Monology, 1957, zamlčí, že její druhé vydání bylo – stalinistickou? – censurou zakázáno a čekalo na vydání sedm let. Stalinistická je samozřejmě i Kunderova dramatická prvotina Majitelé klíčů (1961), ač je po raketovém domácím i zahraničním sukcesu na Západě vydávána za „důkaz tání“ v ČSR (Dietrich Kramer: Tání v Praze, Göttinger Presse, 1963). Stalinistické jsou všechny Kunderovy články a projevy. Novák vlepí oblíbený cejch Kunderovi na čelo i po odhalení Stalinových zločinů, kdy významově přetočí v opak Kunderovu deziluzi z jeho návštěvy v SSSR: Člověče, říká údajný stalinista příteli Uhdemu, já si přivážím zásadní pochybnosti, jestli říjnová revoluce náhodou nebyla nejstrašnějším zločinem dvacátého století (s. 281). Ha, zavětří okamžitě inspektor Clouseau na stopě Džugašviliho, co když cesta do Stalingradu nebyla zklamáním pouze – pro stalinistu v Kunderovi?! A máme ho! Vždyť SSSR právě prožíval své nejliberálnější období, vězňové se vraceli z lágrů. Tady si Novák zase plete Kunderu se Zdeňkem Nejedlým nebo Václavem Kopeckým.

Čím dál knihu čteme, tím víc tato nálepka, nadužíváním sémanticky vyprázdněná, ztrácí jakýkoli smysl, až posléze nabudeme jistoty, že autor neví, o čem mluví. Vždyť platila-li by ona nálepka pro Kunderu, musel by za stalinistickou označit téměř celou českou oficiálně vydávanou „velkou“ literaturu let 1948 – 55, od Nezvala, Halase, Biebla, Olbrachta, Hrubína, Závady, Kainara, Procházky až po Šiktance nebo Šotolu.

První podmínkou kritického myšlení, k němuž by se Novák hrozně rád hlásil, je schopnost rozlišovat. Kdyby jí byl nadán, musel by za opravdové stalinisty považovat Ladislava Štolla, Josefa Rybáka, Jana Kozáka, Václava Řezáče, Ivana Skálu, Stanislava Neumanna, Jiřího Taufera, Jaroslava Pokorného, Miroslava Kouřila nebo Jiřího Hájka, avšak nikoho z výše jmenovaných. A už vůbec ne Kunderu! Toho Kunderu, který řadu právě jmenovaných stalinistů tvrdě napadal (O sporech dědických, 1955, aj.). Tím se podle dalšího  Clouseauova skandálního odhalení pouze vlamoval do otevřených dveří (s. 238). Nepřál bych Novákovi v roce pompézního vztyčení Stalinova monstra na Letné tyto otevřené dveře prožívat na vlastní kůži.

Další Novákovou nálepkou na bídákově čele je narcismus. Aby to dokázal, uchyluje se k nepravdám, jež ukazují buď zlovůli, nebo nedovzdělanost. Tvrdí, že zejména ve svém pozdním psaní Kundera většinou cituje jen Kunderu, zřídkakdy se odvolává na klasiky, nikdy však nejsou vyvoláni Kunderovi současníci. Proč? Aby se citováním současníků nesnížil na úroveň ostatních a neubral na své vlastní výjimečnosti? (s. 241, tučně zdůraznil VJ). Takže pro Nováka, redaktory knihy i pro čtenáře jen telegraficky. Kundera opakovaně uvádí jako exempla díla těchto současníků: Philip Roth, Carlos Fuentes, Gabriel Garcia Márquez, Alejo Carpentier, Salman Rushdie, Gillese Delouze,  Samuel Beckett, Vladimír Nabokov, Danilo Kiš, Ivan Blatný, Josef Škvorecký, Věra Linhartová, Bohumil Hrabal (o tom posledním při vzpomínce na sedmdesátá léta česky a pět let předtím francouzsky napsal: Jaká absurdnost mluvit o kolaboraci, když duch Hrabalových knih, jejich humor, jejich představivost jsou naprostým protikladem mentality, která nám vládne… Jediná Hrabalova kniha udělá větší službu lidem, jejich svobodě ducha, než všechna naše protestní gesta a proklamace!, Zahradou těch, které mám rád, 2014, s. 68).   

Dělal jsem to nerad

Zjišťoval jsem při čtení estébáckých záznamů z Kunderova intimissima se vzrůstajícím překvapením, že Novák se s nimi v hodnocení spisovatele často shoduje („ELITÁŘ“, pokrytecký Kundera, s. 812). Objevuje v tom svinstvu důkaz o „skutečném životě“ i „názorech“ svého sledovaného objekta (např. názory na Havla, Kohouta, na disent). Vůbec nerozlišuje, co říká oběť pro „ucho“, a co si skutečně myslí. Novák nám opakovaně sugeruje, že Kundera se s disidenty vůbec nestýkal, distancoval se od nich – přitom však si protiřečí jak v textu (kde uvádí několikerá setkávání se sledovaným Karlem Kosíkem, s Jaroslavem Šedivým, Jiřím Ledererem, Miroslavem Galuškou nebo Pavlem Kohoutem), tak ve fotografické příloze, kterou tvoří mj. i estébácké záznamy Kundery s disidenty (např. se sestrou záhy vězněného Ladislava Lise Boženou). Ale pod fotografii s Kohoutem – aby si snad čtenář nemyslel, že Kunderovi šlo o něco jiného, než o peníze – připojí Novák „estébácký“ popisek: Na Hradčanském náměstí se Kundera radí s Pavlem Kohoutem o tantiémách ze zahraničí. (Tady aspoň vzdáleně vychází z jedné vzpomínky Kohouta; o čem se však dle dalšího záznamu z r. 1974 „ELITÁŘ“ baví s „DIALOGEM“ – Kohoutova estébácká přezdívka – zatím náš inspektor neobjevil.)

Paradoxem je, že si Kundera tento truchlivý osud sám předpověděl. V souvislosti s posrpnovými estébáckými nahrávkami spisovatele Jana Procházky, jež ho měly před televizním národem zdiskreditovat, napsal, že se to málem zdařilo. Protože v soukromí člověk říká bůhvíco, mluví špatně o přátelích, říká hrubá slova, není vážný atd. (Taky nevím a nepřeju si vědět, co říká právě teď doma Novák mému textu). A tak se hněv veřejnosti namísto k Procházkovi časem obracel proti estébáckým metodám vykrádání soukromí, proti zveřejňování intimity druhého člověka, které kdyby se stalo zvykem, nám dává vstoupit do epochy, kdy je ve hře přežití či zmizení individua. (Nechovejte se tu jako doma, příteli, 2006, s. 53 a 55). Jak tak sleduji posun v hodnocení Novákovy knihy, postavené zčásti na stejných praktikách, posun k větší kritičnosti, pro ublíženého Nováka ovšem k hysterii, zdá se mi, že Kundera napsal na Novákovu badatelskou metodu jakousi předčasnou zdrcující recenzi.

Novák si, pravda, alespoň navenek jistou pochybnost nad svými zdroji z Bartolomějské připouští: Dělám to nerad a s nechutí. Toto považuji za nejpokrytečtější větu z celé knihy. Je věrohodná asi tak, jako když Leonid Iljič Brežněv blahé paměti přesně stejnými slovy tvrdil, že jen nerad zavelel v srpnu 1968 k invazi do Československa.

Nenávist k „objektovi“ Nováka oslepila natolik, že v hodnocení Kunderovy tvorby často souzní nejen s estébáky, ale i s marx-leninskými ortely z úst skutečných stalinistů (Jiří Hájek). Novák se dovolává Hájka například u Kunderova slavného projevu na IV. sjezdu spisovatelů, který v roce 1967 rozzuřil celé komunistické politbyro. Novák s neskrývaným potěšením cituje, jak Hájek, tento zdatný rétor (ve skutečnosti mumlal a trpěl neurotickým tikem) zničil Kunderu metaforou vaudevillové skici dvou komiků v baloně (Novák nepozná, že jde o citát skeče, nikoli skici, z Vest pocket revue) a baví se náramně spolu se stalinistou Hájkem tím, jak do prádelního koše umístí Milana Kunderu. Ten s oslnivou lehkostí žongléra-iluzionisty odepsal z historie obou našich literatur celých předchozích třicet let (s. 514; v podstatě totéž říká svými slovy sám Novák už předtím na s. 504). Tím prý Hájek odkryje nekonečnou řadu rozporů v Kunderově projevu, načež vzhledem ke Kunderově intelektuální marnivosti musel jeho krevní tlak při Hájkově projevu vystoupat do balonových výšin (s.515). Novák je úžasný stylista, stejně jako Hájek. A soulad stalinisty a antikomunisty je až dojemný.

Majitel klíčů

Dalším usvědčujícím důkazem, a to je v každé biografii, autorizované i neautorizované, vždycky průšvih, je pro neúnavného inspektora samotné Kunderovo dílo. Novák zcela primitivně ztotožňuje se spisovatelem Kunderovy „stalinistické“ hrdiny. A to počínaje Kunderovým nejslavnějším románem šedesátých let, Žertem. Navzdory evidentní pluralitě pohledů a hrdinů, z nichž každý má svou nepravdu (Helena Kosková) je tu prý jediným spisovatelovým mluvčím Ludvík Jahn. Nechme stranou, že Novákem uměle vytvořený fanatický stalinista by těžko kdy jako Kunderův Ludvík zažertoval klíčovými větami románu: Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí! Ať žije Trockij! Důležitější na tomto rovnítku je pomluva, že smyšlená postava Ludvíka má s Kunderou společnou mentalitu, myšlenky, násilnictví i stalinskou minulost studenta, monitorujícího a udávajícího své profesory, s. 494). V Žertu není navíc pro Nováka ani záchvěv humoru, ani stopa po něčem komickém, dokonce ani údajný žert na pohlednici není vtipný a Novák v roli úderníka-zlepšovatele navrhuje Kunderovi změnit název na Pomsta (s. 495). Kundera se jen chce předvést jako myslitel, a to prý zbytnými pasážemi, které mají podobu učených intermezz.  Za textem náš Clouseau ale cítí odpuzující senzibilitu, Kunderův mluvčí je násilník, který prožívá sex jako mocenský nástroj, jako ostatně všichni Kunderovi protagonisté (chybí snad jen odhalení, že Jahn = Kundera = žere děti). Podobně, jako údajné autorovo alter ego, dopadne i básník udavač Jaromil z románu Život je jinde, autobiograficky je odhalen i Tomáš z Nesnesitelné lehkosti bytí, jehož odmítnutí podepsat jistou petici Novák okamžitě ztotožní s Kunderou. Smutní hrdinové Směšných lásek, to jsou taky samí Kunderové: emotivním pohonem psaní je tu Kunderův masochismus (s. 437). Četl jsem nejrozličnější interpretace Směšných lásek (o vlivech francouzské filosofické novelistiky, Diderota, Vivanta Denona, Anatola France, A. P. Čechova, ale i Ionesca a Kafky), ale že je psal masochista, aby dal průchod svým sadistickým spádům, to je na Šaldovu cenu.  

A konečně je vlastně zakukleným Kunderou i architekt Jiří Nečas z veleúspěšných Majitelů klíčů (1961), revolučního kusu s nemilosrdnou stalinskou etikou (s. 728). Tady opět Novákovi chybí kontext. Rozepisuje se o lvím podílu dramaturga Krause a režiséra Krejči na textu hry, který mu podle herce Munzara a jeho poznámek, které už bohužel nenašel, předělávali tvrdě až do poslední chvíle, dokonce i po premiéře v letadle do Bratislavy (s. 403), aniž si zjistí, že dramaturg Kraus v čase premiéry už rok v ND nepracoval, byv sprostě vyhozen. A „všemocný Krejča“ šéfem činohry už také nebyl, neboť položil funkci na protest proti tomuto vyhazovu.

Novák je opravdovým majitelem klíčů ke Kunderovým hrám. U jeho dramatické prvotiny například objeví skrytý motiv spisovatelových myšlenek na vraždu nenáviděné první ženy Olgy Haasové, což prý několikrát zaslechl v Brně (s. 404). Opravdu pramen jako řemen! Novák myslí vážně, že v potlačeném záměru zabít manželku objevil interpretační klíč k ústřední situaci Majitelů klíčů: ve zmíněné spisovatelově touze pozabíjet celou měšťáckou rodinu Krůtových (ženu, tchána, tchýni) a utéci od nich neodpovědně se slovenskou partyzánkou (jejíž předobraz Novák také v Kunderově životě hned najde). A netoužil snad vraždit, když musel vycházet s měšťáky…? Neodstranilo celou Krůtovu rodinu (…) to, co Kundera brzy nazve ´nejvnitřnějším já´? (s. 404). To už není jen pitomost, to už je velkolepá slavnost nepochopení. V ryze modelové hře, psané v duchu Dürrenmattova požadavku nalézt vždy nejhorší možné řešení (namísto množiny řešení snadných), ve hře – koláži, která klade otázky a nenabízí jednoznačné odpovědi, hledat důkazy kriminální povahy proti autorovi, to snad ani nestojí za komentář. Hra samozřejmě není bez problémů, viz třeba schematická vedlejší postava komunisty Toníka, jehož fanatismus ale dramatik nabourává kacířskými pochybnostmi Jiřího (Abys jednou nestál nad světem, za který bojuješ, jak matka nad hrbatým novorozencem (…) Člověk, to mi už dávno nezní hrdě, to mi zní žalostně. Tím hůř, jestli žijeme pořád v iluzích, že jsme pány dějin). Novák zatají, že údajný stalinista Jiří je zahraniční kritikou chápán jako všechno jen ne vzorný soudruh (Bernhardt Häussermann, Hannover) a hra sama jako důkaz tání v Československu. Důkaz, že v marxistických režimech trapný socialistický realismus už troubí na ústup. I doma v ní viděli jednoznačnou událost posledních sezón nejrelevantnější analytici (opakovaně Jaroslav Vostrý, Eva Uhlířová, Sergej Machonin, Přemysl Blažíček, Ivan Klíma). Hra se dávala v Polsku, Maďarsku, Francii, Západním Německu, v Estonsku a na dalších místech v tehdejším SSSR, u nás jí uvedlo patnáct (!) divadel, jen v ND se dočkala v Krejčově režii rekordního počtu 111 repríz, dokonce víc než jeho neméně slavný Romeo a Julie. Nás v tleskajícím a smějícím se hledišti v ND ani nenapadlo hledat v Krůtových a v domovnickém práskači něco jiného než práskače současné, komunistické bdíče nad klidem, pořádkem a drilem, nenávidící od nepaměti až dodnes překážející a motající se hamletovské filosofy z „pražské kavárny“, jichž byl a je Kunderův Jiří typickým ztělesněním.

Novák je svou vyšetřovatelskou misí tak posedlý, že si splete motivicky důležitý, doličný vražedný předmět v Majitelích klíčů. Předem exponované těžítko (to není šutr, to je královské žezlo, praví se ve hře), jímž architekt Nečas na pracovním stole upevňuje výkresy a jež mu v krajní nouzi poslouží tím, že jím zabije domovnického udavače, Novák opakovaně zaměňuje za popelník. A ještě se vysmívá autorovi za hodně divadelní vraždu popelníkem (s. 399). Ve hře se prý páří tři divadelní styly (s. 398), detektivka skřípe o absurdní veselohru; vadí i to, jak lehce Kundera vraždí, že mu k zabití stačí [sic!] jedna rána popelníkem (s. 405). Nepravdivý Novákův údaj, že Jiří selhal na gestapu i jeho závěr o údajném odchodu s partyzánkou Věrou pak vzbuzují další podezření, že biografista hru ne(do)četl: jinak by věděl, že Věra ve finále setkání v budoucnu odmítne, protože musí jít dál  a postavy si dávají sbohem.

Novák také totálně zkreslil i knižní vydání hry, které je podle něj pozoruhodným výronem autorova narcismu. Za narcismus považuje i strohou informaci o opakovaném pozvání Krejčovy inscenace, režimem neakceptované, na Divadlo národů (viz Literární noviny a Les Lettres francaises). A hlavně je hrubá nepravda, že koláž ohlasů je jeden velký marketing pro pokročilé. Koláž je naopak koncipována metodou „pro“ a „proti“, čteme tu stejně superlativy jako tvrdé výhrady proti hře.

Také u Ptákoviny (1969) jsem nevěřil vlastním očím. Hra v DIVADLE, nejprestižnější odborné revue v zemi, v zářijové anketě o nejpozoruhodnější „hru roku“ drtivým způsobem zvítězila nad všemi konkurenty. Z 35 tipujících jich bylo pro Ptákovinu celkem 19 (včetně významných osobností oboru: Vostrý, Císař, Hořínek, Machonin, Urbanová, Jindřich Černý). Patrně se všichni mýlili. Jediný, kdo se nemýlil, je cenzura, která hru zakázala. A Jan Novák, který hru, jíž uvádí s úspěchem Činoherní klub od roku 2008, řadí k jeho nejslabším dílům. Je psaná nasucho, bez oleje literárních kouzel, podobně jako u filmových scénářů to drhne, dře a skřípe (s. 596-597). Nechť čtenář sám posoudí, kde to víc drhne, dře a skřípe (i jazykově): u Kunderů nebo u Nováků? Nemohu však smlčet, že Novák obmyslně vynechává pravý důvod, proč se Kundera obává přenosu do jiného jazyka, kterým je do jiného kontextu nepřenosný ústřední motiv hry – kosočtverec.

Ani další nepopiratelný dramatický sukces Novák Kunderovi nepřizná (Jakub fatalista resp. Jakub a jeho pán: Pocta Denisu Diderotovi). Kunderova nejčeštější hra na francouzský motiv (viz vliv dialogů V+W, ale i dvojice Švejk + Lukáš) se hraje v Rajmontově inscenaci s přestávkami od roku 1975 čtyřicet pět let. Hrála se mj. v Chorvatsku, Francii, Polsku, Holandsku, Švýcarsku, Anglii, USA i v Belgii (kde proti jejímu levičáckému zkreslení Kundera hlasitě v hledišti protestoval). Dramatická variace na Diderota je dle Nováka úspěch Diderota, ne Kundery. Tvrdit, že adaptér (!) napsal  svou vlastní hru na motivy Diderota, je příznakem poruchy ega (s.654). V tom případě mají poruchu ega nejen ostatní vykladači Kunderovy hry, ale i literární vědec Pavel Janoušek a kolektiv dějin poválečné literatury, neboť ti vesměs považují Kunderovu variaci za ryze kunderovské autorské pokračování motivů i témat Směšných lásek.

Kdyby psal Novák „neautorizovanou biografii“ Goetha, obvinil by ho podle Markétčiny matky, bratra i jí samotné hned z trojnásobné vraždy. A u druhého dílu Fausta by pak byl výmarský klasik u něj masovým vrahem. Novák svůj koncept trvalého nepochopení, jímž odemyká skrze dílo spisovatelovo ledví, zaštiťuje Marcelem Proustem (jímž se prý řídí i sám Kundera). Totiž výrokem, že spisovatelské já se vyjevuje jenom v knihách (s. 572 aj.).  Čtenáři však zamlčí Proustovu vysvětlující větu (kniha je produktem jiného já než toho, které vychází najevo v našich zvyklostech, v našich neřestech) a patrona své pochybné detektivní metodologie zkreslí. Proust má na mysli pravdu života každého čtenáře, jíž mu může odhalit fiktivní dílo. A Kundera se ve skutečnosti dovolává tohoto Prousta, jenž je opakem primitivního detektivního čtení Jana Nováka: V tomto románu (…) není jediný fakt, který by nebyl fiktivní (…), není jediná ´klíčová´ postava (Nechovejte se tu jako doma, příteli, s. 20).

Problémy redaktorské

Chápu, že takto objemný svazek je krajně obtížné uredigovat. Přesto u některých faktografických lapsů – včetně zmíněné záměny vražedného nástroje nebo nepravdy o tom, že Kundera pozdních prací nikdy necituje současníky – je s podivem, že je „nevychytal“ ani vyhlášeně pečlivý redaktor Michael Špirit. Namátkou: redaktorku Jitku Uhdeovou zaměňuje Novák opakovaně za Janu Uhdeovou; za 1. tajemníka strany mylně vydává v r. 1949 Klementa Gottwalda; Hrubínův výrok o tom, že psát verše není hodno dospělého muže Novák přisuzuje Kunderovi, ač ten jej pouze přiznaně cituje;  premiéry Ionescových dramat se nekonaly Na zábradlí před napsáním Majitelů klíčů, nýbrž více než dva roky po premiéře; není pravda, že dramaturg Václav Havel odešel ze Zábradlí mezitím, co se tu hrála od května 1969 do ledna 1970 Ptákovina, nýbrž je pravda, že odešel už rok předtím; a už vůbec není pravda, že mladá teatroložka Naďa Dvorská psala o [téže] inscenaci diplomovou práci. Novák v knize opakovaně šíří dávno vyvrácený blud o aristotelských jednotách. A nerozpoznaným plagiátem je pointa poslední kapitoly před Epilogem a vlastně i celé knihy, kdy si bez udání autora Novák přisvojí Seifertův výrok na tváři lehký žal a hluboký v srdci smích.

Malou pohromou je rejstřík – zajímá-li vás třeba filmolog Pavel Taussig a nalistuje-li příslušnou stránku, naleznete kupodivu členku ÚV KSČ Jarmilu Potůčkovou-Taussigovou. Zatímco Milan Uhde, ač v knize nejednou citován, z rejstříku zmizel úplně – snad aby se nepřišlo na opakující se záměnu křestního jména jeho prvé ženy, jež tudíž z rejstříku vypadla taky. Jsou to proti jiným nehoráznostem asi prkotiny. Ale nevím, proč nikoli levnou publikaci nemohli redaktoři opatřit aspoň erraty. Snad měli obavy, že by i tak obézní kniha překonala magickou tisícovku stran…

Dovětek ve věci „objekta“

Kundera, jak nedávno řekl Milan Uhde, podnikl ze všech českých spisovatelů snad nejradikálnější možné gesto vůči svému ranému dílu i politickému smýšlení (sám bych se z pohodlné sesle roku 2020 neodvažoval soudit, co z toho bylo opravdové smýšlení, a co byl v časech, kdy kolem spisovatele padaly hlavy, obyčejný lidský strach). Kundera své rané postoje ani básně dodatečně nevysvětloval a neomlouval, jako desítky jiných, válkou či okupací, prostě je vnitřně zreflektoval a následně vytěsnil. Což, jak víme od Junga, do důsledku nelze. A Novákova kniha, jakkoli problematická, je toho bumerangovým důkazem. Důkazem marnosti každého potlačování stínu, jež je přímo úměrné šanci, že dříve nebo později nám ten stín v paskřivé podobě vrátí nějaký Mefisto i s úroky (velký spisovatel má jen tu smůlu, že jeho Mefisto je jen pohádkově jednostrunný čert, u něhož hledat ambivalenci dobra a zla by bylo marné).

Kunderovo zavržení odnesly nejen Monology, Majitelé klíčů a donedávna i Ptákovina, ale odnesla je, přinejmenším v románu Život je jinde, poezie jako taková. To je další Kunderův omyl. Ale na druhé straně tomuto radikálnímu zavržení a předchozímu vnitřnímu zreflektování vděčíme, že spisovatel v druhé půli života našel své nutkavé životní téma, téma polyfonie nepřevoditelných pravd románu a naopak zhoubné mediality každého zjednodušení, každé ideologie, náboženské, (neo)liberální, (neo)marxistické či (neo)nacionalistické, téma globálně akceptovaného teroru mediality. A právě z této perspektivy už více než půlstoletí Kunderu čtu. A mám lidské pochopení pro jeho marné sisyfovské pokusy o izolaci od „paparazziovské“ veřejnosti a jejích banalizujících interpretací. Daleko menší pochopení mohu nacházet pouze pro způsob, jakým se Kundera postavil ke kauze Dvořáček. Také já jsem čekal na několik osvobozujících vět typu – netušil jsem, jaké následky přinese oznámení toho osudového kufru na ubytovně, za níž jsem ručil, v hysterické atmosféře, jíž jsem také podléhal a nemohl jsem ani vyloučit provokaci (což připouští v závěru i Kunderův samozvaný vyšetřovatel). A nezamýšlených následků tohoto oznámení lituji. Tato věta od Kundery, pokud vím, nezazněla.

Ale na druhé straně mne daleko víc popuzují popsané vyšetřovatelské metody, nálepky a jazykové manipulace – i v interpretaci této kauzy. Jestliže je popsána (Václav Bělohradský: Už popis je předpis) jako Kunderovo udání agenta: kdyby totiž mladý student a zapálený stalinista, jak jej ve falešné záměně s románovou postavou líčí Novák, věděl, o koho jde, pak by to tam uvedl. A bylo by to černé na bílém v protokolu.

Kunderu a jeho dílo, které by mělo být podle spisovatele vždy chytřejší než autor, je nutno vidět samozřejmě kriticky, nikoli kulticky. Ale k tomu je třeba dílo nejdřív pochopit a pak teprve kriticky uchopit. To Novák, se svými primitivními pátračkami po „indiciích“ nedokáže. Schází mu pro to základní předpoklad: vhled do portrétovaného. Kritický portrét si jistě Kundera zasluhuje, a je velká škoda, že se ho v této knize nedočkal.

Jan Novák: Kundera: Český život a doba. Redakce Michael Špirit, odpovědný redaktor Petr Onufer, korektury Marcela Wimmerová, Lukáš Novosad, rejstřík Marie Nečasová, obálka, grafická úprava sazba Pavel Růt, technický redaktor Milan Dorazil. Vydala nakladatelství Argo / Paseka 2020.

• Autor: Vladimír Just
• Publikováno: 15. září 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Slavnosti nepochopení – úplná verze

1. Bohumil Nekolný

   

   Vladimíre,
   skvělá studie, skvělá práce, skvělý komentář!
   Bezva a dík Peggi Nekolný

   17.09.2020 (20.40), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Petr Feyfar

   

   Vynikající text:
   žádné spekulace, nýbrž doložená fakta – jak jsme ostatně u tohoto autora vesměs zvylí: nemyslím jen na jeho studie (např. o Vl. Burianovi), ale i na jeho recenzi Fausta (i překladu) na ND.

   18.10.2020 (18.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ