S Learem na plovárně i v galerii
Režisér Jan Nebeský patří k nejoriginálnějším tvůrcům české divadelní kultury, s jeho jménem jsou spojeny především skvělé inscenace z „předpařízkovské“ éry Divadla Komedie, Lagronové Terezka, Beckettův Konec hry, Ibsenův Stavitel Solness a další. Je tvůrcem bohaté, konvencemi nespoutané imaginace, má své obdivovatele, ale i odpůrce; standardní, o soudobých divadelních trendech nepoučené publikum mívá s percepcí jeho jevištních děl potíže.
Gloster a jeho syn Edgar (Alois Švehlík a jeho syn David Švehlík) FOTO BOHDAN HOLOMÍČEK
S Prachařem a Shakespearem
Se svým oblíbeným hercem Davidem Prachařem nastudoval několik – i komorních, klubových – projektů. S Williamem Shakespearem a jeho Hamletem se kupříkladu utkali oba hned dvakrát na již zmiňované scéně, poprvé při realizaci dramatikova textu, podruhé připravili divadelně bohatý monolog na dané téma (čerpajíce přitom z alžbětincovy předlohy) s nezanedbatelnou participací bubeníka Pavla Fajta. Nebeský tedy nestojí před největším dramatikem ve vnějškově pokorné úctě, naopak „škrtá“, domýšlí, variuje. Se souborem činohry Národního divadla nastudoval nyní ve Zlaté kapličce náročnou Shakespearovu tragédii Král Lear, kterou – přes obdobný výchozí motiv – opravdu nelze přirovnávat k pohádce Sůl nad zlato, jak se lze občas doslechnout. Starý, unavený vládce hodlá rozdělit království mezi své tři dcery, vybídne je k tomu, aby veřejně vyznaly lásku k otci. Dvě starší dostojí konvenci, nejmladší a nejcharakternější je upřímná a očekávané vyznání nepronese. Je otcem zavržena, z něho se pak stává bloudící poutník, protože ani u jedné z dcer, kterým přidělil své statky a území, nenalezne útočiště ani zastání. Tato tragédie o postupném, nikoliv konečném poznávání stavu věcí, když opadly povrchní slupky a jedince v klamu udržující „bezpečnostní záklopky“, tragédie také o moudrosti bláznovství a o bláznovství běžných pohnutek lidského jednání, byla na prknech Národního divadla nastudována dosud devětkrát. Poslední inscenace britského režiséra Baryho Kylea z roku 1991 s Josefem Vinklářem (Lear), Borisem Rösnerem (Edmund), Josefem Somrem (Gloster), Josefem Kemrem (šašek) a dalšími předními herci se vyznačovala monumentální scénografií (některé kritické ohlasy vyslovovaly též odhad, že by náklady na ni vystačily na roční provoz menšího divadla) a poněkud mrtvolnou pečlivostí. V souvislosti s prvním comebackem Jana Třísky do českého divadla po letech emigrace lze svým způsobem za „národního“ považovat také Leara Letních shakespearovských slavností z roku 2002 v režii Martina Huby a v překladu Martina Hilského.
Mezi „posvátnými“ portály
Ve Zlaté kapličce se ovšem předtím hrál už dvakrát převod Milana Lukeše a sáhnul po něm aktuálně také Jan Nebeský. Jde o jeho třetí velkou režii v činohře ND poté, co se s jejím nynějším šéfem Michalem Dočekalem jako tvůrčí tandem „rozžehnali“ s Divadlem Komedie. Ve srovnání s Schillerovými Úklady a láskou a Molièrovým Donem Juanem, inscenacemi jistě v mnohém výlučnými, jde v případě Krále Leara o mnohem rozvolněnější tvar. David Prachař – Lear má už s touto tragédií zkušenost právě ve zmiňované produkci s Třískou, zahrál si v alternaci šaška.
Nebeského Lear začíná rozostřením Hynaisovy opony (luminiscenční hrátky) a energickou rockovou hudbou, vzápětí pokračuje na plaveckém stadionu. Goneril (Eva Salzmannová), Regan (Petra Špalková) a Cordelie (Kateřina Winterová) stojí na startovních můstcích, Lear (David Prachař) s divým vousem je také v plavkách. Dcery o svém vztahu k otci, aniž by situace byla nějak výrazněji explikována, zazpívají. Původní hudbu Aleše Březiny, ostatně velmi vynalézavou a obsahující divoký rockový „odpich“, songy bezmála brechtovské i country slaďáky, obstarávají živí muzikanti na scéně, herci své charakterizační party velmi dobře zpívají. Po vstupní písni dámy, Goneril a Regan též s nápadníky, skočí do bazénu. Vidíme pak plavat i Leara, z parteru nebylo rozpoznat, zda v molitanových odstřižcích, jak tomu bylo v bazénové scéně režisérových Úkladů a lásky, či v jiném materiálu. Zpívá se také občas v originále a překlad do češtiny, aktuálně po odzpívání se postupně po písmenkách rozpadající, je promítán na plátno, obdobně jako svastika, jednota principů jin a jang a další dvourozměrné intelektuální „narážky“.
Do standardně nejmelodičtější, tedy té hudební country polohy je stylizován charakterní Edgar v podání Davida Švehlíka, vyhnaný intrikou padoušského nevlastního bratra Edmunda z domu, později převlečený či přesněji svlečený „za chudáka Toma“ a věrně doprovázející Leara při jeho bloudění.
Kuchař se smrtícím arzenálem
Diváky zaujme také hned zkraje v popředí umístěný stolek s kuchařskými proprietami, z nichž kuchtící Edmund (Saša Rašilov) připravuje zprvu těsto na pizzu. Připomíná svým kostýmováním a maskováním trochu Jockera z Batmana, trochu Viléma Čoka z dob největší slávy Pražského výběru. Z arzenálu jeho kuchařských pomůcek je využívána velká „baterie“ kečupu, aplikovaná ex post na těla jednajících postav po zranění sečném či bodném. Lear se velmi rychle ocitne na pověstné pláni s šaškem-Cordélií, také „rozstřel“ mezi bastardem Edmundem a hodným oklamaným Edgarem, legitimním synem Glosterovým (Alois Švehlík), proběhne v tempu takřka překotném. Kdo Leara nezná a vypravil by se na představení třeba z touhy seznámit se se slavným titulem, nemá myslím šanci. Také další, často velmi invenční a vizuálně úchvatné dění na scéně je spíš interesantním komentářem k Shakespearově tragédii než inscenačním převodem díla. Výtvarnice Jana Preková nám (ve shodě s režijní koncepcí) nabídne komicky vycpané hýždě proradného Oswalda (Jan Bidlas), promítané hrátky s ohněm, také aluzi na koncentráčnické sprchování před likvidací vězňů (to vše se snad – i prorocky – odehrává ve zmučené mysli Learově).
Jeden z nejsilnějších výjevů se odehraje před přestávkou, když štvanec-bývalý král (v Prachařově jemně odstíněném podání) odpočívá u ohně s Glosterem a chudákem Tomem-Edgarem a usebraně mudruje, zatímco od horizontu – jeviště v té chvíli je obnaženo až „na skelet“ – se blíží zaměstnanci psychiatrické léčebný a Lear se, nahý, dává před nimi na útěk. Tady existenciální tíže koresponduje i s funkčním využitím velkého jevištního prostoru. Dlužno však podotknout, že se právě v prezentaci hlavní postavy objevují také momenty, které by výrazně lépe fungovaly v klubovém intimním prostředí, ne však v konfiguraci výrazného odstupu hlediště od jeviště (dlouhá několikavteřinová mlčení).
Na výstavu s občerstvením
Dění po přestávce proběhne rychle, ve zkratce patnácti až dvacetiminutové. Jsme svědky snobské vernisáže („spoluúčinkují“ obrazy Margity Titlové Ylovski), na kterou ve společenských oblecích a atraktivních róbách dorazily všechny jednající postavy, i ty, které jsme již v předchozím dění viděli zemřít. Neprohlížejí si však vystavená „díla“, mezi nimiž jsou i za šle zavěšení Lear a šašek-Cordélie, příliš pozorně a už vůbec ne dlouho. Zlý kuchař Edmund připravil otrávený zákusek a zatímco obě nehodné Learovy dcery pějí atraktivní song o krásném zločinu, postavy si navzájem – často při lítých rvačkách – cpou chuťovku do úst, aby pak postupně popadaly mrtvy včetně Edgara, který u Shakespeara finálovou vybíjenou přežil.
Musím se přiznat, že ačkoliv řadu Nebeského inscenací mám v osobním žebříčku inscenací hodně vysoko, tohoto Leara mezi ně nezařadím, přestože herecké kreace Prachaře, Salzmannové, Špalkové, Winterové a dalších považuji za výborné. Nejde ovšem o nějak složité budování figur, spíš o jevištní a energetickou suverenitu. Prachař s Winterovou přece jenom nějaký prostor pro ironické, vědoucí bláznovství získávají.
První scéna má pochopitelně právo na experiment, i mezi těmi „nejposvátnějšími“ portály. Na Shakespeara na naši první scénu chodí jistě také ti, kteří nemají o výbojích současného divadla nejmenší tušení, jdou zkrátka na titul. Tím nevolám po nějaké podbízivosti, spíš po obezřelosti při reklamní nabídce. Myslím, že by se mělo upozorňovat na to, že jde o zpracování experimentální či chcete-li alternativní. Sám jsem ostatně měl nejlepší zkušenosti s Nebeského inscenacemi tehdy, kdy svou sugestivní metodou přibližoval i odkrýval také úplně nové, dosud neznámé texty (Beckettův Konec hry a Ibsenův stavitel Solness jsou výjimkou potvrzující pravidlo).
Ve stejnou dobu jako tato premiéra se v Praze v rámci Festivalu divadel německého jazyka objevil projekt německé neherecké skupiny She She Pop (mladé teatroložky se svými otci) Testament, vycházející – velmi útržkovitě – z Krále Leara. Přesto, že v tomto případě jde jen o záminku pro předestření rodinně-generačních vztahů, jako by toto střízlivé, dokumentární divadlo mělo k Shakespearovu dílu blíž.
Národní divadlo Praha – W. Shakespeare: Král Lear. Překlad Milan Lukeš. Režie Jan Nebeský, dramaturgie Iva Klestilová, hudba Aleš Březina, scéna Jan Nebeský a Jana Preková, kostýmy Jana Preková. Premiéra 10. listopadu 2011.
Komentáře k článku: S Learem na plovárně i v galerii
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
