Slečna Jairová umře dříve, než ožije
Jedno je třeba režisérce Haně Burešové a dramaturgovi Štěpánu Otčenáškovi přiznat – odvahu. Inscenovat u nás téměř neznámý text belgického dramatika, navíc složitě komponované a biblickými odkazy zatěžkané mystérium, je jistě dramaturgická kuráž. Avšak tím výčet kvalit inscenace Slečna Jairová v Divadle v Dlouhé víceméně končí.
Magdalena Zimová jako zombie-slečna Jairová FOTO MARTIN ŠPELDA
A přiznejme si, že mnozí budou mít pochybnosti i o samotném textu Michela de Ghelderodeho. Jeho věhlas, navzdory tomu, že napsal na šest desítek her, se za hranicemi Belgie příliš nerozšířil. Slečna Jairová z roku 1935 je jednoduše vedený příběh, který v sobě skrývá mnoho apokryfních a vlámských lidových motivů a vysmívá se místním politickým či náboženským hnutím. Východiskem je biblické uzdravení Jairovy dcery Ježíšem, závěr Kristova života (ve hře vystupuje jako Zrzoun, barva vlasů přitom tradičně odkazuje k Jidášovi) a vzkříšení Lazara (zombie-kolega slečny Jairové). Děj je přenesený do Brugg podzimu středověku, do domu obchodníka Jairose, jeho ženy a umírající dcery Blandiny. Té se snaží pomoci snoubenec Kubíček, vikář Kalifáš, doktor Kloribus či čarodějnice Antikva Mankabéna. Blandina nejprve zemře, ale když Kubíček přivede Zrzouna, oživne a stane se bezcitným zombiem. Ke konci hry, když se na svatý týden chystají pašijové hry, Blandina nalézá klid, získá schopnost předvídat budoucnost a poté, co okolo jejího domu projde procesí, umírá.
Našla však režisérka klíč, kterým by nám těžké dveře otevřela a my bychom za nimi mohli spatřit něco neočekáváného? Obávám se, že v Dlouhé jsme svědky makabrózního tance před vraty. Na scéně, která jako by vypadla z obrazů Pietera de Hoocha či Vermeera, vidíme zeď dvorku a dům z červených cihel, vzadu modrou oblohu s mráčky a rozměrný větrný mlýn. V které době jsme, těžko říct. Dle bicyklu na Jairově dvorku bychom mohli odtušit dobu napsání hry, Antikva Mankabéna veze své harampádí na podvozku kočárku, který bychom mohli datovat do poslední třetiny 20. století, Jairos se v jedné chvíli dívá na televizi. Když se naopak přenesením stěny domu ocitneme uvnitř, Blandinino lůžko odkazuje k onomu podzimu středověku.
Inscenaci otevírá Jairos smutnící nad umírající dcerou. Miroslav Táborský má bíle namalovanou tvář a zvýrazněné rty, běduje a běduje. Vypadá to, že půjde o povedenou frašku s vykloubenými figurkami a dočkáme se notné dávky nadsázky. Groteskní hyperbola však Táborskému nevydrží (ono by to bylo i tak monotónní), navíc je v kontrastu s dalšími herci. Jan Meduna (Kubíček) vše hezky navážno prožívá, Marienky v podání mužů jsou naopak pouhou parodií. Mezi tím se pohybují další figurky – dobrácká, ale prostá paní Jairová (Lenka Veliká), prospěcháři Kloribus (Tomáš Turek), truhlář (Jiří Wohanka) a vikář Jana Vondráčka. Ten parukou a kulatými červenými tvářemi připomíná postavu z Hrátek s čertem a pěkně do církevních činitelů tepe – je nenažraný, rád si přihne a ze všeho chce jen vytřískat. (Jednoho napadne, jak je tenhle komunisty zprofanovaný typ trapný.)
A jaká je Blandina Magdaleny Zimové? Když se probudí, celá se nemotorně potácí jevištěm, že by jí člověk hned popřál věčného spánku. Jako zombie má potíže s chůzí i mluvou, za chvíli však plná života bruslí na ulici. Když se vrací do domu, opět se potácí. V posledním dějství pookřeje, noční čepec a košili mění za sváteční kroj. Sedí vykloněná z okna domu a smířlivě předvídá svůj konec. To už jsme ovšem uprostřed lidové veselice. Větrný mlýn světélkuje a mění barvy, na dvorek vtrhnou rozjuchané masky (je to karneval či pašijové hry?) a nakonec se ze zadního domu z okna valí jakési bublinky připomínající amarouny.
K tomu si připočtěte hudbu Vladimíra Franze, povětšinu času svou tlumeností a pomalým rytmem navozující mystično, místy rozjařenou, a dojde vám, že v Dlouhé vybrali text, jenž zahrnuje symbolické mystérium i lidovou veselici, grotesku i drama, parodii i tragédii (smrt dcery), jeho smysl však zůstane neobjasněn. Navzdory celé této přemíře se do hlediště line neživotný chlad. Režisérka Burešová se sice snažila Slečnu Jairovou vzkřísit, ona jí však poté, co provede kdejaký nejapný kousek, opět umírá.
Hodnocení: 2
Divadlo v Dlouhé – Michel de Ghelderode: Slečna Jairová. Režie Hana Burešová, dramaturg Štěpán Otčenášek, scéna Martin Černý, kostýmy Hana Fischerová, hudba Vladimír Franz. Premiéra 3. května 2013.
Komentáře k článku: Slečna Jairová umře dříve, než ožije
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Novák
Zaráží mě tak slabé hodnocení,
když autor textu ani pořádně nevysvětlil, co je na hře tak špatné. Míchání žánrů i období mi vůbec nevadilo, o neobjasněném konci nemluvě. To je podle mě spíše věc názoru. Od divadelního kritika bych čekal něco víc než seznámení z dějem a pár řádek vlastního názoru. Vůbec jsem se například nedozvěděl, zda-li hráli herci dobře, jaké byly kulisy a scéna a podobně.
Dík za pochopení.
Howg.
13.02.2014 (19.03), , Trvalý odkaz komentáře,