Divadelní noviny > Názory – Glosy
Sloupek
Koncem jara mě kontaktovala redaktorka DN, jestli bych nechtěl psát do novin sloupky. Samozřejmě jsem se ji snažil přesvědčit, že si spletla číslo, ale poznala mě po hlase. „Proč já?!“ zkusil jsem to přes city, ale byla neoblomná – když prý píšu „vtipné“ statusy na facebooku, sloupek nemůže být problém. Po deseti vteřinách hluboké meditace jsem souhlasil a hned na to mi došlo, že absolutně netuším, jak se takový sloupek píše.
Obrátil jsem se jako obvykle na Google a optal se ho bez vytáček: „Kdo za mě napíše sloupek?“ – Google zcela ignoroval mou lišácky zvolenou formulaci a bez slitování mě zasypal odkazy s návody.
„…sloupek stojí na vtipném námětu, konkrétní podnět zevšeobecňuje, často ironizuje,“ odrecitovala Wikipedie a já si přitom zamyšleně kousal nehet. Prošel jsem si aktuální sklizeň sloupků z nejčtenějších periodik: uprchlíci, islamisté, islamofobové, vedro, Řecko, Babiš. Nic mi nenechali!
Přečetl jsem si tedy pro inspiraci Čapkův sloupek „O povaze kosů“ a vážně jsem se pobavil. Ten chlapík to tedy uměl. Na docela malou chvíli mě dokonce napadlo si ten jeho povedený sloupek tak trochu vypůjčit, ale při představě, že v roce 1931 vyšel v Lidovkách vlevo dole, a tím pádem se snadno mohl dostat do zorného pole našeho největšího znalce díla Ferdinanda Peroutky, jsem se orosil.
Už už jsem to vzdával, ale pak jsem si představil křeslo. Takové to staré krásné s velkýma ušima a v tom křesle sebe coby kmeta. Na klíně mi v té představě seděla zhruba sedmiletá vnučka, já jí s pohnutím v hlase přečetl svůj první sloupek, ona se na mě dojatě zadívala a žadonila: „Dědečku, ještě jeden…“ V tu chvíli jsem se rozhodl, že ho napíšu. Doufám, že se mi povede.
Komentáře k článku: Sloupek
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
