Slovanský temperament ztracený v globálním šumu
Vysloví-li se téma „slovanství v českém baletu“, naskočí mi Pavel Šmok. Jednak pro jeho častou volbu české hudby, jednak – a hlavně – pro její pohybové vyjádření těžko popsatelnou souhrou lyriky a zemitosti. V čem spočívá slovanství poslední premiéry loňské sezony s názvem Slovanský temperament? Představila tři mladé choreografy – domácího Ondřeje Vinkláta, Polku Katarzynu Kozielskou a Rusa Andreje Kajdanovského.
Snímek z prostřední části baletu Slovanský temperament v choreografii Polky Katarzyny Kozielské FOTO ANNA RASMUSSEN
Ondřej Vinklát je multitalent. Mimořádný tanečník, ale také šikovný muzikant a nadějný choreograf, o čemž přesvědčil několika pracemi pro nezávislý soubor DekkaDancers. Jeho Dumka, první choreografická příležitost v repertoáru Národního divadla, vyšla tak napůl – cítí hudbu, snaží se, aby choreografie měla divadelní tah, hledá nové pohybové tvary a vazby oproštěné od citací z klasického slovníku. Sem tam se objeví hluché místo, ale i nápad a vtip. Téma vzpomínky na něco minulého a skončeného je v díle čitelné. Symbolem pohledu do minulosti jsou mobilní poloprůhledné paravány – za nimi je dlouho jako stín přítomný tanečník. Teprve ve druhé půli je jako vzpomínka vytažen do přední části jeviště. To je okamžik, kdy začne znít Dumka č. 4 Antonína Dvořáka. Do té doby jde převážně o Vinklátův hudební podklad, který se v okamžiku probuzené vzpomínky vpíjí do Dvořákovy hudby. V té chvíli se sborový tanec mění v emocemi prostoupený duet, citlivě zatančený Márií Dorkovou a Markem Svobodníkem. V rámci něj probleskne citace tanečního folkloru – typická figura, kterou zase rychle zakryje Vinklátův rukopis. Byl to letmý dotek slovanskosti a jeho temperamentu?
Prostřední část patřila Aspektům Katarzyny Kozielské. Její pohybový jazyk byl z celého večera nejklasičtější; tanečnicím dokonce obula špičkové střevíce. Po rozpačitějším začátku, v němž tanečníci v kruhových zrcadlech hledají odrazy něčeho/někoho nezřejmého, se choreografie mění v jakýsi úhledný rituál kolem velkého světelného kruhu. Díky výborným interpretům nejvíce zaujme sólový výstup Kristýny Němečkové a duet Aliny Nanu a Adama Zvonaře. Neoklasická choreografie přirozeně plyne, ale originálními nápady neoplývá. Sdělení či poselství mi zůstalo skryto.
Naopak v Kajdanovského Perfect Example je touha tlumočit bolest ze své domoviny jasná: nesvoboda, uniformita, životy, nad nimiž dohlíží velký bratr, ať už je jím strana a vláda, nebo autoritářský prezident. V koláži převážně elektronické hudby sem tam zazní známý nápěv Hej, Slované. Tanečníci mají ovázané hlavy a v davovém společenství spíše přežívají, než žijí. Jejich těla občas paralyzuje výrazný hudební diktát. Zdá se, že z tohoto světa není východiska. A aby bylo úplně jasno, v závěru se obnaží prospekt scény, za nímž vše v prosklené kabině řídí hlavní manipulátoři. Kajdanovského jazyk je spíše divadelní než typicky taneční. Je více o koncentrovaném výrazu, tělesném napětí než o výrazné taneční choreografii. Má být právě neschopnost vzepřít se autoritám, prosadit svůj názor, poslušné přežívání vyjádřením slovanského charakteru?
Slovanský temperament ukázal tři hodně odlišná díla – v taneční estetice i tématech. Co v nich ale bylo slovanské – odkaz na folklor, ritualita, neschopnost postavit se velkému bratrovi? Je to zvláštní. Na jednu stranu sílí v naší, ale i dalších bohatých společnostech nacionální proudy a všude slyšíme o národních zájmech, na straně druhé jako by se označení národ vyprazdňovalo. S nedůvěrou se odvracíme od vlastního jazyka, nedokážeme pojmenovat své kořeny. Pokud se baletní premiéra snažila ukázat cesty mladých umělců ke specifikům slovanství, vyzněla jako hledání nezřetelného cíle.
Národní divadlo Praha – Slovanský temperament (Dumka, Aspects, Perfect Example). Choreografie Ondřej Vinklát, Katarzyna Kozielska, Andrej Kajdanovskij. Premiéra 14. června 2018 (psáno z reprízy 11. září 2018).
Komentáře k článku: Slovanský temperament ztracený v globálním šumu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
