Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí

Slovenská spílání v pražské Arše (No. 1)

V Pražském Divadle Archa se tento víkend koná přehlídka nezávislého slovenského divadla Nová dráma, jež navazuje na stejnojmenný  bratislavský festival, o němž jsme v i-DN psali v textu Obnažující video-divadlo vítězem. Hlavní cenu – Grand Prix – na něm v květnu tohoto roku získalo „obnažující video-divadlo“ Blaha Uhlára POKUS. A právě Blaho Uhlár a jeho postmoderně existenciální autoportrét byli hlavními hosty prvního dne pražské přehlídky.

Anjelé neexistujú aneb Sociální kýč

Večer v Arše však zahájila inscenace Psota na Slovensku ceněného nezávislého autorského divadla Potoň z Bátovců. Inscenace dokonce získala dvě nominace na letošní Ceny Dosky v kategiriích Nejlepší inscenace a Nejlepší scénografie. Zatímco pozornost na scénografii je logická a stěna, před kterou a v níž se představení odehrává, tvořená z dveří starých ledniček Calex byla úchvatná a funkční, sama inscenace – od dramatického zpracování zvoleného tématu přes režii a herecké výkony až po interpretaci (současné???) chudoby jedné slovenské dělnické rodiny coby nezaviněného, osamělého zoufalství (dramaturgie Róbert Mankovecký) – byla naivní, hloupá a v mnohém falešná a zavádějící.

Text (Michal Ditte) působil jak sociální román z 30. let minulého století psaný nenadaným, ale snaživým n-tým klonem komunistických autorek typu Pujmanové či Majerové. Tolik klišé se hned tak nevidí. Otec zbavený práce je několik měsíců zneužíván nezodpovědnými kapitalisty, kteří práci slibují, ale nikdy nedají. Doma má dvě děti, které se chovají jak mentálně postižené (je jim třináct a půl, ale stále si hrají na s bábovičkami na pískovišti a kopírují chování maminky a tatínka, aniž by je jakkoli chápali). Otec s matkou se jednou pomilují, a už je matka těhotná. Nemají doma ani chleba (pošťačka jim jej prodává za 5Ks, které nemají, shnilý!!!), a tak si nalívají do talíře vodu místo polívky. Do kouta zahnaná žena se stává prostitutkou (ve Vídni…). Ztrácí všechny sociální i rodinné city a pudy a mění se k nepoznání… Nebudu dál vypisovat celé dění, byť nemohu opominout vrchol hry, kdy se z celé rodiny – zčistajasna a bez jakéhokoli třeba aspoň groteskního nadhledu – stanou kanibalové a snědí před diváky tlustou pošťačku. A na závěr přichází Anděl v podobě dítěte a posílá rodinu do plynu… Vše je v představení podáváno vážně, přitom herecky i režijně (Iveta Ditte Jurčová) neskonale amatérsky, neumětelsky a naivně.

Nechci upírat tvůrcům – snad poctivou – snahu otevírat tabuizovaná či přehlížená sociální témata současné slovenské společnosti, ale aspoň základní psychologické a umělecké kvality by práce, která aspirovala na významné slovenské divadelní ocenění, mít měla. V Praze působila, jako by ze Slovenska přijela buňka tamní mladé gardy. Tak černobílé, zjednodušující, kýčovité a  schematické vidění světa jsem snad v divadle v životě nezaznamenal. Tvůrci se v doprovodném materiálu ohánějí tím, že „vycházejí z terénního výzkumu, autentických příběhů a dokumentů nedávné minulosti“. Máme-li jim to věřit, lze jim jen doporučit: Nedělejte divadlo! Života se ve vašem díle neobjeví ani kapka.

/O inscenaci psal na i-DN i Jan Grulich ve své reportáži z letošní Divadelní Nitry O děsivé minulosti a neuspokojivé přítomnosti a do tištěných DN 18/2012 Martin Porubjak ve své reportáži Vina/nevina na Divadelní Nitře/

Existenciální báseň Blaho Uhlára

Naštěstí noční představení paradokumentu Blaho Uhlára o něm, jeho Divadle Stoka a současném Slovensku Pokus (V hľadaní spirituality) bylo ze zcela jiného těsta. Už sám úvod, kdy Uhlár na minivernisáži obrazových dokumentů o jeho Divadle Stoka, jež pořadatel dvoudenního festivalu – slovenský Divadelní ústav – přivezl do foyeru Archy, byla příznačná. Na dotaz, co si Uhlár myslí o rozdělení Česko-Slovenska coby jeho bývalý (začátkem 90. let) velký prosazovatel, ani nemrkl okem a řekl: Jsem rád. Předtím jsme si říkali, že kurvy jsou Rusové, co nás okupují. Pak byli kurvy Češi, co nás utiskovali. Teď víme, že kurvy, co za všechen svrab na Slovensku můžou, jsme my, Slováci.

Představení Pokus nemá s divadlem mnoho společného. Jde o projekci domácího video-dokumentu Blaho Uhlára o něm samém, lehounce – ale opravdu lehounce – doprovázený zvukovými a vizuálními miniakcemi tří studentů (či možná absolventů) loutkové katedry VŠMU. Samotný video-film je však famózní. Neuvěřitelně autentický, osobitý, groteskní, smutný, výsměšný, jízlivý. Uhlár se šklebí všemu a všem. Především sobě samému a svému životnímu pinožení za divadlem. Ale souběžně se šklebí světu kolem, vůči němuž je nesmiřitelně přísný a jehož současná (komerční, plná reklam a developerů) podoba jej odpuzuje. Všichni a vše jsou zhovadilí a trapní. Studenti loutkářského divadla, filolog a teolog Jozef Pavlovič s patafyzickými pohledy na výklad historie světa a teologii samu (náboženství je jen projevem sexuality), s nímž se baví v hospodě, televize, internet, nahrávací technika, státem dotovaná kultura a její představitelé… Na milost snad bere svou matku, jíž nechává vzpomínat na její amatérské herecké mládí, kdy v roce 1944 hrála ve Slovenském divadle v Prešově a zachytil ji dobový týdeník. Ovšem i zde lze nalézt Uhlárovu poťouchlost. Vždyť je to týdeník fašistického Slovenského štátu a představení sledují – spolu s Uhlárovým dědou – i různí pohlaváři tehdejší politické moci. Obdobný dokument pak v roce 1974 natočil i tehdejší slovenský Krátký film o absolventské inscenaci Blaho Uhlára… A tak bychom mohli pokračovat a rozebírat situaci od situace, obraz od obrazu. Snad v každé video-vteřině bychom našli zlobnou vypouklost a skřetovitý škleb.

Charakteristické je Uhlárovo sebeobnažování u něj doma, vrcholící na jedné straně dokonanou onanií a na druhé výsměšně kýčovitým obrazem jeho údu coby květiny, jíž se dotýká anonymní ženská ruka. Provokativní fascinace kýčem jak od Roberta Mapplethorpha. A celý snímek jako romány Ladislava Klímy či opilecká spílání Charlese Bukowského. Skrze ošklivost a trapnost sebe sama reflektuje Uhlár kýčovitost a hnus tohoto světa. Na aktivní odpor už nemá čas, sílu ani chuť. Vše je marné. Konec světa je tu. Ne, už tu byl. Jen my ho (ještě) nezaznamenali. A blíží se smrt…

Uhlárův video-autoportrét Pokus je jednou z nejsilnějších osobních zpovědí, pitoreskně groteskních šklebů, jaké v česko-slovenském prostoru kdy vznikly. To není divadlo ani film, to je existenciální báseň, výsostná literatura v trojrozměrném vizuálním provedení.

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 9. prosince 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Slovenská spílání v pražské Arše (No. 1)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ