Divadelní noviny > Kritika Názory – Glosy Zahraničí

Slovenská svoboda, verze 2016

Úkolem divadelního díla není primitivní jevištní reprodukce textu, a pro operu to platí stejně jako pro činohru. Režisér musí při práci s dílem skladatele hledat způsob, jak sdělit vlastní tvůrčí myšlenku rezonující s divákem dnešní doby. Opakuji zde tyto banality, protože pro mnohé nejsou samozřejmostí, jak se ukazuje v diskusi o novém bratislavském Fideliovi režiséra Martina Bendika.

Inscenace vznikala ve složitém období, kdy po sedmi letech za velmi nešťastných okolností (mj. arogantní postoj ministerstva kultury) odstoupil hudební ředitel Opery SND Friedrich Haider, ale na její podobě to naštěstí znát nebylo. Hudebně dílo nastudoval János Kovács, který se v SND podepsal již pod interpretačně zcela zásadní inscenaci Bartókova Modrovousova hradu režírovaného též Martinem Bendikem (2003).

Jeho hostování bylo opět nesmírně přínosné – disciplinovaný orchestr (s drobnými chybami v dechové sekci) velmi plasticky modeluje partituru, nenudí, nechává zaznít překvapivým detailům, zdůrazňuje různé žánrové polohy Beethovenovy opery až po velkolepé symfonické finále, to vše v souznění s režisérem a při citlivém naslouchání zpěvákům, mimořádně oddaným tvůrčímu záměru inscenátorů (obsazení dominují skvělá MaidaHundeling a Jan Vacík v hlavní rolích, nastudovaných – jak Bendik často vyžaduje – bez alternací).

Martin Bendik je dnes nepochybně nejvýznamnějším slovenským operním režisérem. Má za sebou řadu klíčových inscenací – to je možná také důvod, proč pro něj na Slovensku práce není a k další příležitosti se dostal až po bezmála deseti letech (na svůj český debut doposud čeká, když se jeho režijní koncepce Samsona a Dalily v pražském Národním divadle nerealizovala pro překročení malého rozpočtu, který na ni byl vyčleněn). Bendikovi se opět povedlo, aby operní dílo vstoupilo do dialogu s dneškem a stalo se předmětem vášnivých debat na sociálních sítích a v tisku – kéž by se tolik o opeře psalo vždy.

Přitom inscenace není nijak lacině provokující. Odehrává se v naší době, v jakési blíže neurčené hale velkoskladu, kde si své oddřou vysílení dělníci (nedá mi nevzpomenout si na kauzu pracovních podmínek v Amazonu). V suterénu je v cele vězněn whistleblower Florestan, který zveřejnil o Pizarrovi kompromitující informace. Ústředním tématem inscenace tedy – stejně jako u Beethovena – zůstává otázka svobody jednotlivce, jen režisér není stejným optimistou jako autor.

V režisérově světě permanentního slídění průmyslových kamer a Pizarrových nohsledů spravedlnost jako by ani nemohla zvítězit. Dostaví se sice radost z nabyté svobody, když se dělníci s Florestanem proti Pizarrovi vzbouří. Ale jejich euforie vzápětí zhořkne – to když se vyhnaný Pizarro vrací spolu s ekipou rozdováděných zbohatlíků, aby se s „moudrým“ vládcem Donem Fernandem domluvil. Oba pak odcházejí spolu, vymění si nějaké ty bankovky a Florestan s Leonorou tomu jen nevěřícně s otevřenou pusou přihlížejí. Ano, formálně jsou svobodni, stejně jako dav „vězňů“ (obyčejní lidé v každodenním oblečení, v nichž poznáváme sami sebe – mimochodem výkon sboru předčil svou obvyklou úroveň), ale co je to dnes svoboda a jak rozplést nitky, jimiž skuteční majitelé moci politiky ovládají? A je to vůbec možné? A pokud se to přesto povede, bude někdo za zneužití moci potrestán?

Slovenská zkušenost říká, že ne. Proč o tom tedy nehrát Fidelia jako Zeitstück?

Opera SND, Bratislava, Slovensko – Ludwig van Beethoven: Fidelio. Hudobné naštudovanie: János Kovács, dirigent: János Kovács, Peter Valentovič, réžia: Martin Bendik, scéna: Juraj Fábry, kostýmy: Marija Havran, zbormajster: Pavel Procházka. Premiéra: 8. a 10. apríla 2016 v Sále opery a baletu SND. Psáno z 2. premiéry 10. dubna 2016.

• Autor: Rudolf Leška
• Publikováno: 18. dubna 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Slovenská svoboda, verze 2016

1. Milo Juráni

   

   Ja si dovolím
   iba pripojiť malú poznámku operného neodborníka.

   Fidelio ma prilákal aj z dôvodu istého šumu, ktorý zaznieval všade okolo. No. Žiadna kontroverzia sa nekonala. Ak interpretácia v opere znamená to isté čo interpretácia v činohre, tak sme videli klasicky dnešné čitanie klasiky.

   Napriek tomu by som namietal, že nie práve najšťastnejšie. Akcentovať motív všadeprítomnej kontroly je dobrý nápad, ale v tomto Fideliovi vôbec nepôsobí organicky. Aj keď nesloboda na Slovensku má aj tieto podoby. Ide najmä o to, že presne ako píšete: “ Odehrává se v naší době, v jakési blíže neurčené hale velkoskladu…“. Tu vidím základný problém. Divák od začiatku do konca nedostáva odpoveď na tú základnú otázku, kto je vlastne Bendikov Pizzaro a čo zastupuje… Je mafián, politik, obchodník? Viem, že má ísť najmä o metaforu, ale v tom prípade je nutný takýto modernizačný posun? Navyše sú tam dramaturgicky nedotiahnuté veci, ktoré mätú. Na začiatku sa namontuje kamera, potom sa tam ktosi plíži a potom sa už nikto neplíži a zrazu zistím, že ich všetkých ktosi sleduje. A nemá to vlastne žiadne veľké následky. A čo samotná videoprojekcia? S ilustratívnymi hviezdami pri speve o Fideliovi sa ako tak zmierim, ale čo sledovačka sympaťáka natočená v okolí SND. Je viac ako snaha zapojiť projekciu? Veď na tých záberoch je ktosi celkom iný ako väznený „whistleblower“.

   V ostatnom môžem s mojimi skromnými skúsenosťami s opernými produkciami v SND len súhlasiť s recenziou a dodať, že Fidelio si svoj šum zaslúžil oprávnene. Len to mal byť šum o čomsi celkom inom ako o tom, o čom sa momentálne šumí.

   20.04.2016 (10.34), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ