Slovo, slovo, slovo (No. 10)
Předposlední den pražské části festivalu probíhal opět v komunitním centru DriveHouse. Začínalo se v podkroví čapkovsky laděnou miniaturou Matiji Solceho o životě z pohledu zvířecí perspektivy Život pod psa. Následovala mlčenlivá salónní mezihra Antonína Brindy Bez komentáře a vrcholem byla premiéra site-specific inscenace z výběru básní Ivana Magora Jirouse s „poetickým“ názvem Člověku nad tím rozum i čurák zůstává stát z dílny Divadla X10. Večer uzavřel koncert skupiny Fekete Seretlek, která je pověstná hravostí, s níž vytváří z folklóru nový folklór.
Všechny předměty ovládá Solce s hbitostí Davida Copperfiela a ještě si k tomu pomocí sampleru vytváří zvukovou a hudební kulisu FOTO KAMIL KOŠUN
Tradice potulného loutkáře is not death. Inscenace Život pod psa se dá charakterizovat heslem „hravost až na kost“, ovšem hravost ve své zdánlivé jednoduchosti vysoce sofistikovaná. Matija Solce sedí za rozkládacím pultem u starého tranzistoru, vybavený rádoby nahodilými rekvizitami. Jako by prohrabal půdu DriveHousu a hrál jen s tím, co právě našel. Volba materiálu a tvaru ovšem plní jistou funkci. Pes, ztvárněný dvěma krabicemi a anténou namísto ocasu, je podstatně jinou postavou než Dášeňka ze dvou měkkých klubek vlny. Zároveň si za krabice můžete klidně dosadit Evropu a Ameriku a za Dášeňku předválečné Československo. Každé gesto, ať lidské, nebo psí, je přitom dokonale odpozorované a precizně provedené. Všechny předměty ovládá Solce s hbitostí Davida Copperfiela a ještě si k tomu pomocí sampleru vytváří zvukovou a hudební kulisu.
Psí perspektiva znamená nadhled nad opakovanými jevy, které se do společnosti vracejí v různých modifikacích. Prolínání více plánů ovšem plyne ve sledu zábavných situací tak nenásilně, že ironii Solceho humoru zpětně osvětlí až závěr. „Holiday camp“, na nějž míří plyšová koala, převážející vražedné zbraně, jako je vidlička či tužková baterie, může znamenat koncentrační tábor i skautské jamboree. Žid, nebo terorista, gestapák, nebo celník – určité principy přežívají v nezměněné podobě. Totalitní byrokracie zůstává byrokracií, ať už aktér vykřikuje krátké německé příkazy, nebo jedná s přehnanou anglickou zdvořilostí a dělá z postav idioty. Používáním primitivní němčiny a angličtiny dodává Solce své show světácký esprit, intonací vás ale dokáže totálně zmást. Modrý mončičák na invalidním křesle euforicky vyvolává do publika „I love you! I’m blue, are you blue?“ a vyprovokuje odezvu. Necháte se nachytat a skandujete „I am blue“, aniž byste si uvědomili, že obrat „blue mood“, který tu také padl, znamená depresi. Plyšový manipulátor může být americký prezident Franklin D. Roosvelt (jak se dá předpokládat) nebo kdokoli jiný, kdo chce vyvolat davovou psychózu. Postava Karla Čapka je v podstatě posunuta na úroveň diváka-pozorovatele, až na konci ji částečně personifikuje herec. Závěrečná rozhlasová zpráva o příčině spisovatelovy smrti, vysvětlené s polodětskou logikou, a odchod přihrbeného herce ze scény předčí všechny vzletné nekrology.
S drdolem dredů na temeni a ve šviháckém zeleném kabátci uniformy vypadá jako český vlastenec s hlavou lidožrouta FOTO KAMIL KOŠUN
Před vstupem do kavárny na performanci Bez komentáře podepisujete prohlášení, kterým slibujete dodržovat bobříka mlčení a trpělivosti a přebíráte zodpovědnost za svá případná zranění. U vchodu diváky vítá a olíbává performer Antonín Brinda s páskou přes ústa. Když si u baru pantomimicky objednáte pitivo, a dokonce dostanete to, co jste opravdu chtěli, pozvedne vám to náladu. Teď jste Brindovi plnohodnotným divákem, schopným spolupráce. Jenže jaksi nevíte, jak do toho. Zážitkovou performanci v masarykovském salonku začíná performer tím, že prudce dýchá do mikrofonu a pak pantomimicky předvádí něco mezi pohybovým vývojem dítěte a opicí. S drdolem dredů na temeni a ve šviháckém zeleném kabátci uniformy vypadá jako český vlastenec s hlavou lidožrouta. Mezi příchodem a odchodem Brindy do zadní místnosti trávíme nekonečný čas sledováním projekce prázdného filmu, kterou občas vystřídá nápis „El Silentio“, a pořád čekáme, kdo a kdy nás tedy začne konečně bavit. Následuje losování lístečků s úkoly pro diváky. Pár jich plní zadání. Někdo se plazí, někdo nesměle zamňouká. Na mém stojí „Řekni: mňam“. Dbalá pravidel klubu, mlčím. Projekce PC monitoru hlásí, že spojení nelze navázat. Losuje se znovu. Úkol na lístku je tentokrát provokativní a nepublikovatelný. Takový návod, jak příjemným způsobem spáchat sebevraždu, když se nudíte k smrti. Performance končí. Sice jsme dokázali mlčet, ale evidentně jsme zůstali hluší k Brindovým signálům.
Vojt Hrabák s dlouhými prošedivělými vlasy, oděn pouze v bederní roušce, vláčí na zádech namísto kříže obří balík, tvarem připomínající penis, a křičí „Je mi strašně smutno! FOTO KAMIL KOŠUN
Vrchol večera nás čeká v patře, kde černé stěny průchozích místností patří komiksovým výjevům – zombíci, Antikrist, Superman, všechno trochu retro. Dokonalý prostor k interpretaci osobnosti a tvorby Ivana Martina Jirouse v kontextu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Site-specific inscenace Člověku nad tím rozum i čurák zůstává stát z produkce pražského Divadla X10 je kolektivní dílo dramaturgyně Lenky Havlíkové, herce Vojtěcha Hrabáka, scénografky Jany Hauskrechtové a režiséra Jiřího Pokorného. Pokud jste Jirouse doposud nechápali a nepřišli na chuť jeho estetizované vulgaritě, tady máte šanci. Z Magorových veršů vznikl dramatický text pro dva herce a herečku, který vysvětluje vnitřní pohnutky člověka příliš citlivého na to, aby se dokázal srovnat se svou existencí v daných podmínkách. Hraje se s porty po celém patře a občas se musíte spokojit jen s hlasy z reproduktorů, protože třeba na chodbu před toalety se jednoduše všichni diváci nevejdou.
Vyzáblá chlapecká postava Vojty Hrabáka s dlouhými prošedivělými vlasy, oděná pouze v bederní roušce, vláčí na zádech namísto kříže obří balík, tvarem připomínající penis, a křičí „Je mi strašně smutno!“ Výmluvnější obraz trýznivé probouzející se chlapecké sexuality v kontrastu ke katolické víře si lze stěží představit. Jana Hauskrechtová s vlasy sčesanými přes obličej a v dlouhém tričku, oblečeném naruby, obchází kolem, cmrndá pivo a provokuje ženskou tělesností jako Máří Magdalena po divokém mejdanu. Obraz duševní kocoviny doprovází hrou na housle a smířlivými slovy s klidem proroka Petr Uhlík. Trojice postav před vámi má daleko k přízvisku svatá, ale zároveň jde o ryzí, neopracovaný materiál, který bude formován okolnostmi. Intenzita, s jakou se herci chopili rolí, svědčí minimálně o jejich hlubokém vztahu k tématu a jeho úctyhodném pochopení, které Jiří Pokorný prohloubil a vedl správným směrem. Přičemž připomínám, že Hauskrechtová nemá herecké vzdělání a snad ani zkušenosti.
Tři figury na sebe berou různé charaktery v duchu dvojjedinosti a Jirousovy rozpolcenosti FOTO KAMIL KOŠUN
Zpočátku se konfrontace odehrává na úrovni biblických výjevů. Vysoce stylizované postoje a gesta jako z děl starých mistrů kontrastují s vulgarizmy ve verších. Trialog ani nestíháte sledovat. Někdo vedle vás zakřičí repliku a zmizí, proběhne kolem s vražedným výrazem, nebo do vás jen strčí fúrie, které nevidíte do tváře a v rauši tu obchází jako duch. Tři figury na sebe berou různé charaktery v duchu dvojjedinosti a Jirousovy rozpolcenosti. Ježíš přibije Boha na stěnu v místě, kde otvírá chřtán komiksová zombie, Uhlíkův mírumilovný anděl s houslemi se mění v rapujícího posměváčka, a tak dále. Objevují se odkazy na muka tvorby, kdy na kožených sedačkách v rohu místnosti vrcholí divoký milostný akt před psacím strojem. Undergroundový život v socialistickém Československu se vám zjevuje v plné nahotě. Zároveň tu nechybí nadsázka, ironický škleb. Příchod normalizace začíná nocí vlkodlaků a novoroční projev Gustáva Husáka zazní do vytí herců, plazících se mezi diváky. Po apokalyptickém běsnění se objevuje Jirousova postava v saku. Hrabákova interpretace, kdy dokáže během necelé hodiny předvést výrazovou škálu od rozervanosti pubertálního studenta po vyzrálého chlapa, pro kterého je najednou vězením nejen cela či touha po ženě, ale i povinnost k ní, je obdivuhodná. Přesní jsou ovšem v hereckém projevu všichni tři představitelé. Při jejich intonaci vám ani nepřipadá, že nasloucháte poezii. Jde o Magorovu přirozenou řeč. Závěrečné hudební číslo ve stylu kapely Plastic People of the Universe se ale odehraje beze slov, jako němý projev umlčované vnitřní svobody.
Pevně doufám, že tahle skvostná miniatura nezapadne.
Jirous, Havlíková, Pokorný, Hauskrechtová, Hrabák – Člověku nad tím rozum i čurák zůstává stát. Tvůrčí tým Jiří Pokorný, Jana Hauskrechtová, Lenka Havlíková, hrají Vojtěch Hrabák, Petr Uhlík, Jana Hauskrechtová. Premiéra 30. září 2017.
///
Více na i-DN:
Slovo je umění, umění je slovo
///
Zpravodajství z festivalu:
Komentáře k článku: Slovo, slovo, slovo (No. 10)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
