Slovo, slovo, slovo (No. 4)
Letošní zacílení festivalu …příští vlna/next wave… na SLOVO nezpůsobilo pouze recyklaci již zavedených dramatizací známých literárních děl nebo uvedení premiér ve stejném duchu, ale také inspiraci k vytvoření projektů přímo na míru festivalu. Brněnský soubor Divadlo Feste se tak v čele s Jiřím Honzírkem rozhodl pustit do obtížné látky jednoho z nejdůležitějších nedivadelních textů Václava Havla – eseje Moci bezmocných. Inscenace balancovala spíše na hranici site-specific performance a výtvarného díla. Angažovanost pro brněnský spolek typická pak výslednému dílu dala rámec naléhavého manifestu.
Diváci vyzbrojeni židličkou a sluchátkem obsadili část Václavského náměstí, zatímco poslouchali jeden z Havlových projevů ke vzpomínce svého zvolení prezidentem FOTO KAMIL KOŠUN
Režisér Jiří Honzírek tentokrát redukoval divadelní prvky na nutné minimum. Jeho cílem zjevně nebylo pokusit se úvahový text Václava Havla o roli občana v post-totalitním režimu zdramatizovat. Nejspíš to nejde, i když jsem byl na to upřímně zvědav. Myšlenkovou fabulí za celou koncepcí byl moment selhání Václava Havla, jenž by jinak klidně mohl platit za slovníkové heslo mravnosti. Po vydání Charty 77 byl Havel uvržen na pět měsíců do vyšetřovací vazby v ruzyňské věznici. Po třech měsících, 6. dubna 1977, Václav Havel selhal, když prokurátorovi v dopise napsal: … nabízím Vám tímto dopisem svou závaznou záruku, že se v případě propuštění z vazby vyvaruji veškeré činnosti, která by mohla být kvalifikována jako trestná. (…) Na základě tohoto poznání (ale i z jiných důvodů) jsem se rozhodl, že bych se v případě propuštění z vazby přestal veřejně projevovat, především v zahraničních prostředcích, a že bych se soustředil – tak jako v letech 1969 až 1975 – pouze na svou uměleckou tvorbu, kterou považuji za své hlavní životní poslání… Příští rok, v říjnu 1978, po drtivé sebereflexi, v níž si svůj poklesek citelně uvědomoval, napsal Moc bezmocných, v níž se Havel zabývá otázkou, jak se mechanismus post-totalitní moci udržuje právě tím, že člověk-občan je schopen přesvědčit se na participaci na takovém režimu. Na životě ve lži. Na společné ritualizaci moci. Havel se o tom přesvědčil na vlastní kůži.
Následně se Havel objevil – s cedulí Free Photo na zádech se promenoval po náměstí se vztyčenými pověstnými „véčky“. Jako průvodce pak diváky zvedl a odvedl je zpět do prostoru DUP39 FOTO KAMIL KOŠUN
Začátek představení byl vyloženě performativní. Diváci vyzbrojeni židličkou a sluchátkem obsadili část Václavského náměstí, zatímco poslouchali jeden z Havlových projevů ke vzpomínce svého zvolení prezidentem. Následně se Havel objevil – s cedulí Free Photo na zádech se promenoval po náměstí se vztyčenými pověstnými „véčky“. Jako průvodce pak diváky zvedl a odvedl je zpět do prostoru DUP39. Tam tři účinkující četla ona slova dopisu prokurátorovi, zatímco ve sluchátku dál běžely úryvky z Moci bezmocných a na zdi se promítal teprve nedávno nalezený deník Václava Havla z oné ruzyňské vazby. Na plátno na zemi se mezitím promítala nejrůznější mravně ukotvená hesla jako „osobní odpovědnost“, „lepší zákony“ nebo „pevné principy“. Ke konci představení měli i diváci možnost, a drtivá většina jí využila, připsat nějaké osobní sdělení. Žádné „ne Islámu, ne terorismu“ se tu neobjevilo.
Honzírek nekončí pouze u suchého historického konstatování, že Havel selhal a pak se narovnal a od té doby už platil právě za tu mravní ikonu, jak si ho historie bude pamatovat. Nabízí tento příběh o sebeuvědomění jako alegorii k dnešku. Pomalu (podle Honzírka spíše rychle) se blíží doba, kdy i česká společnost 21. století sama svým příklonem k nejrůznějším populistickým skupinám typu ANO, KSČM či SPD přispívá k tomu, abychom znovu tento stát uvrhli do post-totality, v níž bude lepší, pohodlnější, se podvolit a do ničeho „nekecat“. Tak jak to kdysi udělal i Havel. Jeho narovnání a sebeuvědomění, mravní integrita, je v Honzírkově inscenaci právě tím příměrem, který má občanům dneška otevřít oči a zvrátit téměř nezvratitelné. Proto úplný konec pak patřil záznamu projevu Petra Pitharta k vládě k uctění památky na Václava Havla, v níž vyzývá celou společnost a především politickou garnituru k jasné názorové a osobní mravní integritě v duchu jeho přítele.
Žádné „ne Islámu, ne terorismu“ se tu neobjevilo FOTO KAMIL KOŠUN
Problémem je, že na představení Divadla Feste, potažmo festivalu …příští vlna/next wave… jen málokdy zabloudí pošetilec, který si myslí, že odchodem z EU se naše země stane jednou z nejbohatších a nejsvobodnějších na světě, nebo inteligent, který mezi islám a terorismus dává rovnítko. Takže to na takových představeních dopadá jako všude tam, kde se kumuluje názorová jednota. Nikdo z druhého pólu mezi ně nezavítá, tito si tedy řeknou, jak to všechno stojí za, jak je to všechno špatné, poplácají se po zádech, že tomu aspoň oni dobře rozumí, a pak se modlí, ať není hůř. Ale zaplaťpánbůh za angažované umění. I když třeba nezvrátí průběh dějin, je třeba aspoň posilovat vědomí právě u těchto názorových jednot, aby jednotlivci nepropadli malomyslnosti, že jsou už na světě sami.
Divadlo Feste – Moc bezmocných. Režie Jiří Honzírek, výtvarná spolupráce Martina Zwyrtek, hudba Matěj Kotouček a Sky To Speak, technická spolupráce Luboš Zbanek, Nikol Piškytlová, Barbora Jágrová.
///
Více na i-DN:
Slovo je umění, umění je slovo
///
Zpravodajství z festivalu:
…
Komentáře k článku: Slovo, slovo, slovo (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
