Slovo, slovo, slovo (No. 7)
Festival …příští vlna/next wave… divákům ve Venuši ve Švehlovce nabídl premiéru nového autorského projektu Chemického divadla s podmanivým názvem Šumava láska. Ústřední tvůrci souboru, dramaturg a režisér Vojtěch Bárta a scénografka Jana Hauskrechtová, se tentokrát vydali po stopách umělce Josefa Váchala.
Šumava v ní ve finále hraje spíš druhé housle FOTO ANETA VAŠATOVÁ
Tento český malíř, grafik a spisovatel je známý především jako autor Krvavého románu, ale napsal (a svými dřevoryty rovněž sám ilustroval) také knihu Šumava umírající a romantická. Především tímto dílem se tvůrci inspirovali při vytváření scénáře; odtud název inscenace. V Pošumaví se narodila Váchalova první žena Marie a malíř se sem rád vracel po její smrti i se svou družkou Annou Mackovou. Nehraje se však Váchalova autobiografie. Tvůrci sice zpodobňují významné události z umělcova života, ale s časovou chronologií si hlavu nelámou, což je občas velmi matoucí.
Zdá se, že spíše než umělcova osobnost je inspirovala nálada jeho díla; ponurá, mystická a stravující. A taková umí být i Šumava, jak dokládají úryvky z Váchalovy knihy, přednášené buďto naživo, nebo z reproduktoru v podobě retro rozhlasového vysílání. Inscenace však svému názvu nedostojí: Šumava v ní ve finále hraje spíš druhé housle. Scénografii sice vévodí dva věšáky s parožím a jehličnatý strom, jakožto jasné odkazy k horskému prostředí, a Váchal při tvorbě nadto zasype jeviště pilinami, ale to k evokaci jedinečné nálady Šumavy nestačí. Název tak bohužel probouzí spíše falešná očekávání: kdyby se inscenace jmenovala jinak, divák snad ani nepostřehne, že se Šumavě tvůrci snažili přisoudit tak významnou roli.
Šumava umí být ponurá, mystická a stravující FOTO KAMIL KOŠUN
Největším problémem inscenace je, že divákovi nabízí jen velice málo záchytných bodů: ani s postavami se nejde moc ztotožnit, protože jsou načrtnuty jen v hrubých obrysech; působí anonymně, neurčitě. Místo Váchala by Jakub Folvarčný mohl hrát jakéhokoliv jiného komplikovaného umělce, ačkoliv jeho nasazení je obdivuhodné. Dana Marková hraje obě Váchalovy osudové ženy, ovšem Marie a Anna v jejím podání splývají v jednu a je takřka nemožné je odlišit. Inscenace tudíž bohužel ustrne v těžko stravitelné abstraktní rovině. Jako by v rozporu s intencí tvůrců nešlo ani tak o Váchala nebo Šumavu: z projektu nejvíce vyvstává téma umělcova izolovaného boje s vlastními démony. Folvarčného často velice naturalistický portrét Váchala odkazuje k archetypu podivínského, nepochopeného individua, které podvědomě ničí sama sebe i své okolí.
Při sledování inscenace je nicméně znát, že tvůrčí tým se do díla českého výtvarníka a spisovatele ponořil s velkou vášní. Bárta vytvořil z Váchalových textů zajímavou mozaiku, ale nahuštěná, místy lopotná scénická akce v mnoha momentech poetickou prózu bohužel přehlušila. Oba herci na emocích nešetří, naturalistické vypětí však vzhledem k abstraktnosti a stylizaci některých situací působí nepatřičně. Nejlépe fungují scény, v nichž tvůrci opouštějí abstraktní symbolické výšiny a obracejí se k důvěrně lidskému.
Truchlící Váchal zasypává svou ženu pilinami, z kterých ještě před chvílí tvořil své vrcholné dílo FOTO KAMIL KOŠUN
Například když si jakýsi právník přijde koupit do kanceláře Váchalův obraz, ale zdá se mu moc drahý. „Tohle je umění, nebo jako?“ ptá se nedůvěřivě a Váchala tím podráždí k nepříčetnosti. Šlo o jeden z mála výstupů, kdy se podařilo plně využít komiku. Škoda, že s ní tvůrci nepracovali více; bez ní působí inscenace poměrně těžkopádně. Opravdu dojemné jsou scény úmrtí malířovy ženy Marie a jeho věrného psa Tarzana. Tyto výstupy jsou ztvárněny velice stroze, hlavní sílu režisér propůjčuje Váchalovým slovům, nechá je svobodně znít a doplní je jednoduchou symbolickou scénickou akcí: Marie Dany Markové drží dózu s vánočními světly (Marie zemřela na tuberkulózu zrovna na Štědrý den), obřadně kráčí k divákům, pak vykašlává krev a padá k zemi. Její truchlící muž ji zasypává pilinami, z kterých ještě před chvílí tvořil své vrcholné dílo.
Na samotném konci za zvuků podivné metalové písně, jejíž zařazení na závěr působí vyloženě jako schválnost, konečně ožívá i scénografie Jany Hauskrechtové. Provazcovité neony na zemi se rozsvítí a diváci vidí, že během představení se tvůrcům podařilo vytvořit na podlaze sálu disharmonickou instalaci ze světel, dřeva, drátů a pilin, vlastně docela ve váchalovském duchu. I tak však po představení převáží spíše negativní a zmatené pocity; jako by inscenace nedokázala naplnit skutečně ambiciózní umělecký záměr svých tvůrců. Zdá se, že uvízla ve vzduchoprázdnu mezi Váchalovou autobiografií, ódou na Šumavu a traktátem o těžkostech tvorby.
Chemické divadlo – Josef Váchal a Vojtěch Bárta: Šumava láska. Scénář a režie Vojtěch Bárta et al., hudba Jakub Kudláč, scéna a kostýmy Jana Hauskrechtová, hrají Jakub Folvarčný a Dana Marková.
///
Více na i-DN:
Slovo je umění, umění je slovo
///
Zpravodajství z festivalu:
…
Komentáře k článku: Slovo, slovo, slovo (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Tom
Mohu otazku,
spise ze zvedavosti. Videla jsem nejake foto ze hry, skutecne vystupuje Dana Markova nekolikrat naha?
19.11.2017 (18.56), , Trvalý odkaz komentáře,