Divadelní noviny > Blogy

Slovo v pohybu (No. 1)

Po domluvě s editorem i-DN Vladimírem Hulcem jsem se rozhodla otevřít si na i-DN blog. Jelikož mě většina čtenářů nezná, nejprve se představím.

Vyrůstala jsem ve východních Čechách, vystudovala bohemistiku a komparatistiku na FF UK, teď pokračuji ještě na německé a francouzské filosofii na FHS UK. V divadle, literatuře i výtvarném umění mě zajímá rys události, kdy je divák natolik osloven, že sám reaguje – ať svébytným performativním aktem či proměnou vlastní perspektivy. S performance jsem se blíž potkala během semestru v Montréalu a od té doby mě baví hledat cesty, jakými hovořit o tanci i divadle, jak propojovat slovo a pohyb a jak pro ně nadchnout ostatní.

Píšu většinou stylem, jakým jsem napsala svůj úvodní text. Někdy je to méně obrazné, někdy více. Ale čistá recenze to asi nebude nikdy, s takovou kategorií mám trochu problém. Beru jakoukoliv reflexi nad představením spíš jako podnět k dalšímu dialogu nebo přemýšlení, nechci popisovat, co jsem viděla, ani vysvětlovat, co jsem měla vidět. Obojí se podle mě cyklí a nepřijde mi to nijak produktivní ani podnětné. A asi to ani neumím.

Kristýna Boháčová

///

Podemílání břehů řádu

Tvůrci projektu !O!, který se odehrál na začátku října v pražské Pragovce, se rozhodli pro pohyb na hraně. Skupina Tantehorse rezignovala na jistoty i divácky líbivé obrazy. Námětem se stalo šílenství, které vtisklo tvar i způsobu pojetí, jež směřovalo od nekonfliktního před-stavení k invazivní per-formance.

Limita, kolem níž performeři Sabina Bočková, Ingrid Zotova-Mikshina, Lukas Bliss Blaha, Darja Hlinková, Viktor Černický, Johana Pocková, Vojtěch Hříbek, Eva Stará a Simona Rozložníková kroužili v rok a půlleté přípravě, byla ve třech reprízách ohmatávána z bezprostřední blízkosti. Tanečníci se spolu s režisérkami Miřenkou Čechovou a Dominikou Špalkovou vzdali bezpečné vzdálenosti a akademického odstupu a podnikli hluboký ponor na dno neuróz dnešní doby. Diváka zároveň vytrhli ze zóny nezainteresovanosti a vzali ho s sebou.

Zkušenost prahu, pokud je vůbec možné ji postihnout, je letmým momentem, který vytrhne osobnost z dosavadního řádu a vystaví ji mimo-řádnému světu. Přeskupení a promíchání však nemusí být vykořeněním. Pod vlnami příboje se totiž stále tiše vine osobní příběh, jenž na rozdíl od pokřivených iluzí a masek odolá sebesilnějšímu nárazu o skálu. Takový příběh však často skrývá vnitřní zranění, které se odhalí zpravidla až v reakci na nečekaný podnět. V momentu takového zlomu se osobnost už neudrží v linii „učili mě-měl bych“, ale vykloní se do meziprostoru události, kde nahlédne svou nahotu i křehkost, kde se odcizuje světu, který udržujeme v hranicích definic, a kde se zároveň promění její vnímání a zostří pohled, který se napříště zaměří na úzký výsek skutečnosti, jímž je beze zbytku pohlcena. Právě zde vidím rys divadla události, jejž Tantehorse přinesli projektem !O!.

Představení, které nechává diváka v klidové zóně a staví před něj obrazy, se mění v performance, jež ho zve, aby vstoupil do perspektivy aktérů a nasvícením vlastní zranitelnosti se podílel na tvorbě nezaměnitelné asambláže. Performativní akt je vždy riskem, protože se jeho aktéři rozhodují pro něco, co je zatím neznámé, tedy nejisté, nicméně nemůžou jinak, neboť jsou událostí nuceni k pohybu. Kierkegaardovský skok je jediným způsobem, jak odpovědět na výzvu ke změně.

Trhlina, jež se odkryla charakterům postav, jakmile se vymkly konvencím, může být analogicky na rovině vnímatele ranou, která se otevřela ve chvíli, kdy byl vystaven konfrontaci s fragmentarizovanou realitou. Performance nese obraz rozklíženého světa. !O! ale na rozdíl od tematicky blízkých projektů vykresluje skutečnost s pozoruhodnou pozitivní negativitou. Pohyb na hraně totiž není hodnocen jako chybění stability, ale jako předpoklad, jenž umožní hlubokou cestu sebepoznání. Hrana a ruptura zde tedy osobnost disponují k pravdivému pohledu na svět.

Obnažení vlastního já a odkrytí křehkosti však nelze unést, když je neobejmeme. Performeři spolu s režisérkami a skvělým týmem výtvarnic, světelných designerů a s tvůrcem zvuku dospěli v procesu tvorby do bodu, kdy mohli odseknout divadelní od nedivadelního a vnímatele rychle vrátit do role diváka, pro něhož končí show a který se musí se svou neurózou poprat doma. „Událostnost“ se nicméně promítá i do způsobu, jakým společně prožitá zkušenost přetrvává. Pokud je včleněna do proudu přijetí, má šanci se příště stát rhizomem, který podle Deleuze a Guattariho nemá začátek a konec a nabírá rychlost ve středu.

Tantehorse, Praha – !O! / Family Therapy. Režie: Miřenka Čechová, Dominika Špalková, výtvarnice: Eva Matoušová, Eva Chudomelová, Barbora Johansson Pivoňková, Vendula Bělochová, hudba: Matouš Hekela
Světelný design: David Prokopič, Daniel Kozlík, pohybová spolupráce: Denisa Musilová, produkce: Jakub Urban. Performeři: Sabina Bočková, Ingrid Zotova-Mikshina, Lukas Bliss Blaha, Darja Hlinková, Viktor Černický, Johana Pocková, Vojtěch Hříbek, Eva Stará, Simona Rozložníková. Premiéra 2. října 2018, Pragovka, Praha-Vysočany.

• Autor: Kristýna Boháčová
• Publikováno: 17. října 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Slovo v pohybu (No. 1)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ