Divadelní noviny > Blogy Rozhovor
Slovo v pohybu (No. 10)
Lenka Vagnerová: Zajímá mě materiál, který má v sobě život
Lenka Vagnerová, žena mnoha múzických profesí – choreografka, taneční pedagožka, režisérka a tanečnice. V roce 2012 založila soubor Lenka Vagnerová & Company, který získal řadu významných ocenění a nominací u nás i v zahraničí. Od sezony 2018/2019 soubor působí v divadle Komedie.
Rozhovor s Lenkou Vagnerovou měl být původně součástí mé diplomky o tanci jako události. Nakonec jsem se rozhodla ho do práce nevkládat, ale nechci se z něj těšit sama. S Lenčiným souhlasem ho proto umísťuji na blog.
Lenka Vagnerová. Foto: archiv redakce.
Jakými prostředky podle Vás komunikuje taneční gesto?
To je těžká otázka. Co to to taneční gesto vlastně je? Tanečník v principu komunikuje svým tělem a v mém kontextu vnímání neodmyslitelně i mimikou a obličejem. Jakýkoliv pohyb, ať už je to velký taneční pohyb, civilní pohyb nebo gesto, by měl předávat divákovi konkrétní informace o divadelní situaci, emocích, estetice, pohybové kvalitě, příběhu atd. Je toho mnoho, co jsme schopní pohybem a tělem sdělit. Vyjadřovací prostředky tanečníka jsou sice trochu jiné než například činoherce, ale já v tom zas takový rozdíl nevidím. Řeč těla a pochopení situace je důležitá u obou, oba stojí na jevišti a oba předávají informace. Pokud se koukám na tanečníka, potřebuji vědět, že on ví. To je důležité u všech žánrů. Potom se samozřejmě cesty oddělují a používají se jiné prostředky k odvyprávění příběhu nebo tématu. Slovo, zpěv, pantomima atd. Tanec a pohyb má pro mne ale mnohem hlubší a širší pole působnosti než slovo samotné. Je pro mne silnou vjemovou záležitostí, jako hudba. Proto je pro mne tento žánr fascinující a myslím si, že je komunikačním prostředkem budoucnosti. Svým tělem v tanečním představení vytváříme iluzi, kterou navazujeme dialog s divákem. Pokud se vaše tělo hýbe jako voda a divák to přečte, nepotřebujete k tomu žádný text. Pokud v partneřině vytvoříte díky specifickým pohybovým kvalitám a choreografii konflikt, nebo harmonii, jsou to prostředky, kterými odvyprávíte situaci nebo příběh, aniž byste museli sáhnout po dalších prostředcích. V tom je síla pohybu, choreografie a samozřejmě vlastní interpretace tanečníků. Navíc pohybem můžeme v divákovi otevřít prostor pro imaginaci, emoce, prostor pro vlastní interpretaci a hlavně možnost ztotožnit se s tématem na základě vlastních zážitků. Často se setkávám s tím, že jsou diváci po představení tanečního divadla emočně zasaženi. Tanec umí pojmenovat emoce, které v sobě sami pojmenovat neumíme.
V čem spočívají specifika tenze aktér-recipient u tance, když ho porovnáme s činohrou nebo s jiným žánrem, kde má větší prostor hlas?
Co se týče aktéra a příjemce, je to myslím stejné jako v jiných žánrech. Záleží na tématu, na cílové skupině diváka, na tom, co chcete představením sdělit. Pokud chci diváka pouze pobavit, očekávám také zpětnou vazbu již v průběhu představení, pokud jej chci hlouběji vtáhnout do vážnějšího tématu, nebo dokonce přivést k zamyšlení, reakce z publika bude možná minimální a projevy budou jasnější na konci představení. Představení může být postaveno i na interakci s divákem. Toto je ale pro mne vždy velmi tenká linie a téma k diskuzi, proč a za jakým účelem divák do divadla chodí. Chce sedět za pomyslnou zdí, nebo chce být součástí dění? Vjemy diváka jsou po zhlédnutí tanečního představení zasaženy jinak než v činohře nebo muzikálu, ale to vnímám jako normální, pokud jsou tyto inscenace tvořeny jinými vyjadřovacími prostředky.
Jak dosáhnout jasnosti v pohybové situaci?
Je vždy důležité situaci pojmenovat, aby jí performeři naprosto rozuměli. Preciznost dané situace poté samozřejmě tvoří temporytmus. Musíte divákovi jasně říct, co je akcentované, na čem je důraz, co je akce a co reakce, jaké jsou vztahy postav nebo prostředí. Na to se nabaluje pohybová kvalita, dynamika, tempo, spojení s hudbou, scénografií atd. Neodmyslitelnou součástí situace je u mne vždy komunikace obličejem. Nemluvím o pantomimě anebo grimasách. Obličej odráží myšlenku a je součástí těla tanečníka. Pokud tanečník situaci chápe, jedná přirozeně, a to vše se odrazí v pohledu nebo gestu. Pokud je jeho tělo například hmotou, tak se hmotou stává i mimika obličeje. Pokud hraje danou postavu, která je s někým ve vztahu, tak je zásadní každý pohled. To je důležité si vždy uvědomit. Často vidím představení současného tance, kde se tělo krásně hýbe, ale tanečník je jaksi introvertně uzavřen v sobě, jeho pohled není konkrétní, je skelný, jde čistě o pohyb těla, který na jevišti vytváří. Toto vše ale divák čte. Pokud tančíte s ochablýma rukama, divák to tak čte a hledá za tím záměr, pokud tanečník kouká do země, divák to tak opět čte a hledá za tím odpověď. Mluvím hlavně o laickém divákovi, ne o tanečním publiku. Každý detail našeho těla je proto důležitý, je na choreografovi a také tanečnících, aby se snažili s těmito informacemi pracovat, věděli, co konkrétně chtějí divákovi sdělit a jakou formou. Potom to myslím zafunguje.
Ve Vašich inscenacích mě silně oslovila přítomnost různých materiálů (látek, kůlů, pletiv, kůže) a především skutečnost, jakým jste je nechávala na scéně vyjevovat novou kvalitu, kterou samo tělo nenese. Jak přemýšlíte během tvorby svých inscenací o hmotě?
Hmota je zásadní stavení kámen. Naše tělo je neuvěřitelná hmota a může se v iluzi na jakoukoliv jinou substanci proměnit před očima diváků. Materiály v mých představeních používám jako další z prostředků sloužících k vyprávění příběhu. Nezajímají mě mrtvé materiály, ani velké kulisy, které jsou bez dalšího využití. Zajímá mě materiál, se kterým můžu pracovat na mnoha úrovních tak jako s tanečníky. Materiál, který je schopný vytvořit prostředí, který je schopný transformace a má v sobě život. To je pro mne současná scénografie. V tu chvíli mám na jevišti další performery, kteří mají pouze trochu jiná „těla“ než jsou ta lidská, a současně přinášejí další možnosti inscenování.
Kromě materiálů samých se chci ještě zastavit u hudby a světel. Jak minimalistická syrovost acherovského zvuku v Lešanských jesličkách i Gossipu, tak střídmá jasnost světel Michala Kříže pro mě fungovala svébytně, rozhodně ne jako podkres. Existuje pro Vás u těchto složek nějaká hierarchie?
Hudba je v tanečním představení další zásadní složkou. Divák dostává totiž v žánru tanečního divadla dávku informací, které aktivují synestezii vjemů. Slovo v činohře vám informace popíše a podá velmi jasně. V tanci vám je podává mnoho navzájem komunikujících složek (pohyb, choreografie, režie, scéna, hudba, světlo, rekvizity,…). V mých představeních hudba posouvá situace zásadním způsobem. Diváka vede a spolu s děním na jevišti konkretizuje, co se v danou chvíli v představení odehrává. Často může působit jako protihráč nebo partner dané situace. Takže je to další performer, který vám dává vodítko ke čtení. S tímto partnerem je pro mne velmi důležité komunikovat. Když v představení je, tak je pro mne zásadní jej používat. Mnohdy mám pocit, že v představeních, která vidím, hudba pouze hraje, ale nerozumím proč a jaká je spojitost se vším ostatním.
Neméně důležitá jsou samozřejmě i světla. V tanečním divadle je light design další vizuální složkou, která vše na jevišti umocňuje, tvoří atmosféry, mnohdy je základem pro situace samotné. Dává pohybu další rozměr, vytváří umělecké obrazy. Toto v činohře nevidíte.
///
Rozhovor vznikal na podzim 2019 a na jaře 2020.
Komentáře k článku: Slovo v pohybu (No. 10)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
