Slovo v pohybu (No. 2)
Pulzující rána citu
Držet prst na hodinkách, zastavit čas a vydržet sílu momentu. Pouštět do hlavy slova příběhu Leily a Franka, Cynthie, Murata, Karima, Freddiho, Olli, Aishe, Kerstina a Mehmeta a až poté z nich tvořit obrazy. Klicperovo divadlo napíná divákovo soustředění až do bodu, kdy se z počátečního zaplavení prostoru množstvím slov zrodí v mysli obraz a situace se vizualizuje. To však trvá jen několik vteřin, dokud není domnělá jistota smetena dalším přílivem nepoddajné verbality.
Kryštof Bartoš, Natálie Holíková, Kamila Sedlárová, Filip Richtermoc (a na fotce chybějící Lenka Loubalová a Jan Vápeník) vyprávějí příběh Leily a Franka, Cynthie, Murata, Karima, Freddiho, Olli, Aishe, Kerstina a Mehmeta. Foto Klicperovo divadlo
Již druhou sezónu čeří královéhradeckou hladinu Černá voda současného německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga. Jejího inscenování se ujal tvůrčí tým Lachende Bestien, tedy režisér Michal Hába, scénografka a kostýmní výtvarnice Adriana Černá a hudebník Jindřich Čížek. Hru přeložila umělecká šéfka Klicperova divadla Jana Slouková.
Komorní scéna Studia Beseda otevírá prostor, který je neklidně sdílenou koexistencí diváků a herců. Prolínání několika časových rovin, variování situací, postupné přidávání informací o jednotlivých charakterech nebo vršení metafor může jistě odkazovat k nelineárnímu vyprávění, hradecká inscenace nás však vystavuje jiné realitě. Postavy opakovaně říkají A, ale dělají B. Nezadržitelně chrlí věnce poetismů, jež k rozpletení nutně vyžadují imaginaci publika. Divák se následkem toho zmítá mezi rezignací a opětovnou touhou znovu chytit ztracený obraz. Přelévání mezi jevištěm a hledištěm, jež má mimo jiné i podobu vyřčených uvozovacích vět, které publikum ujišťují o tom, kdo-co-kdy řekl, je nicméně jen vnějším znakem mnohem podstatnější vnitřní struktury.
Hábovi text neslouží k dokreslení pohybu postav po jevišti, ale naopak jej bere jako partnera, který vedle scény, lámající prostor na vně a uvnitř, rytmizuje děj. Foto Klicperovo divadlo
Ta totiž odkrývá pozvání k překračování hranic, k lhostejnosti vůči zkostnatělým tradicím a k odvážnému vystoupení ze zajetí zvyků. Milostný příběh Leily, krásné a zdravě sebevědomé dcery tureckých imigrantů do Německa, a Franka, syna ministra vnitra, jenž ovládá starořečtinu a do Turecka jezdí na dovolenou, není sám o sobě zvlášť výjimečný. Jedinečný je ve chvíli, kdy se v představení prostoupí jeho tematická a formální linka.
Hábovi text neslouží k dokreslení pohybu postav po jevišti, ale naopak jej bere jako partnera, který vedle scény, lámající prostor na vně a uvnitř, rytmizuje děj. Přerývaná přítomnost, v níž jsou role rozděleny a pozice na pracovním žebříčku obsazeny, je z nadhledu pozorována svobodnou lehkostí minulosti, která se nechávala vést touhou nadechnout se v prostoru, který je všech, anebo nikoho.
Postavy opakovaně říkají A, ale dělají B. Nezadržitelně chrlí věnce poetismů, jež k rozpletení nutně vyžadují imaginaci publika. (Na fotce Kryštof Bartoš, Jan Vápeník a Natálie Holíková) Foto Klicperovo divadlo
V nepatrném momentu, kdy se u soustředěného diváka prolne příběh nezadržitelného citu s mimočasovým tempem kolektivního načrtnutí obrazu, se v prázdnotě, jež vytěsnila všechny hodnotící konstrukty, zaleskne prožitek čistého okouzlení, neseného bergsonovským élan vital. Na nepostřehnutelnou chvíli se tak zpřítomní šíře, výška, hloubka i délka lidské potence milovat. I když se v příštím okamžiku její kontury rozvlní, divák v budoucnu, kdekoliv, zachytí podobné reminiscence, neboť nese otisk její živé zkušenosti.
Klicperovo divadlo, Hradec Králové – Roland Schimmelpfennig: Černá voda. Režie: Michal Hába, překlad a dramaturgie: Jana Slouková, scéna a kostýmy: Adriana Černá, hudba: Jindřich Čížek. Hrají: Natálie Holíková, Lenka Loubalová, Kamila Sedlárová, Kryštof Bartoš, Filip Richtermoc, Jan Vápeník. Premiéra 10. 3. 2018 ve Studiu Beseda. Psáno z reprízy 30. 1. 2019.
Komentáře k článku: Slovo v pohybu (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
