Slovo v pohybu (No. 4)
Dívat se skrz bublifuk jako tenkrát, poprvé
Proč? Protože život. Kdy jste naposledy dělali něco jen tak? Bez záměru, bez plánu? Procházka vedlejší čtvrtí, kde jste nikdy nebyli, protože jste nepotřebovali, cesta vlakem do neznámé vesnice s pěkným jménem, kup květiny, i když není 1. května ani 14. února.
Jana Burkiewiczová se skupinou Burki&com a s duem Mutanti hledaj východisko vtrhla do La Fabriky s gejzírem tužeb, miriádou možností, vesmírem přání – a především s hravostí. Foto La Fabrika
Hravost jako jedna z výsostných charakteristik divadla může mít obrovskou moc, je-li s ní nakládáno s přiměřenou dávkou serióznosti. Choreografka a režisérka Jana Burkiewiczová se svou skupinou Burki&com a s duem Mutanti hledaj východisko vtrhla do La Fabriky s gejzírem tužeb, miriádou možností a vesmírem přání: představením Největší přání. Kolo štěstí přitom ale čtveřice tanečníků Markéta Jandová, Eva Stará, Filip Staněk a Jakub Sedláček neroztáčí pro pouhý požitek, ale s cílem rozvířit prach usazený na našich každodenních „přeju si & chci“.
Neony, lesk, zářivé barvy i široké úsměvy se zvenku snaží směrovat a určovat naše momentální přání a místy se jim snad podaří přehlušit i tichý hlas touhy, v jejímž rytmu denně procházíme. Ustavičný poklus mezi slevovými 3+1 kupóny ale po čase zmůže a otráví i vytrvalostní běžce. Okamžité ukojení potřeb není schopno utišit touhu. Ta totiž jemně a vytrvale ťuká na dveře, v jejím rytmu tluče naše srdce, aniž bychom plnost její přítomnosti zvlášť silně vnímali.
Čtveřice tanečníků roztáčí kolo štěstí – ovšem ne pro pouhý požitek, ale s cílem rozvířit prach usazený na našich každodenních „přeju si & chci“. Foto La Fabrika
Realita třpytivých snů o vlastní dokonalosti a světovém míru v představení probublává do intervalů pomíjivosti, kdy je vlastní obraz i řád světa vystaven poryvu času, a jediné, co v něm obstojí, je člověk sám. Takový, jaký je, bez flitrů a příkras. Slabý, křehký, ale stále nakročený dopředu.
Semknutí, v němž se pohybují tanečníci i duo Jiří Konvalinka a Jan Vejražka, reflektuje hloubku prvotního přání, a sice tvořit vztahy, opírat se o ně, stavět na nich a od nich se odrážet k projektům ve světě. Pohled na polyfonní kolektivitu, jež ani jednoho člena nestráví, ale která je půdou pro jeho rozkvět a zrání, je v jistém smyslu nadějí, neboť ukazuje, že každý lidský nádech může být přitakáním k účasti na takovém pulzujícím sepětí.
Realita třpytivých snů o vlastní dokonalosti je vystavena poryvu času a jediné, co v něm obstojí, je člověk sám. Takový, jaký je, bez flitrů a příkras. Slabý, křehký, ale stále nakročený dopředu. Foto La Fabrika
Právě taková hravost podle mě dokáže již za chodu reflektovat své téma. Největší přání se tak dobývá do divákova hradu a snaží se dovnitř vpustit kus ráje, motýlů a tváří těch, které milujeme. Ne však proto, aby tíhu reality překrylo „smart/cute/easy filtrem“. Zve diváka, aby si na chvíli dovolil oprostit se od racionálního analyzátora v sobě a vyfouknul s jemností a očekáváním bublinu z bublifuku, i když mžikem oka praskne. Prostě jen tak.
La Fabrika – Burki&com & Mutanti hledaj východisko: Největší přání. Režie, choreografie: Jana Burkiewiczová, libreto: Jana Burkiewiczová a Jiří Macek, dramaturgie: Jiří Macek, hudba: Mutanti hledaj východisko, light design: Jiří Šmirk, scénografie a kostýmy: Anna Štěpánková, Tereza R. Kladošová a Kristina Duhová, produkce: Petra Hanzlíková. Hrají: Markéta Jandová, Eva Stará, Filip Staněk, Jakub Sedláček, Jiří Konvalinka a Jan Vejražka. Premiéra 13. 11. 2018. Psáno z představení 22. 2. 2019.
Komentáře k článku: Slovo v pohybu (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
