Slovo v pohybu (No. 6)
Ustát reflektor a neskončit v propadlišti
Nepřítel všude kolem. Jeviště jako řeka neznámé hloubky vyzývající k přebrodění. Hlediště jako odporná chobotnice, která se svými chapadly snaží obtočit krk odvážlivce, jenž se pokouší ustát záři reflektoru a urputně skrývá vlastní stín.
V duetu Na váhu! se Johana Pocková spojila s Vojtěchem Hříbkem. Foto Vojtěch Brtnický
Choreografka Johana Pocková, autorka koncepce Plných skladů citu, se v nové inscenaci spojila s Vojtěchem Hříbkem (oba se již na podzim objevili na Pragovce v projektu Tantehorse: divadle-události !O! – Family Therapy). Do jejich společného duetu Na váhu! vtáhla silné téma, jímž rezonuje současný svět od východu až na západ: konkurenci. Způsob, jakým se ke každodenní nevraživosti postavila, svědčí nejen o schopnostech uměleckých, ale v tomto případě především o životní lehkosti a moudrém nadhledu.
Zarputilá odhodlanost prosadit se vychází většinou vniveč a působí groteskně, protože člověk se ve snaze zaujmout – co nejvíc a v co nejkratší době – sám zkřiví v závistivce prahnoucího po obdivu. Pocková a Hříbek poukazem na konkurzy a herecké zkoušky typizují širší oblast: dennodenní starost o uznání, jíž se vyhne jen málokdo.
Pocková a Hříbek poukazem na konkurzy a herecké zkoušky typizují širší oblast: dennodenní starost o uznání, jíž se vyhne jen málokdo. Foto Vojtěch Brtnický
Obraz váhy jako by zde symbolizoval nejen měřidlo tíhy, kterou si životem táhneme, ale zároveň i sken, jenž má moc odkrýt vrstvy, jež zůstávají v prvním plánu mimo zorný úhel. Všechny lidské estrádní pokusy přitáhnout na sebe pozornost tak sice na krátko pobaví, ale po novém zacílení reflektoru nechávají svého protagonistu stranou, odkázaného zůstat ve stínu s tím, co se ukázalo na světle, a čekat na příští záblesk.
Tvář, jejíž nahota nás nutí k odpovědi, zůstává přesto v určité nerovnováze vzhledem ke zbytku těla. Při každém výstupu Pockové i Hříbka se dere na první místo ona, ale tělo jako celek je sevřeno v křeči. Jakmile však může hlad po uznání projevit celá bytost, upjatá tenze jedné její části se uvolní až ke konečkům prstů. Transformace obou těl ze zápasících individuí v obraz čirého propojení je další polohou vztahu k sobě i k druhému. Obdiv oběma performerům, že se jí nezalekli, a nezploštili tak představení v sérii skečů. Jemná linka setkání, jež je mnohem spíše strmým stoupáním než bezstarostným brouzdáním na břehu, vykračuje mimo území reflektivního uvažování.
Tvář, jejíž nahota nás nutí k odpovědi, zůstává v určité nerovnováze vzhledem ke zbytku těla. Foto Vojtěch Brtnický
Nadhled nad tématem, jež je dnes mnohými vnímán fatálně, publikum osvobozuje. Předkládá se mu hutná strava, která však není zahalena do závoje neprostupných konceptů. Johana Pocková a Vojtěch Hříbek se nezdráhali nechat promluvit impuls, který žene většinu lidstva, a přitom s velkou dávkou sebedůvěry naznačili, kde jsou jeho hranice.
Johana Pocková: Na váhu! Koncept: Johana Pocková, tvorba a intepretace: Vojtěch Hříbek a Johana Pocková, dramaturgická spolupráce a light design: Jiří Hajdyla, hudba: Matouš Hekela, kostýmy: Tereza Černá. Psáno z premiéry 23. 5. 2019 ve Venuši ve Švehlovce.
Komentáře k článku: Slovo v pohybu (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
