Divadelní noviny > Blogy Zahraničí
Slovo v pohybu (No. 8)
Neber se vážně, povolí ti ramena
Třemi měsíci na helsinské Divadelní akademii jsem se chtěla vyvázat z českého univerzitního prostředí. Stále mě přitom fascinují možnosti psaní z procesu tvorby samotné – hledám cesty, zkouším je, narážím do zdí jazyka i na bariéru vlastního ega.
Foto: archiv autorky.
Studium filosofie na humanitní fakultě je mnohovrstevnatou odpovědí na pohyb, alespoň pro mě. Zpočátku možná stydlivou, kdy se cítím nepatřičně. Co mi dává právo vstupovat do myšlení, jehož hloubka děsí? Postupem času, jakmile se spolu s ostatními – což je ve výsledku důležitější, než se na startu zdálo; vždyť kam bych došla sama? – učím trpělivě a soustředěně číst, se otevírá další úroveň prvotní touhy po dynamice. Na místo ostychu přichází pokorná drzost; vůči textům, filosofkám a filosofům, způsobům čtení, jež mi představili mí učitelé, především však tváří tvář oné motivaci, která stála na počátku. Pohyb je nejen obrazem pro dynamiku myšlení, ale pro mě i tématem, jímž se snažím otevřít dialog filosofie a tance.
Stále jsem přesvědčena, že se dnes často jeden i druhý ochuzují o lehkost a tedy nadhled. Vážnost tanečníkova těla se hrdě vypíná nad vážností filosofovy hlavy, ta se místo odpovědi zdráhá formulovat větu, vyslovit tezi, natož pojmenovat dojem. Oba se tak mnohdy nejen že nesetkají, ale jejich zapouzdření ve strnulých opozicích dobře-špatně, vysoko-nízko, hodno zájmu-zcela mimo vede k zadýchanému pohybu v kruhu svého ustrašeného ega. Nemám recept. Ale ve Finsku jsem na Live Art and Performance Studies zkusila, jak se těžkopádná práce s textem může stát dobrodružným zkoumáním matérie. Ovšem jen za podmínky, že nebudu předem ostatní obory vyřazovat ze hry.
Foto: archiv autorky.
V lese během dlouhých výletů v rámci Romantické geografie, během pondělních Feministických setkávání a samozřejmě napříč celými Facetami performance studies bylo povoleno zkoušet. Ne povoleno, přikázáno. Nešlo jinak! Nikdo nelomil rukama, když jsem přišla s novou formou performativního psaní a u toho napínala jak myšlenku, tak papír. Když jsem napsala scénář k Divadlu utlačovaných a situovala ho do moravského kostela. Když jsem poslala dopis bezejmennému filosofovi a podepsala se jako lehký vánek. Všichni povzbuzovali, ať jdu dál, a doprovázeli jsme se vzájemně. Všechno bylo podepřeno mnoha hodinami strávenými nad nekonečnými pdf, prosezenými v sauně i prochozenými v lese, vedle toho vyargumentováno à la všechno, co potřebuji, jsem se naučila na UK. Všechny zajímalo, co dělám. Když si někdo podával grant, všichni jsme u oběda řešili, jak ho formulovat, aby měl co největší šanci. Nepřeháním frekvenci slova „všichni“, jistě to bylo dáno velikostí oboru i předmětem studia, ale nemíjeli jsme se, neseděli jsme jen vedle sebe. Šli jsme kus cesty s druhým. V Praze jsme v ročníku tři a nikdy jsme se při pozdravu neobjali.
Ačkoliv byl listopad ukrutně temný, nechyběla mi ve škole blízkost a bezprostřednost. Věděla jsem, že je moje transgender kámoška nemocná, a protože trvalo několik dní, než Finové pochopili, co jí je, ocenila někoho, kdo s ní probere situaci. V Praze je i únor mnohem světlejší než září nebo říjen v Helsinkách, a přesto jsem se až po půl roce dozvěděla, že z filosofie odešel kamarád, kterému nedali individuál. Kdybych se pořád nezajímala, jak úspěšně školu dokončit, nedoneslo by se ke mně nejspíš ani to, že máme novou tajemnici. Odkládání problémů, neschopnost rozhodnout, ačkoliv daná pozice disponuje potřebnou odpovědností, a hlavně strnulá komunikace jsou podle mě tím největším tlumítkem, kterým si sami znemožňujeme pohnout se vpřed.
Prostředí finské Divadelní akademie, v němž jsem se mohla pohybovat, samozřejmě netepe v rytmu zenu a přirozeně je i ono skleníkem, kde se pečuje o křehké květinky. Nicméně ani jeho speciální teplota nebrání intervencím vnějšího světa, ať už jde o tandemovou výuku (teoretik z helsinské univerzity a umělec z TeaKu) nebo široce mezioborové projekty (bienále performativní filosofie příští rok). Vášeň pro druhého a svět, ať už se zdají sebe šílenější, je podle mě přirozeným motorem instituce, která nechce jen navazovat na dědictví otců, ale s neklidem a v setkání s odlišností riskuje proměnu.
Komentáře k článku: Slovo v pohybu (No. 8)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
