Smějící se bestie v Praze (No. 2)
Druhý den přehlídky Smějící se bestie odstartoval další díl debatního cyklu, který každý den festivalu uvozuje. Tentokrát byl hostem Petr Brukner, člen Divadla Járy Cimrmana. A oproti předešlému večeru se Zeleným Raoulem se rafička humoru stočila spíše k té laskavé formě. Koneckonců – v hrách Járy Cimrmana příliš mnoho bestiálního nenajdeme a sám Petr Brukner se několikrát zmínil, že raději ten laskavý než „nějaké řachandy“.
Obsahem debaty… i když ono to bylo spíše Bruknerovo vyprávění, které jen sem tam akcelerovaly různé otázky… bylo připomenutí, jak vlastně DJC vzniklo, kdo za zrodem stál, ony „veselé historky z natáčení“, které vlastně všichni cimrmanologové dávno znají, ale vždycky je potěší slyšet to znovu. Pro další průběh večera potažmo festivalu byly podstatné dva momenty – nikdo se Bruknera nezeptal na Smoljakův „vedlejšák“ Hymna aneb Urfidlovačka, jež měla být (a také výrazně byla) jedním z inspiračních zdrojů vrcholu večera, tedy provázkové inscenace Fidlowačka aneb Kde domov můj? A také zpráva, že páteční host – vnuk Jaroslava Haška Richard Hašek – je tak upovídaný, že se ke slovu nedostane už vůbec nikdo.
Fidlowačka Anny Petrželkové se odehrává v bufetu IV. cenové FOTO IVO DVOŘÁK
Výraz „smějící se bestie“ prý poprvé použil říšský protektor Heydrich. Zhodnotil tak morální povahu národa – Češi jako ohebné proutky, které se skloní, ale zase vymrští tehdy, když se to nejméně čeká. Vyslovil ho také kolaborant Zednicek z Hrabalových Ostře sledovaných vlaků. V duchu toho, že když něco poškozuje morální pověst národa, Češi se tomu raději vysmějí. Proto ta předlouhá tradice nejen politických karikatur v naší kulturní historii, jejímž jedním z vrcholů zcela jistě zmiňovaný Zelený Raoul je. Češi měli vždycky zvláštní vztah ke svému národu a ke své zemi, ale nejsou lhostejní. Někteří stále čekají na Blanické rytíře, jiní v dobách minulých brali náš osud do vlastních rukou. Jedněmi z těchto „hrdinů“ byli také čeští vlastenci v období první poloviny 19. století, jejichž čelným představitelem nepochybně byl dramatik Josef Kajetán Tyl. Jednou z jeho prvních her byla Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. Dílo vlastně od samého začátku odsouzené k zániku nebýt závěru první světové války. Tehdy se odehrála ve Vinohradském divadle a Škroupův megahit s Tylovým textem Kde domov můj se téměř okamžitě stal národní hymnou.
Vizuál Martin Kaiser
A právě o hymnu jde v inscenaci Fidlowačka aneb Kde domov můj? Anny Petrželkové především. Režisérka nechala promluvit hned čtyři autory, představení je dlouhé přes dvě hodiny a zachycuje dobu Tylova 19. století i naši současnost.
První část začíná v kostýmech Tylovy doby. Dřevorubci zpívající o pilách a sekerách, jejich žínky v šatech ozvláštněných pouze ledvinkami, jejichž smysl mi unikl. A výčepní nosící pivo na pult. Ten byl také neměnným středobodem scény, která jinak byla uspořádána jako takový poloring. Nálevní pult pak stál mezi dvěma kioskovými okýnky. Když se dřevorubci dostatečně vyřádili, proměnili se v herce, kteří hrají Tylovu Fidlovačku. Nadávali na svoje postavy, stěžovali si, vypili něco piva a pustili se konečně do hraní. Námluvy Jeníka a Lidušky organizoval režisérův hlas z reproduktoru, který vyhlašoval, jaká postava má jít na scénu a které jiné postavy se připraví. Pak se chvíli odehrával příběh Tyla, kterého postupně přicházejí fackovat velikáni české literatury jako Mácha či Sabina, aby celá první část vrcholila kompletním odehráním Smoljakovy Urfidlovačky. Humor nesou dva základní motivy – onikající univerzální Žid Mareš v podání vynikajícího Tomáše Milostného, který stále Jeníkovi (zde Honza, pubertálně hraje Milan Holenda) říká, že „von“ by se mohl naučit německy, aby si rozuměl se svou milou Liduškou (Simona Zmrzlá). Nepříliš bystrý Honza však pod „von“ sveřepě chápe svého otce. A druhým je tvorba ševcovské resp. krejčovské hymny na tradiční slavnost Fidlovačka, kde budou svou hymnou oba tábory proti sobě zápolit. Obě hymny má napsat právě Mareš a jako správný Žid si nechává platit stále víc a víc zlatek, aby psal jen pro jednu či druhou stranu.
Začátek druhé části patřil znovu Tylovi a jeho rodině, kteří už nemohli v Praze dál vydržet a stěhovali se do Plzně. Jeho život končí dramaticky alegorickou scénou v močálech na cestě do Plzně, kde ho odvrhne i jeho múza – bahenní víla. A scéna se znovu promění do svého závěru a najednou se ocitáme v kanceláři Odboru kultury, která tak trochu připomíná třídu na střední škole. Šéfuje jí paní Jarmila (Ivana Hloužková) s poněkud ruským akcentem. Humor téhle části je založen na tom, že jako odbor kultury mají napsat novou českou hymnu, aby ji ti sportovci mohli zpívat, když něco vyhrajou… chudáci. A tak úředníci píší, zpívají, opíjejí se, tančí… Dramaturgickou slabinu představuje přílišná šablonovitost a předvídatelnost postav – úředníci z Odboru kultury jsou a byli kulturní barbaři, jejichž vrcholem společenské interakce je fotbalový zápas a sociální sítě a divadlo potažmo kultura jako taková je pro ně jen další fádní zboží. Z grotesknosti celku jeho závěr nevybočil, nepřinesl však nic nového. Nevybíravý až svatokrádežný humor v „parodiích“ hymny, resp. v představách primitivních úředníků, jak by měla česká hymna vypadat, však dokonale naplnil téma Smějící se bestie. V persiflážích hymny dokázal Egon Tobiáš, coby autor, dokonale naplnit principy současného společenského naladění a vlastně tak vytvořit jakýsi pendant k obrozencům 19. století, u nichž to celé začalo.
Tento logický oblouk, který vlastně nemá konce, neboť hymna nejen jako symbol české státnosti, ale také jako projekce sebe-představ národa, bude nepochybně dráždit i dál. Vždyť v Tylově textu je „jen“ příroda, sad, lesy, vody… nic o české povaze tu není, nic z historie ani z budoucnosti národa, nic za co bychom mohli být hrdí jako lidé, pouze jako obyvatelé hezkého území. A to tvůrci z Husy byť poněkud chaoticky, ale s přesností pojmenovali. Ne, že by dokázali, že má Fidlovačka potenciál být i aktuálním dramatem. To už spíš ta Smoljakova verze. Dokázali však zachytit to jemné předivo národního (ne)uvědomění, které se českou společností nese snad od počátku její existence. Český člověk jako solitér obývající hezkou přírodu se směje sám sobě i své kultuře, protože mu v tom nikdo nebrání.
///
Ostatní díly festivalových zpravodajství:
Tip: Smějící se bestie v Praze
Smějící se bestie v Praze (No. 1)
Smějící se bestie v Praze (No. 3)
Smějící se bestie v Praze (No. 4)
Smějící se bestie v Praze (No. 5)
Komentáře k článku: Smějící se bestie v Praze (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
