Divadelní noviny > Festivaly

Smějící se bestie v Praze (No. 3)

Třetí den festivalu Smějící se bestie, kterým brněnský Provázek ukazuje Praze, co že je to vlastně ten český humor, se nesl téměř výhradně v duchu Haškova Švejka.

Neměl jsem bohužel to potěšení poslechnout si vyprávění literárního vědce a švejkologa Radko Pytlíka ani Haškova vnuka Richarda Haška, takže nemohu soudit, jak tradiční debatní kruh, uvozující každý festivalový den, s vrcholem večera souzněl. Nicméně Haškův Švejk je natolik mnohovrstevnatým dílem, že ani léta debat by neobjasnila, jestli je Švejk blbec, nebo vyčůránek. Hrdina, nebo zbabělec. Hulvát, nebo bytostný anarchista. Pitomec, nebo filozof. S těmito otázkami trápí profesoři začínající bohemisty snad od pradávna… tedy od zveřejnění románu. Na loňském bohemistickém kongresu pronesl Vladimír Just, že Švejk je v neupravené podobě na jeviště nepřenositelný. Ale na jevišti se znovu a znovu objevuje – nejen v Huse na provázku, kde inscenaci  Mein Švejk režíroval Jan Antonín Pitínský, ale nedávno třeba i Dušan D. Pařízek uvedl svou „mezinárodní“ inscenaci Kauza Schwejk.

Pitínského Švejk do jisté míry upravený je, i když by se hodilo spíše říct zkrácený. Z větších částí románu ignoruje službu Švejka u feldkuráta Katze, jeho redukci na pouhý majetek, když ho Katz prohraje v kartách, následné soužívání s jeho výhercem nadporučíkem Lukášem či budějovickou anabázi a zatčení Maďary na ruské frontě. Zobrazuje pouze Švejkův civilní čas, než je zatčen a všemožnými peripetiemi se dostane k batalionu. Cestu vlakem se svým plukem na frontu. A nakonec obsazení vesnické chalupy na ruské frontě.

Mnohem důležitější než to, co v inscenaci z románu chybí, je však to, na co je kladen důraz. Pitínského, resp. Dalibora Buše Josef Švejk je zcela nehrušínský a neladovský. Ze všech možných interpretací si tvůrci vybrali tu, která Švejka zobrazuje jako člověka vrženého do války, který se snaží nepopírat svou přirozenost a zároveň ve válce přežít. Co je však nejdůležitější a možná zcela novátorské a pro mnohé snad i kacířské – Švejk tu zdaleka není hlavní postavou. Buš sice nechává sem tam zaznívat tradiční švejkovské historky navazující na kdejaké události, ale stejně často jen tak sedí a do děje se nezapojuje. Tak se ze Švejka stává jeden z mnoha vojáku první světové války.

Stejně tak je zajímavý kadet Biegler svým umanutým zalíbením ve všem vojenském. Mimochodem Bieglera skvěle ztvárnila Růžena Dvořáková, která svým ženstvím dodala mladičkému vojákovi nové interpretační možnosti především v jeho vztahu k poručíku Dubovi, který choval známé záludné úmysly s kadetem Bieglerem, jak Hašek připomíná na konci svého románu. A je to také poručík Dub v podání Ondřeje Jiráčka, který nenápadně, ale přesto velmi brzy zjistí, že kadet Biegler inscenace není tak docela muž a začne si s větší mírou všímat jeho (její) tělesní konstituce. A stejně tak je pozoruhodný nenažraný Baloun (Tomáš Sýkora Milostný) nebo velicí důstojník jejich marškumpanie hejtman Ságner (Vladimír Hauser). Snad jen nadporučík Lukáš v podání Milana Holendy nedostal příliš prostoru projevit svou sukničkářskou povahu, takže neznalým románu mohla scéna, kdy posílá pohlednice manželkám a milenkám svých kolegů, přijít trochu nesrozumitelná.

O řád nesrozumitelnější, a je to podle mě jediná jizva na jinak bezvadné tváři, je na jevišti stále přítomný regál s cedulí „Knihupectví“, u něhož sedí člověk, který čas od času vstoupí na scénu a prohlásí tu citát z Bondyho, tu z Ladislava Klímy, aniž by jakkoli s dějem souvisely. Dokonce tu nemůže být ani řeč ani o poněkud omšelém inscenačním žertu, kdy by „obyčejný čtenář“ odehrávající se příběh předčítal. Ač milovník Bondyho i Klímy s porozuměním k intertextualitě, byla tato postava (a její výstupy) spíše otravná a zbytečná.

Stejně dokonalá, jako zbavení Švejka nadpozemské aureoly, je stavba inscenace a její hudební doprovod. Začíná jako opereta či burleskní opera v duchu dobových kabaretů. Aktéři své promluvy zpívají a v tomto duchu odehrají v podstatě celý Švejkův vstup do války od slavného Na Bělehrad! přes pivo u hostinského Palivce v hospodě U Kalicha až po jeho superarbitraci pro blbost. V tu dobu je ještě centrem scény zaplombovaný vagon batalionu. Na konci operetní části se vagon otevře a začne druhá, nejdelší část odehrávající se celá v útrobách vagonu směřujícího nejprve do Budapešti a poté na frontu. Konec inscenace se vymyká nejen syžetu Haškovu, ale i jeho nepříliš povedenému pokračovateli Karlu Vaňkovi, který se pokusil Haškův román dopsat.

Pitínského Mein Švejk je skvělou ukázkou práce s literární předlohou, zaujme především „odmytologizováním“ zakonzervovaných postav (ve vší úctě k Hrušínskému a Ladovi) a naprosto svébytnou interpretací, která by mohla být i platným hlasem v nekonečných debatách, čím že to ten Švejk vlastně byl. Koneckonců, jak se píše i v anotaci: Hovno! V šílenství doby jde o jediné: přežít!

Jen přípodotek – večer zakončil excelentní Jiří Maryško se svou improvizací, kterou akcelerovalo diváctvo slovy „čínský horoskop“. Zahrnul do čínského horoskopu Daniela Hůlku stojícího v čínské omáčce a plnícího tak konečně své poslání, Jiřinu Bohdalovou s čápem v bundě kradoucí trenýrky vlající na Hradě, pak nechal herečku spolu s čínskou opicí sežrat panovníkem Milošem Zemanem, postupně proměnil Českou zemi v zemi Zemanů a zakončil to celé apokalypticky vypitím posledního přeživšího Zemana Zemanem, aby uprostřed vymřelé české kotliny zůstal pouze prázdný panák. A celé to dávalo smysl… Za mě – klobouk dolů, pane Maryško!

///

Ostatní díly festivalových zpravodajství:

Tip: Smějící se bestie v Praze

Smějící se bestie v Praze (No. 1)

Smějící se bestie v Praze (No. 2)

Smějící se bestie v Praze (No. 4)

Smějící se bestie v Praze (No. 5)

• Autor: Dominik Melichar
• Publikováno: 16. dubna 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Smějící se bestie v Praze (No. 3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ