Smějící se bestie v Praze (No. 4)
Sobotní trojdílně koncipovaný večer v Arše byl zahájen Kabinetem Semafor. Z debaty nazvané Vlasy samou loknu, kterou vedli herci Provázku s hosty Jiřím Suchým a Jitkou Molavcovou, se nakonec díky osobnostnímu šarmu obou rozvinulo docela příjemné povídání.
Jitka molavcová, Jiří Suchý. FOTO archiv Semaforu
Atmosféra lehce nostalgického vzpomínání na šedesátá léta, na to, jak před sedmadadesáti lety začátky divadlo Semafor vznikalo, i jak se o jedenáct let později podařilo Suchému nalézt v Jitce Molavcové důstojnou náhradu za Jiřího Šlitra – to byl svou mile nezávaznou tlachavostí příjemný vstup do večera, který pak pokračoval ve zcela jiném duchu.
Těžko si představit větší kontrast než ten, co přišel poté. Ponurý svět Ladislava Fukse a jeho utopické alegorie, obsažené v jeho šestém románu Myši Natálie Mooshabrové (1970), vnesl do sobotního večera zcela odlišné tóny. A to přestože provázkovská dramatizace přece jen nevytváří takové scénické dusno a mysteriózno, jaké na nás dýchá ze stránek Fuksova románu. J. A. Pitínský však přistoupil k další ze svých mnoha literárních fascinací s velkou pečlivostí. Vezměme např. jen výběr scénické hudby (Puccini, Musorgskij, Berlioz, Beethoven, Wagner), vyhotovený přesně podle Fuksovy receptury.
Pestrému panoptiku lidí a myší naprosto vévodí charismatický výkon Ivany Hloužkové v titulní roli… FOTO VIKTOR KRONBAUER
Vynalézavými divadelními prostředky a s velkou dávkou osobité inspirace se mu podařilo své ponuré jeviště, jemuž vévodí metalický chlad černé a bílé (Virgilius Cikl) zalidnit podivně tísnivými stíny lidí i myší. Groteskno, snové fantaskno, absurdita a neúprosná fatalita situací vyvolává bezprostřední asociace na Ioneska, Orvella, Kafku i Čapka, přičemž nelze o inscenaci prohlásit nic pozitivnějšího, než konstatovat, že se nic podstatného z této poetiky neztratilo cestou.
Linie divadelního příběhu je samozřejmě jen jakýmsi digestem z románu, zachycujícím jen úhelné situace subjektivně vyprávěného příběhu – ale je to digest nesený vnitřním porozuměním a nesklouzávající po povrchu. Srozumitelnost a divadelní atraktivnost tím pravda poněkud utrpí, ale to je zřejmě nutná minimální daň dramatizaci. Dostat Fuksovu extrémně subjektivizovanou er-formu na jeviště takovým způsobem, jakým se to podařilo provázkovským inscenátorům – to se nevidí na české scéně často. Přestože se to dnes literárními dramatizacemi všeho druhu jen hemží, a nejen u nás.
Co však divákovi i jen základní orientaci v příběhu dále komplikuje, je poněkud neuvážené obsazování herců do třeba i sedmera rolí (Vladimír Hauser, Ondřej Jiráček). Divák neznalý peripetií Fuksova románu se musí nutně v ději ztrácet, i přes výrazné herecké výkony, se zřetelnou snahou o diverzifikaci postav. Pestrému panoptiku lidí a myší naprosto vévodí charismatický výkon Ivany Hloužkové v titulní roli, která zde, po Tichém Tarzanovi, odvádí další velmi pozoruhodnou kreaci svého vyzrávajícího talentu. Hloužková nevytváří jen svou vizi paní Mooshabrové, zle sužované přemnoženými myšmi, nezvedenými dětmi Wezrem (Tomáš Sýkora) a Nabulí (Růžena Dvořáková) a častými výslechy policajtů, ale jako by do svého portrétu vkládala i veškerou anxiozitu oné křehounké, psychosexuálně tak deprivované bytosti jménem Ladislav Fuks.
///
Ostatní díly festivalových zpravodajství:
Tip: Smějící se bestie v Praze
Smějící se bestie v Praze (No. 1)
Smějící se bestie v Praze (No. 2)
Smějící se bestie v Praze (No. 3)
Smějící se bestie v Praze (No. 5)
Komentáře k článku: Smějící se bestie v Praze (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
