Kunderovo foyer a oslava bezvýznamnosti
Brněnská Husa na provázku v listopadu uvedením jevištní básně o životě a díle Milana Kundery uzavřela svůj projekt Smějící se bestie, v jehož rámci se divadlo snažilo podat zprávu o české národní identitě. Kunderovská Směšná interpretace (Zatímco nahoře se dává zas nějaká perverze) z pera Ondřeje Novotného a v režii Vladimíra Morávka, v jejímž podtitulu čteme: Žert v sedmi částech – Hommage à Milan Kundera, stojí na posledním schodě celé režijní řady, když doplňuje tituly Mein Švejk J. A. Pitínského, Dvojí Proměnu V. Morávka a Fidlowačku A. Petrželkové. Zasazení Kundery na prominentní pozici na samém vrcholu cyklu (ale hraje se nikoli v sále, nýbrž ve foyer – tolik nápověda) přitom působí docela ústrojně: z naší domoviny, co se kultury týče, za posledních padesát let do světa nevyšel nikdo významnější než právě tento brněnský rodák, velikán a samozvaný vyslanec…
Smrtka v rudé – Kůžekost (Ondřej Biravský) FOTO JAKUB JÍRA
Inu, stát se vyslancem národním, promýšlet před očima užaslé západní Evropy národ Čechů a Slováků či jejich československý stát, to nikdy nebylo v Kunderově plánu. Kundera svým národem a osudy Československa vždy pouze ilustroval osudy a charakter většího celku, střední Evropy, kteréhožto konceptu se vytrvale odmítal vzdát. Ale existovala kdy střední Evropa?
V Kunderově představě střední Evropy, v jeho touze vidět Čechy po boku Rakušanů (skrze nalézání Janáčka po boku Antona Weberna) můžeme z dnešního úhlu pohledu klidně spatřovat zbytky Kunderova domněle odhozeného lyrismu: střední Evropa, v níž si po boku stojí rovnocenní Češi, Němci, Poláci, Maďaři a Rakušané, je klam, zbožné přání či básnivý sen. Pokud jde o řešení středoevropské a české otázky, pokud jde o zařazení Česka na mapu Evropy a o nalezení našeho místa, musíme z dnešního hlediska dát za pravdu spíše Witoldu Gombrowiczovi, jednomu z Kunderových oblíbených: Poláci, říká Gombrowicz střízlivě (a spolu s nimi Češi a Slováci, dodáváme my) jsou vůči západní Evropě v pozici podřadných, a nepomůže ani Kunderův Janáček, ani – z jiného ranku – Komenský a Rudolf II., s jejichž pomocí v těžkých sedmdesátých letech minulého století podobným způsobem jako Kundera dodával Čechům sebevědomí a lesk při svém promýšlení dějin Jan Patočka; Komenský a atmosféra na dvoře Rudolfa II. v Patočkově podání spíše než kapitoly ze skutečně slavné historie připomínají onen málo významný, leč Poláky tolik přeceňovaný koberec na Wawelu, u něhož se kdysi za svůj národ styděl Gombrowicz – nestyděl se však za koberec, nýbrž za směšné vychvalování „nevychvalitelného“ koberce.
Jan Kolařík jako Josef K. a Ivana Hloužková jako smějící se Manželka FOTO JAKUB JÍRA
Naše podřadnost je dlouhodobá a, řekněme, multifaktoriální. Kundera se dlouho pletl (snil svůj sen o významu), poté se českými zeměmi a jejich přiřazením k Vídni přestal zabývat a stal se francouzským světovým spisovatelem. Stejně jako jeho vzory, i Kundera se v celé své tvorbě soustředí na směšnost a na smích; brněnští přitom svým představením tvrdí, že Kundera je ze všech autorů, kolik jich znají, autorem snad nejsměšnějším a ptají se, zda si toho autor je vědom. Kdo s čím zachází, tím také schází – je si toho autor Směšných lásek vědom? V jistém smyslu jde o vzpouru podřadných, o křik periferie, která doráží na „svět“.
Periferie, věděl Gombrowicz, jehož umělecká strategie byla zcela jiná než ta Kunderova, má jedinou šanci, jak konkurovat „světu“ a předčit ho: touto jedinou šancí je dokonalé promyšlení podřadnosti periferie, v konkrétním případě dokonalé promyšlení naší podřadnosti ve vztahu k Francii, Německu, „světu“, Kunderovi atd. Tímto aktem, pokud je učiněn důsledně, se z díla podřadných stane umění na evropské úrovni. V Huse se jim to podařilo: vzali nedostižného Kunderu, přiznali si jeho nedostižnost a dostihli ho. Dokonce ho snad i trochu stáhli zpátky domů do Brna, když si dovolili naznačit, že Kundera je náš spisovatel. Náš lokální spisovatel. Oui? Ano… Každý, ať se snaží sebevíc, může skončit ve foyer.
Divadlo Husa na provázku – Ondřej Novotný: Směšná interpretace (Zatímco nahoře se dává zas nějaká perverze). Režie Vladimír Morávek, dramaturgie Miroslav Ošatka, hudba Jiří Hájek, kostýmy Zuzana Štefunková, scéna Tomáš Rusín, pohybová spolupráce Nenad Djapic. Premiéra 18. listopadu 2015.
Komentáře k článku: Kunderovo foyer a oslava bezvýznamnosti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
