Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Smích léčí
Lehce po poledni přicházím na dětské oddělení do pražské nemocnice na Karlově, po chodbách se ještě line odér rybího filé od oběda, zdravotní personál se schází na sesterně, aby si vypil odpolední kávu. Všude panuje klid až nuda. Přesto pociťuji nervozitu, jsem přece ve špitále…
Příliš velký červený nos FOTO AUTORKA
Přichází dva muži v bílých pláštích, vzdáleně mohou připomínat lékaře, mají ovšem pod nimi barevné oblečení, na hlavách klobouk a rádiovku. A už si nasazují červené nosy. Zdravotní klauni přišli alespoň na několik minut rozehnat chmurnou atmosféru a přinášejí jinou – divadelní realitu.
Jdu s nimi na první pokoj, malý chlapec, asi tříletý, je v místnosti s maminkou, ta se tváří vstřícně, hoch viditelně přemýšlí, jestli má být rád, nebo se má před svými novými „trýzniteli“ schovat. Plyšový maňásek – kočička – v rukou doktora Bidla (herce a režiséra Martina Faláře) ho na chvíli zabaví, ale nedůvěra nakonec vítězí. Radost projevuje až v momentě, kdy také dostane červený nos. Na dalším pokoji se o málo starší chlapec chystá domů, zakopávání a pády této legrační dvojice ho příliš nezajímají, když však profesor Archibald (herec, mim a autor dětských inscenací Petr Liška) vytahuje bublifuk, nechá se ke hře zlákat. A létající mikrotenový sáček už pak vnímá jako naprostý zázrak. Nakonec ještě dostává razítko, aby bylo stvrzeno, že je uzdraven.
Do třetího pokoje se klaunům příliš nechce, u dveří zjistili, že jsou zde tři dívky ve věku kolem třinácti let. Herci je označili jako „starší ročníky“ a nejprve se snaží navázat kontakt skrze okénko ve dveřích. Nakonec překotně vpadnou do pokoje, převrhnou stoleček a snaží se zaujmout jejich pozornost. Jedna slečna si znuděně otevře knížku, dvě se do hry s klauny po chvíli zapojí. Pánové se snaží předvádět – hrají si na kovboje i donchuány, když vidí, že dívky zaujali, přichází blíž k posteli a s dívkami si povídají. Úspěšnost na tomto pokoji je dvě ku jedné. A klaunům se viditelně ulevilo. Pokračují do dalších pokojů, ale já se dám radši na ústup. Jsem vyčerpaná.
Úlevně odcházím z nemocnice a uvědomuji si, že nejvíce jsem se smála já. Ne snad proto, že bych klauniády milovala, ale proto, že jsem si přála, aby byly humorné, aby výstupy dětem přinesly alespoň pár minut vytržení. Myslím, že mise splněna byla. Pro uklidnění si v mysli promítám jednotlivé úsměvy dětí na nemocničních lůžkách. A přemýšlím, jak někdo může tyto návštěvy podstupovat dobrovolně a pravidelně.
Jít, či nejít? FOTO AUTORKA
Klauni jsou smutní
Za pár dnů se scházím s Martinem Falářem, aby mi pověděl, co obnáší být zdravotním klaunem. Martina znám několik let a snad nikdy mě nerozesmál tolikrát, jako během oné hodiny v nemocnici. Nestylizoval se ale do laskavého baviče, naopak – byl dryáčnický a neváhal shodit ani své publikum. Čtoucí dívku, která se snažila „nechtěnou“ návštěvu ignorovat, několikrát okomentoval jako intelektuálku, jež se nechce ztrapňovat úsměvem. Jak sám říká, vystupuje nejčastěji jako klaun neurotik, často také intelektuál. Navíc popírá definici klauna jako laskavého a stále rozesmátého komika: Klauni jsou smutní, protože se dívají publiku do očí a vidí, co ho trápí.
Svou klaunskou identitu prý herci většinou najdou na začátku přípravných kurzů, jež trvají několik měsíců, a nejsou jen hereckou a improvizační průpravou, ale i zdravotní, a uchazeči musí absolvovat také zátěžové testy. Identita vychází z jejich naturelů, i když je zde nutná také stylizace. Martin je doktor Otto Bidlo nebo doktor Řízek – podle situace. Záleží také na tom, s kým je v páru, zda se ženou, nebo s mužem. Vždy je jeden z dvojice vůdčí zdravotník. V našem případě to byl Petr Liška – je starší a přirozeně působí jako ten klidnější, „vyrovnanější“, snad i zkušenější. To je však rozhození rolí pro tento den, dvojice nejsou pevně dané, uzpůsobují se podle časových možností klaunů. Často se na rozvržení i rámcovém tématu klauni poradí před vstupem na první pokoj, vystoupení jsou však velkým dílem improvizovaná.
Samozřejmě mě zajímá, zda Martina tato profese nějak změnila. Jsem asi pokornější vidím problémy, které s nemocnými sdílím, nedotýkají se mě však osobně. Je to především práce a musíme si držet odstup, jinak bychom byli velice brzy vyčerpaní a nepoužitelní. Zakladatel organizace Zdravotní klaun v České republice, Gary Edwards, nám na začátku školení řekl, že těm, kteří se přišli dojímat, doporučuje, aby odešli hned na začátku. Ale přesto jsou situace, které člověku nevymizí z paměti. Chodíme také jednou týdně na dětskou onkologii do Motola a sestřičky mi u jednoho pokoje řekly, že dítě do několika dní zemře. U postele stála celá rodina a já jsem věděl, že jsem poslední klaun v jeho životě…
Poprvé jsem si povídala o zdravotních klaunech s ostravskou herečkou Sylvií Krupanskou, kterou k této profesi přivedla její kolegyně Tereza Vilišová. V té době měla Sylvie těsně po porodu. Po více než roce se jí ptám, zda se její klaunství s rodičovstvím proměnilo. Narozením dítěte se mi změnil celý život. Změnila jsem se jako žena, herečka, a tedy i trochu jako klaunka. Řekla bych, že jsem citlivější. Pro miminka a menší děti se mi klaunuje o mnoho lépe, protože už zhruba vím, co zabere. Zároveň tu větší citlivost a empatii musím hlídat a přiznávám se, že někdy musím rozdýchávat, když vidím vážně nemocné děti, které jsou ve věku mého synka. Ale Zdravotní klaun tu není od toho, aby litoval, ale aby smíchem léčil. A naštěstí všichni klauni bereme preventivně Humorin 1–0–0, v době chřipkových epidemií 1–0–1, tak jsme vůči infekcím imunní.
Ptám se Martina, zda někdy neodhadl situaci a z pokoje musel utéct. Těžké to je třeba na psychiatrii. Děti, kterým bylo ublíženo, ubližují také. A když přijde klaun, který se tváří, že ani nezvedne lžičku ze země, tak může působit jako snadný cíl. Jeden chlapec mě třeba začal kopat do kotníků. Snažil jsem se odvést pozornost, ale šel po mně se židlí… To jsem opravdu radši zbaběle utekl z pokoje. Naopak jsem ale pyšný na jinou situaci – na pokoji byl asi desetiletý chlapec s přestarostlivou babičkou a matkou, ty ho celý den obskakovaly a utěšovaly, nakonec nechtěl komunikovat s nikým. Když jsme se objevili na chodbě, běžely hochovi zvěstovat, bude legrace, přišli šášové. Chlapec se ještě více zatvrdil a užíval si svou bolest. Rozrazil jsem tedy dveře a začal je parodovat – přišel šášaaa, bude srandaaa. A chlapec se konečně rozesmál. To je důkaz, že přehnaná laskavost a lítostivost nemají v naší profesi místo.
Přirozeně mají klauni některá témata zapovězena, na psychiatrii se vyhýbají jakýmkoli zmínkám o těle, třeba nehovoří s anorektičkami o jídle. Nevyhýbají se však hovorům o chorobách, protože zdravotní klauni využívají realitu svých diváků a snaží se je vytrhnout z každodennosti, nemají však tu moc ji zrušit.
Profesor Archibald (Petr Liška) a doktor Bidlo (Martin Falář) léčí humorem FOTO AUTORKA
Klauny všem
Nezisková organizace Zdravotní klaun, o.p.s., která v České republice působí již od roku 2001, neobveseluje pouze děti na běžných nemocničních odděleních. Klauni navštěvují také pacienty, kteří mají těsně před operací, a v rámci programu Přezůvky máme! chodí k nevyléčitelně nemocným dětem domů. Pro dlouhodobě nemocné děti pořádají také Cirkus Paciento, zde se děti mohou naučit cirkusové kousky a poté se zúčastnit společného vystoupení. Klauni ovšem navštěvují také léčebny dlouhodobě nemocných či geriatrická oddělení. Komunikace se starými lidmi je zákonitě jiná. Na kurzech se proto herci učili vystupovat také pro lidi s poškozeným zrakem či sluchem. Martinovo oblíbené číslo pro seniory je například parodický zpěv a balet – nejčastěji si vybírá Rusalku a Prodanou nevěstu.
Tato práce samozřejmě přináší zdravotní rizika, i když klauni vědí, jak mají sebe i nemocné chránit a na infekční oddělení nemají přístup. Přesto se někdy virózám nevyhnou. Ostatně jako každý zdravotnický personál. Zajímá mě však také, zda se zdravotní klauni musí podrobovat nějakým průběžným zkouškám či psychologickým testům, protože v této profesi silně hrozí syndrom vyhoření. Martin Falář tvrdí, že vyhořelý zdravotní klaun by asi sám přestal tuto činnost vykonávat, nicméně se kdykoli na ně do nemocnice může přijít podívat některý z koučů. A dvakrát ročně musí klauni absolvovat další kurzy. Někteří se například učí žonglovat a hrát na různé nástroje, aby mohli připravovat jazykově bezbariérové klauniády – například pro lidi v utečeneckých táborech.
Martina se ptám i na finanční ohodnocení, protože zdravotní klauni nejsou dobrovolníci. Pokud se klaun domluví se svým oblastním koordinátorem a je dost produktivní (vystupuje asi dvakrát týdně, obejít všechny pokoje trvá zhruba dvě až tři hodiny), může mu příjem z těchto klauniád přinést asi půlúvazek. V České republice je v současnosti osmdesát šest zdravotních klaunů, kteří pravidelně navštěvují šedesát čtyři nemocnic a sedm domovů pro seniory. Příjmy má tato obecně prospěšná společnost především od od individuálních dárců. Kateřina Procházková, která se stará o komunikaci společnosti, upozorňuje, že Zdravotní klauni nevybírají příspěvky na ulici do kasiček, ani neprodávají žádné propagační předměty. Pokud vás tedy na ulici zastaví nějaký červený nos, vězte, že se jedná o jinou organizaci. Nechci soudit, zda stejně profesionální, nyní jsem totiž několik dní žila především Zdravotními klauny. A jsou pro mě v naplňování hesla „léčba humorem“ těžko dostižitelní.
Komentáře k článku: Smích léčí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
