Smích po deseti letech

Když před deseti lety ředitel Východočeského divadla otvíral první ročník festivalu smíchu, o umění řeč nebyla. Byl to velmi skromný podnik – tři nebo snad čtyři večery věnované obvyklým „spotřebním“ komediím, které obvykle hrají regionální divadla, zaštiťující se tzv. světovými komediálními mistry, ve skutečnosti spíš šikovnými konstruktéry zápletek stejně tak zábavných, jako duchovně vyprázdněných (Simon, Ludwig, Cooney a spol.). Nápad to ale byl nosný. Nevím, jestli už tehdy si Petr Dohnal uvědomoval, že našel neobsazené místo na festivalovém trhu. Buď jak buď, v průběhu času festival postupně překonával původní dramaturgické a finanční limity a dnes je to prestižní přehlídka, ve svém žánru ojedinělá a otevřená všem jeho možnostem.

Letos její program víc jak z poloviny naplnily autorské pokusy: Kdo je tady ředitel? ze Švandova divadla na Smíchově, Jaromír Jágr, Kladeňák ze Středočeského divadla v Kladně, Ještěři z Klicperova divadla v Hradci Králové a Pan Kaplan má třídu rád z Městských divadel pražských. Ačkoliv dva z nich jsou „pouhé“ adaptace – „Ředitel“ stejnojmenného filmu Larse von Triera a „Kaplan“ známé Rostenovy knihy – všechny čtyři inscenace se vyznačovaly silným autorským gestem. Všechny byly osobité a svým způsobem zasahující. Dneska je pro režiséry a dramaturgy celkem běžné inscenovat „své“, spíš texty než autonomní hry, možná ale, že tato tendence svědčí i o jisté vyčerpanosti tradičního repertoáru. A vskutku: objevit něco nového, svěžího v komediích stavějících na věčné záměně osob a létajících dveřích je úkol takřka neřešitelný. Musíme ovšem alespoň požadovat, aby jejich inscenace byly vkusné a kultivované, a pokud ani tak skromný požadavek nesplňují, neměly by se možná ocitnout ani ve „spotřebním“ divadelním repertoáru, natož na významném festivalu. Mluvím o Tenoru na roztrhání ze Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Takový koncentrát nejlevnějších, stokrát použitých vousatých fórů, divadelních konvencí a hereckých šarží hned tak neuvidíte. A to, že oba tenorové pěli živě (místo zpravidla používaných operních nahrávek), můj nepříznivý dojem z inscenace jenom prohlubovalo. Jak mohu uvěřit tomu, že přede mnou stojí sólista z La Scaly, když mi jeho part tlumočí – z hlediska techniky operního zpěvu diletantsky – činoherec? Slovácký Tenor na roztrhání přesto, anebo právě proto zvítězil v hlasování festivalového obecenstva. Takový ohlas však o hodnotě díla neříká nic. Nejoblíbenější u většinového publika jsou přece nejpokleslejší televizní seriály a nejhloupější telenovely.

Z oněch čtyř autorských projektů mě nejvíc uhranul Rostenův Kaplan v dramatizaci a režii Miroslava Hanuše. Smutno-směšné osudy židovských exulantů v New Yorku na počátku 2. světové války nabídly jeho inscenaci příležitost pohybovat se na hraně smíchu a spíš tušené než vyslovované tragiky. Divákům pak dosyta se smát zápasu přestárlých žáků s angličtinou, všem těm nechtěným kalamburům, slovním záměnám a komolení vět, a přitom mít v očích slzy. Trpké životní příběhy mezinárodních bezdomovců, nebo i běžné ústrky, jež zažívají emigranti od nepaměti, jako by byly přítomny v každém vtipu, herecké akci, situaci. Možná, že právě tento „druhý plán“ umožnil udržet na uzdě neodolatelný sklon (snad všech) herců extemporovat a „vyrábět humor“ za každou cenu. Alespoň většině z nich a třeba takový Oldřich Vízner v titulní roli věčného snaživce, šplhouna a poplety umí být neskonale komický, aniž by se uchyloval k lacinostem. Účin Hanušovy inscenace je také v hudební rovině, je to vlastně muzikál, defilé slavných melodií XX. století od gospelu a židovské písně přes polské, ruské a portugalské lidovky, šlágr Paris Stay The Same po tradicional My Lord What A Morning. Herci je doprovázejí na živo, každý podle svých hudebních dovedností (Oldřich Lipský na trombon bravurně, Jiří Klem na housle s chybami). A Jitka Smutná zpívá jako prává soulová či jazzová hvězda. Hra herců na hudební nástroje, zpěv Smutné i dalších působily velice autenticky a inscenaci vtiskly pečeť pravdy.

A teď o mém dalším (o něco menším) zážitku: opulentně autorem předlohy Davidem Drábkem režírovaných Ještěrech. Je to generační zpověď tzv. Husákových dětí, zahalená v muzikálovém rouchu soudobé pop hudby (skladatel Darek Král). Zpráva o jejich průměrných životech, směšných láskách a nenaplněných tužbách je nahlížena optikou až obludné grotesky, zejména v parafrázi Zemanova filmu Cesta do pravěku. Je v ní hodně absurdity a drsného humoru, a přitom máte neodbytný pocit, že autor a režisér v jedné osobě má své postavy – i ony odpudivé – rád. Není to umění s velkým U, jen dynamické, chytré představení, které ovšem sféru pouhé zábavy přesahuje. Důkaz, že spojit inteligentní show s jistou „malou“ výpovědí je i v tak zapleveleném žánru, jako je současný muzikál, možné.

Ani Kolečkův a Svobodův Jaromír Jágr, Kladeňák není pouhopouhá legrace. Ambice obou tvůrců sdělit formou divadelně-hokejového „komiksu“ i pár v podstatě neradostných informací o pěně našich dnů a povrchnosti současného života je zjevná. Jeho základní nápad s přeludy filosofů – od Wittgensteina přes Nietzscheho k Sartrovi – které se zjevují hokejovým borcům ve snech, je možná „ukradený“. Ale koho to zajímá, když vidí, jak vtipně a vynalézavě se s ním na jevišti zachází. Ostatně řekněte, které Shakespearova drama je do písmene původní, které neadaptovalo nějakou starobylejší látku?

Poslední (skoro) autorské divadlo, uvedené na festivalu, Hrbkova inscenace Kde je tady ředitel? je provokativní, intelektuální komedie, jež sice využívá osvědčené komediální prostředky, od Feydeaua až třeba – ano – i k Ludwigovi, ale na vyšší významové úrovní. Je to ztřeštěná groteska a zároveň nelítostný dokument naší doby. Hrbkovo svižné nastudování a jeho herci – především Michal Dlouhý v hlavní roli – přesně vystihli jeho společenský podtext, ironii, na odiv vystavovanou stupiditu a pokřivenou morálku.

O dvou nových, moderních, „nespotřebních“ komediích už jen stručně. Čistírna německé autorské dvojice Spier – Fischer jako by kopírovala gangsterské téma z Allenova filmu Darebáčci. Woody Allen však historku o nešikovné zlodějské bandě pojednal mnohem elegantněji a s větším espritem. Těžkopádnost předlohy naštěstí ve Východočeském divadle překryla rychlost střihové režie Hany Mikuláškové, přirozený šarm Martiny Sikorové a výbušná komika dvou protipólů, Josefa Pejchala a Jana Musila: oba pořád na kordy, oba stále v sobě.

Bůh masakru z Jihočeského divadla v Českých Budějovicích se odehrál na dětském kolotoči – a byla to chyba. Yasmina Reza píše komedie intimní, které přímo volají po kukátku a použitá aréna intimitu příběhu spolehlivě rozbila. Jeho jádro, anatomie rodinné hádky, reflektující krizi naší západní civilizace, však přesto sděleno bylo, takže i jihočeskou inscenaci Tomáše Svobody lze (podmíněně) zařadit mezi festivalové úspěchy.

Šest úspěchů a jeden průšvih, to vůbec není špatná bilance.

Východočeské divadlo Pardubice – Grand festival smíchu. Desátý ročník. 15. – 22. února 2010.