Divadelní noviny > Festivaly Kritika Reportáž
Smrt divadla (No. 1)
Napadlo vás někdy, jaké by to bylo, kdybyste si mohli zvolit hodinu a způsob své smrti? A co takhle najít si pro ni místečko v luxusním hotelu? V takovém případě byste snad mohli prožít svůj Happy end v hotelu Chateau Switzerland. Režisér Jakub Čermák jej otevřel spolu s personálem tvořeným členy souboru Depresivní děti touží po penězích a dalšími hosty v bývalém klášteře svatého Gabriela na Smíchově.
Benediktýnský klášter byl postaven v beuronském stylu v roce 1891, k původním účelům však sloužil pouze do roku 1919, kdy pod vlivem protiněmeckých nálad odešly benediktýnky do Německa a české sestry je následovaly. Dalších sto let klášter k různým účelům využívala Česká pošta a koncem minulého roku jej prodala společnosti Cimex Invest, která plánuje rozsáhlou rekonstrukci. V mezidobí jej využívají Depresivní děti, a to k největšímu imerzivnímu projektu letošního roku, jímž soubor navazuje např. na inscenaci Bordel L’Amour. Své dveře otevírá hotel exkluzivně v průběhu pouhých tří zářijových večerů; premiérou 17. září zahájil 27. ročník festivalu …příští vlna/next wave… s příznačným mottem Smrt divadla.
Možnost navštívit nepříliš známý klášter je jedním z největších zážitků, který inscenace nabízí. Scénografky Martina Zwyrtek a Jana Preková jej až na nejnutnější objekty a rekvizity ponechávají v původní podobě a stejně jednoduché jsou i kostýmy: při vstupu do budovy, poté co si mezi dveřmi můžeme vyzkoušet rakev, nás vítá řada nehybně stojících hereček v dlouhé chodbě, jež jsou oděny pouze do bílého spodního prádla a silonek, obepínajících a tvarujících jejich rozličné postavy. Ať už jsou to modelky či sochy, působí jako neživé objekty. Procházíme chodbou dále po obvodu rozlehlého čtvercového sálu uprostřed, cestou nás vítají uvaděčky ve fialových tógách (fialová je barva spirituality) a další polonahé mrtvé, jež tentokrát volně procházejí chodbou a šeptají nám do ucha: Tvůj konec se blíží… Na další cestu se posilňujeme vínem, rozlévaným stejně jako „mrtvá voda“ do fialových kelímků, a konečně vstupujeme do sálu nazvaného Rajský dvůr, po jehož obvodu se usazujeme.
Večer začíná slibně, přednáškou fenomenoložky, profesorky Anny Hogenové na téma smrti coby přirozené součásti života a brány do toho posmrtného, již ovšem naše civilizace na rozdíl od předcházejících vytlačuje na okraj. Poté se již zvedá do té doby bezvládně ležící heroina v červené tóze, sopranistka Eva Kývalová, a představuje dvě operní árie umírajících hrdinek. Fialově nasvícený sál přitom zaplňují polonahé herečky a fascinovaně koketují s elektrickým ohradníkem, oddělujícím čtvercový prostor pro hru od diváků. V písni na rozloučenou, My Heart’s in the Highlands, se pak k pěvkyni vleže na zemi připojují a svými hlasy plasticky rozeznívají celý sál.
Happy end v hotelu Chateau Switzerland. Foto: archiv redakce.
Program večera je poněkud neorganicky složen z tradičnějších bloků s odděleně usazeným publikem, které se pravidelně střídají s těmi participativními. Ve druhé části večera se tak diváci dělí na čtyři skupiny a vedeni fialově oděnými uvaděčkami odcházejí za uměním, zábavou, poznáním či gastronomií. Já byla mezi těmi rychlejšími, na které zbyla místa u jednoho ze stolů restaurace Memento v Křišťálovém sále. Se zdobenými lustry, slavnostně prostřenou tabulí a barevnou mozaikou na stěně nad pódiem, z něhož nám k poslední večeři zpívala dívka v kroji, kontrastovala toitoika u stěny protější, připravená zřejmě pro slabší povahy, které by nemusely strávit specifický, s tématem smrti korespondující dezert. Samotný průběh hostiny nebudu prozrazovat a řeknu jen, že jsem si své poslední rozloučení – především díky výbornému vínu a příjemné konverzaci – užila.
Účastníci ostatních tří bloků vypadali o něco zklamaněji, mě však zklamal až následující bod programu (scénu na schodech ponechám rovněž jako překvapení), kdy jsme byli opět usazeni v hlavním sále, tentokrát navíc ve frontálním pohledu k jevišti, na němž jsme sledovali pitomou a zároveň čím dál otrlejší estrádu, v jejíchž jednotlivých výstupech přicházeli dobrovolníci z publika postupně o život. V pauzách mezi nimi si navíc diváci mohli vybrat jednu ze soukromých smrtí s rozličnými názvy uvedenými na transparentech, jež vždy řada hereček vystavila a jednotlivé odvážlivce si odvedla ze sálu. Svou znuděnost jsem tedy vyřešila tak, že jsem se přihlásila o „domácí smrt“ a následovala herečku do sprchy, kde jsem přivázaná k baterii odpovídala na otázky typu co dělat v případě, když omylem vypiju savo, a sledovala, jak ode mě herečka při každé špatné odpovědi odsouvá klíčky dál a dál. Ráda bych napsala bezmocně, ale pásek, ačkoli navíc připoutaný zámkem, byl volný a já mohla kdykoli utéct… Smrt jsem si však zvolila dobrovolně, a tak nezbylo než tento prohřešek skousnout s omluvou, že i imerzivnější části inscenace jsou jen náznakovým divadlem, a poslušně počkat na elektrický šok.
Svůj posmrtný život jsem si již ovšem užila: s pytlem na hlavě jsem byla uložena na lehátko a odvezena a odnesena do pitevny o patro níž, kde byla konstatována moje smrt a dostala jsem štítek s datem a hodinou své smrti. Pohřební zřízenci mě zuli, učesali a nalíčili a s pytlem obsahujícím mé osobní věci mě poslepu doprovodili do ráje, kde už jsem opravdu nemusela nic řešit a jen se radovala ze setkání s ostatními mrtvolkami.
Až na pár příjemných momentů se však nemohu zbavit dojmu promarněné příležitosti: velkolepá budova a stejně slibně znějící režijní záměr zůstaly dle mého názoru zoufale nenaplněny. Třeba ovšem inscenace otevře dveře kláštera dalším, zdařilejším projektům, tak jako se kdysi Golemovi podařilo zabydlet štvanickou Vilu. Lepší publikum si přitom tvůrci nemohli přát: je vidět, že si diváci na stále poměrně mladou formu imerzivního divadla rychle zvykli a poslušně plní dress code a přijímají výzvy i k té nejodvážnější participaci. Divácká laťka je po premiéře nastavena vysoko – kdo se stane hrdiny následujících večerů?
Komentáře k článku: Smrt divadla (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Anna Cibulková
Souhlasím
s promarněnou příležitostí. Ze včerejšího představení jsem odcházela velmi zklamaná. Byla jsem mezi „šťastlivci“ na trase poznání temných zákoutí hotelu a naší duše. O své duši jsem se nedozvěděla nic, prohlédla jsem si maximálně pomalu chátrající prostory kláštěra a místnosti, kde následně byly nabízeny ony soukromé happy endy. Tato prohlídka trvala tak dlouho, že z doprovodného programu před závěrem jsem neměla šanci zažít nic (takže o scéně na schodech kupříkladu nevím nic). A závěrečný program, jakkoli jsem se chtěla probojovat k některému ze soukromých happy endů (na veřejnou exhibici před publikem jsem se zkrátka necítila), mi to kapacitně prostě neumožnil, protože než se mi podařilo ze zadní řady vylézt, předběhl mě dav dalších dobrovolníků z prvních řad. Z celého „vtáhnutí do jednotlivých výjevů“ jsem tak měla maximálně třídění „pozůstalostí“ v pytlích pro nás „pozůstalé“, kteří si neprošli vlastním happy endem a osobní noční můru – žehlení pánské košile. Odcházela jsem tak s naprosto nenaplněným očekáváním a s emocemi, které neměly nic společného s obsahem představení, ale s jeho nedotažeností.
21.09.2020 (16.57), , Trvalý odkaz komentáře,