Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy Reportáž

Smrt divadla (No. 2)

EXITUS TEATRALIS IMPOSSIBILIS

Přenesete-li vybrané buňky z odumírající kultury do čerstvého růstového média, vznikne nová subkultura. O tom ostatně vypovídá i kresba embrya neidentifikovatelné kreatury s Yorickovou lebkou v žaludku od Elen Pecenové, která vizualizuje letošní motto. Smrt divadla neboli Exitus teatralis, jak ho přeložila moderátorská dvojice 18. ročníku udílení Poct za alternativní umění, naštěstí nenastala a nenastane, dokud se mezi námi vyskytují inovativní a invazivní živočichové. Právě jim patřil slavnostní večer v sále divadla Komedie.

Prostředí nepřehledné džungle a svižné tempo odpovídalo současné době, kdy nevíme minuty ani sekundy, ať jde o existenci čehokoliv. Režisérka a performerka Linda Straub (Spielraum Kollektiv) a herec, hudebník a designér švýcarského původu Philipp Schenker v cestovatelských outfitech se probírali výtvarnou instalací mikrosvěta a za pomoci oka videokamery pro nás objevovali výjimečné tvory, jimž dávali pseudolatinská jména.

Hned prvním byla desetičlenná stonožka, respektive dvacetinožka, tvůrčí skupina 8lidí. Poctu za Objev roku (za projekty Press Paradox a La Moneda) si přišli převzít čtyři z nich a strkanice s mikrofonem byla ukázkou toho, jak obtížné je pro takový kolos učinit první krok. Následující záběr na šiky autíček odtajnil Producentský počin roku. Drive-in projekt Art Parking v Pražské tržnici si vymyslel Karel Kratochvíl a zprodukoval Jakub Vedral, jimž streaming divadla a koncertů během lock downu připadal sice fajn, ale trochu jako líbání přes roušku, a tak nám umožnili sledování živé kultury zpod ochranného štítu automobilů. V třetí kategorii, Publikační čin roku, se vyznamenalo – Schenkerovými slovy – tříhlavé hejno šplhavých ptáků druhu criticus graphus, schopné šťourat v mršinách i nedozrálých plodech a produkovat neuvěřitelné množství textů. Zakladatelé oceněného webu Nadivadlo Vladimír Mikulka, Jakub Škorpil a Martin J. Švejda připomněli jména někdejších spolupachatelů Jana a Jitky Šotkovských, Vojtěcha Varyše, Michala Zahálky a Evy Kyselové, i současné plnohodnotné členky Nadivadla Barbory Etlíkové.

Cynický dotek reality pocítilo publikum, když videoprojekce narazila v útrobách džungle na tvář alfa samce Andreje Babiše. Avšak skutečným alfa samcem večera se stal Jakub Čermák, poctěný titulem Osobnost roku za vedení alternativní scény Venuše ve Švehlovce a souboru Depresivní děti touží po penězích. Provokativní tvor mnoha tváří a věků, autor mnoha facebookových štěků k potrhání, mistr kousavého humoru schopný sebechvály i se sebeironií, velmi výkonný běžec na dlouhé tratě, vládce divadelního prostoru a krotitel uměleckého gangu na místě konečně přiznal, že jeho nedávné, zřejmě velmi diskutované kulaté narozeniny, byly čtyřicáté. Právě zisk zrcadlové masky od výtvarníka Petra Nikla totiž dokazuje, že nyní je jeho věk patřičně ospravedlněn. Všichni přítomní se tak byli svědky magického okamžiku, kdy jedno z depresivních dětí převzalo odpovědnost za svoji dospělost a zároveň si zajistilo nesmrtelnost v divadelním světě.

Vrchol patřil bardům s aurou šamanů. Poctu Projekt roku převzal brněnský básník, herec a režisér Ján Sedal za nezlomnou vůli a autorský projekt Vyplním šaty své tělem svým. Společně s hudebníkem Tomášem Vtípilem ho provozuje v intimitě své bytové nory, která se po Sedalově těžkém úrazu hlavy proměnila v útočiště a nyní i scénu jeho rebelského ducha, vítězícího nad hmotou i odumíráním buněk. Jak se říká, tvůj konec je tvůj začátek a koneckonců, hledačství nikdy neumírá. Poté jsme zamířili už přímo k Živoucímu pokladu. Z citlivého chlupatého nočního motýla, který dokáže splývat s okolím, se vyklubal divadelní fotograf Viktor Kronbauer. Superlativů na adresu legendy zaznělo nepřeberné množství a snad proto odlehčil režisér Divadla Continuo Pavel Štourač laudatio vzpomínkou na vteřinu, kdy jeden úžasný snímek zahynul ještě před narozením, protože si fotograf v neskutečném dusnu divadelního sálu právě otřel pot z čela. Viktor je pro mě zjevením a je infikovaný. On se infikoval od Jaroslava Krejčího, protože to, co dělá, není otázka racionální volby. To je posedlost, to je virová infekce, na kterou není očkování a která se nedá léčit, řekl Šťourač a řeč uzavřel větou, kterou považuje za imperativ a zároveň leitmotiv celé Kronbauerovy profesní tvorby: Když máš v ruce fotoaparát, tak hlavně nelži. Důkazem výjimečnosti Živoucího pokladu budiž fakt, že o půl hodiny později přebíral hlavní cenu 2. ročníku Přehlídky divadelní fotografie 2020. Vyhlášení výsledků soutěže Institutu umění – Divadelního ústavu vyplnilo druhou polovinu večera ve scénické džungli, tom inkubátoru nových dravých kultur, pro něž bude smrt nakonec vždy víc objektem hodným zkoumání než hrozbou nějaké definitivy.

///

Text vyšel ve festivalovém zpravodaji Tsunami.

///

Více jsme o festivalu psali zde.

• Autor: Veronika Boušová
• Publikováno: 21. září 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Smrt divadla (No. 2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ