Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy Reportáž
Smrt divadla (No. 3)
Časoprostorem odnikud nikam
Obrovský světelný kužel na mramorové podlaze tvoří s kulatými zrcadly laboratorně chladnou kompozici. Scéna zvětšené optiky mikroskopu působí odtažitě a zároveň vyvolává zvědavost, protože pomyslná hranice Petriho misky chybí. Záměrem autorky pohybového projektu fimbriae attachment/performance/2020 je vyvolat pocit, že se nacházíme se na území fiktivního mikrobiologického společenstva. Ze setkání na buněčné úrovni může vzniknout částečka nové organické tkáně. Anebo nemusí.
fimbriae attachment/performance/2020. Foto: archiv festivalu.
Foyer se rozvibruje elektronickým zvukem membrány a do kruhu uléhají tři performerky. Dvě v černožlutém kostýmu (Ema Balcarová a Roza Pogosian) se spojí a vytvoří řetězový útvar, téměř celý průsečík nasvícené plochy. Více pozornosti na sebe strhává žlutočerný singl. Anna Ruth se souká po zemi snad jen pomocí hrudníku, který se smrští do vypjatého vyklenutí, strne a pak se žebro po žebru propadá. Pozorovat vetřelce evidentně odlišného původu mě fascinuje. Dokonale červovitý pohyb a chvějivé napětí až do špiček prstů u nohou, jako kdyby šlo o čerstvě narozené štěně, k tomu paže s vláčností bičíků, ohmatávajících okolí. Ruth se skelným nepřítomným pohledem je ohromně přesvědčivá a vyvolává dojem, že jí nikdy nenarostly kosti. Sune se po obvodu a pokud vybočí ze světla, zakrátko to zkoriguje. Hlava dvojitého chromozomu (či co to je) občas něco vykřikne. Zachytím slova try, way a love, ale v dunění není nic pořádně slyšet. Všichni tedy sledujeme ono cosi, co se v témže momentě odehrává třeba i v našem těle, jenže úplně nezávisle na nás. Pokud člověk přistoupí na hru, pohrouží se do docela příjemného meditativního rozjímání.
Autorka projektu Elena Pecenová avizovala abstraktní příběh s asociativním průběhem. Kromě pohybu, při němž se dvě tělesa sem tam dotknou a bez sebemenšího zájmu zase uhýbají, k žádné akci nedochází. Snad jen dýchání dvojice by se dalo nazvat společným aktem. Srůstají v nové tělo a jejich orgány si rozdělují funkce. Jednoznačně se to ovšem tvrdit nedá. Primární nejprimitivnější existence tu prostě je. Ať už před, nebo po. Tečka. Nicméně synchronizace dechu pokračuje. Napjaté soustředění v publiku by se dalo krájet. Oba živoucí mikroorganismy se mezitím proplazily šnečím tempem téměř po celém kruhu. Spočívají opět v absolutním klidu, je v tom únava a sotva znatelná souhra. Popravdě, nedokážu rozklíčovat, zda šlo o akt umírání nebo zrození, ale přikláněla bych se k tomu druhému. Minimalistická podívaná končí odchodem aktérek. Vytleskáváme je marně. Pouhým okem se přece spatřit nedají.
///
Text vyšel ve festivalovém zpravodaji Tsunami.
///
Více jsme o festivalu psali zde.
Komentáře k článku: Smrt divadla (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
