Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy Reportáž
Smrt divadla (No. 4)
A Krtek stvořil krajinu
Přáli jste si někdy vytvořit vlastní krajinu? Ve Vietnamských pohádkách v režii Krutého Krtka můžete. Do misky a z rýže.
Po Romských pohádkách se Krutý Krtek věnuje kultuře další v ČR žijící minoritě – té vietnamské a opět formou pohádek, jež mají tentokrát spíše blíže k mytologii. Projekt prezentovaný jako „výtvarná inscenace“ skutečně čerpá největší inspiraci z obrazů a vizuálních možností, které příběhy nabízejí. Krátká vyprávění, která by mnohdy šla shrnout do několika vět, rozehrávají herci Johana Schmidtmajerová a Fedir Kis do významově čistých, a přitom poetických jevištních obrazů. Nutno podotknout, že výraz jeviště zde není na místě, diváci jsou usazeni okolo improvizovaného stolu pokrytého plachtovinou, při příchodu dostanou keramickou misku a pokyn, ať se usadí, kde je jim libo. Stůl se po odkrytí plachty proměňuje ve tři vyvýšené mělké bedny – jedna s černou rýží, jedna s bílou rýží, bedna uprostřed je zprvu prázdná. Princip dvojic je ostatně patrný v celé inscenaci – dva herci, muž a žena, dvě barvy rýže, slunce a měsíc, voda a hory. Jejich významy se překrývají, černá rýže je voda, bílá hory, žena měsíc, muž slunce. Jednoduchým a snadno uchopitelným systémem znaků se tvůrcům daří vytvářet hravé a poutavé obrazy. Spoléhají na fantazii diváků, naznačují, pomocí různě barevné rýže vytvářejí v prostřední bedně hory a řeky, vzniklou krajinu obydlují domy, lidé, bambusy. Z papírových ptáků se postupně stávají květy rýže, rýže samotná, vějíře. Jediná loutka z bambusu funguje jako univerzální člověk i jako konkrétní hrdina.
Obdobně čistá je i zvuková stránka inscenace. Hudební nástroje zastupují slunce a měsíc, vytváří zvuk moře, déšť, misky zase klapot kopyt. Tato náznakovost ostatně koresponduje s minimalistickým projevem herců. Vyprávějí jednoduše, bez přemrštěných emocí, při interakci s diváky, během níž „zabydlují“ jejich misky krajinou z rýže, pak jako by z rolí vypravěčů vystoupili úplně.
Zvolené příběhy jsou jen zřídka postavené na konkrétním hrdinovi, častěji jsou jen vysvětlením nějakého jevu (jak vznikla Země, jak začali lidé pěstovat rýži…). Není tedy divu, že režie zvolila řazení „stvoření světa“. Zprvu je potřeba zemi zahřát Sluncem a Měsícem, postupně se přidávají hory, voda, lidé, rýže. Obraz střídá obraz, významy se přetavují, prolínají, herci s lehkostí přecházejí mezi jednotlivými příběhy. Nutno podotknout, že inscenace je mířena na šestileté děti – tomu je přizpůsobena i srozumitelnost některých výjevů a čitelnost metafor. Avšak jakkoli jsou nápady do jisté míry ilustrativní, jsou vytvářeny nápaditě a s fantazií. Nejzábavnější částí inscenace se tedy stává sledování toho „co vymyslí dál“, v co se promění rýže příště. Samotné pohádky se tak dostávají poněkud do pozadí, zajímavé přestává být „co“ ale „jak“. Příčinu hledejme právě ve velmi slabé dějovosti předlohy, vietnamské pohádky jsou skutečně spíše „obrazy na dívání“ než pevně strukturované příběhy. Sblížení s jinou kulturou tedy nepřichází skrze poutavé vyprávění, ale spíše prostřednictvím radosti z tvorby, z vytváření vlastního, téměř fantazijního světa.
Na závěr snad ještě malá poznámka. Jakkoli považuji Vietnamské pohádky za zdařilý, pohromadě držící a zároveň zábavný projekt, nejsem si jistá jeho zařazením do letošního programu festivalu. Cílí především na mladého (malého) diváka, snaží se seznámit ho s jinou kulturou prostřednictvím hry a vizuálních metafor, a to se mu daří. Bylo by nespravedlivé požadovat, aby takováto inscenaci přišla s velkými experimenty na poli alternativního divadla, ale zároveň to je přesně to, co na festivalu tohoto rázu hledám. Festivalové publikum (podotýkám, že při premiéře v něm přeci jen bylo několik dětí, ale naprostou většinu tvořili dospělí diváci), jakkoli bylo rýžové hře vstřícné, zkrátka není cílovou skupinou, které jsou Vietnamské pohádky věnovány. Váhám tedy, zda podobný projekt napříště do festivalového programu patří a zda by samotné inscenaci neprospělo odehrát premiéru v přiměřenějším prostředí.
///
Text vyšel ve festivalovém zpravodaji Tsunami.
Komentáře k článku: Smrt divadla (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)