Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy Reportáž
Smrt divadla (No. 5)
Laciné terče vracejí úder
Sejdou se věčně budoucí ministr kultury Tutanchamon neboli Tutáč, jeho náměstek Vítězslav Jandák a Michal David ve V.I.P. karanténě na Tenerife… Corona teče proudem, Čapek píše Babičku, ve studiu milionářské vily českého pop krále nahrávají mutanti Plastiků hudbu k muzikálu a se zvony (případně se zásilkou zdravotnického materiálu) přiletí z Říma možná i kardinál.
Tutáč tentokrát na Tenerife. Foto: Anna Černá.
Sobotní inscenované čtení textu Tutáč na Tenerife volně navázalo na premiéru četby vysoce nekorektního satirického spisku Kniha Tutáč aneb Triumf lhostejné šelmy, uvedené ve foyeru Komedie před rokem. Ve volném pokračování přišel autor a představitel titulní role S.d.Ch. s reflexí pandemického spektáklu, ve kterém konzumeristická civilizace racionality a efektivity páchá sebevraždu křesťanským soucitem. Kombinace aktuálních témat s evergreeny z již známého zápisníku zafungovala vcelku dobře a sevřenější scénický tvar jí dodává na kadenci. Vlastně by mohla posloužit jako platforma nekonečného seriálu tutáčovek. Pseudoikony se přece rády zaklínají nesmrtelností, která je činí neuchopitelnými. A právě tahle pečlivě pěstovaná vatovitost, zbavená veškeré odpovědnosti, v pokračování Tutáče poměrně silně rezonuje.
Divákovi se sice servíruje brutálně ironický koktejl více či méně bryskních dialogů, nicméně kontexty jsou celkově vrstevnatější a kdesi na pozadí uvízne mrtvolně sladká pachuť Slávkovy pinďakolády. Už nejde pouze o sarkastické šlehy všemi myslitelnými směry nebo palbu do laciných terčů, o níž v souvislosti s loňským představením psala jistá kritička (a vydobyla si tak zmínku v anotaci). Laciné terče povýšily na hlavní aktéry. Trojice hochštaplerů udržuje z bezpečnosti knížecího hnízda pandemickou situaci prostřednictvím proroků druhé a třetí vlny (rozuměj epidemiologů) a nehodlá povolit, dokud neuvidí všechny ty divadelní spasitele a literární spasitelky v rouškách bederních! Neustále se žongluje s informacemi, ohýbají se významy slov a buranství – k potěšení publika – vzkvétá. Což ovšem neznamená, že vás z té smršti občas nezamrazí. Neprůstřelnost alibistických odpovědí naoko apolitické hvězdy šoubyznysu dle tzv. Zepter principu – být všude a stejný, výtisk Krausova dramatu Poslední chvíle lidstva, pohozený na zemi, nebo ignorantská úsečnost v Tutáčově hlase připomenou, že se asi nedokážeme zasmát úplně všemu. V tomhle směru by představení posloužilo k měření nálady ve společnosti lépe než agentury specializované na sociologický výzkum.
Nutno ovšem dodat, že vnímání obsahu tentokrát výrazně pomohla režie. S.d.Ch. se více zaměřil na slovní gagy a hrací prostor omezil na pohovku pro dva, střeženou nafukovací kosatkou. Žádné projekce a rušivé elementy. Pět sezón seriálu z epicentra náročné zábavy v kardinálské verzi doplňuje především řada rozličných bonusů v podobě krátkých zvukových nahrávek a také komentáře Její Eminence, zvukařky Jany Viktorinové. Ta bez mrknutí oka demonstruje na církví posvěcené rešerši toho kterého dílu manipulaci s historií, starou sotva pár minut. Rytmus představení regulují i oba hlavní představitelé, kteří si berou slovo rozsvícením své stojací lampy, semaforu a charakterizujícího doplňku v jednom. Ladislav Čumba ve dvojroli Slávka a Michala visí občas na obou vypínačích jako kašpárek, aktivně tahající za vlastní nitky. Mimochodem, kromě mnoha konotací, které mi probíhaly hlavou, jsem si uvědomila, že forma scénického čtení v mnohém předčí tvůrce plytkých seriálů a amatérské výkony komerčních herců. Tutáče by takové zjištění pochopitelně nenadchlo.
Dialogický text Tutáč na Tenerife stojí na metamorfóze slov, slibů a názorů, spojovaných do groteskních propletenců. Principy mediální, politické a náboženské manipulace dovádí k absurditě, kterou by ocenil snad i Václav Havel, a nezastaví se ani před autoritou nejvyšší. Disponujete-li mocí a penězi, tak si zmrtvýchvstání vždycky koupíte a zase se sejdete v šest večer U kalicha, protože to ani vesmír jinak nechce. Na rozdíl od udržování tvůrčí nezávislosti, závislé na státních dotacích. I přesto doufám v setkání s Tutáčem na Nextce 2021.
///
Text vyšel ve festivalovém zpravodaji Tsunami.
///
Více jsme o festivalu psali zde.
Komentáře k článku: Smrt divadla (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
