Divadelní noviny > Festivaly Názory – Glosy Reportáž
Smrt divadla (No. 7)
Předposlední premiérou festivalu …příští vlna/next wave… byl sólový projekt tváře letošního ročníku Petra Krushy. Ve svém ateliéru v industriálním prostoru ve Vysočanech, kde tento mim, performer či zkrátka divadelní umělec tvoří i žije, představil adaptaci knihy Petra Borkovce Lido di Dante, pojmenované podle slavné italské nudistické pláže. V průvodci po letovisku, jehož ulice nesou názvy podle postav Božské komedie, se autor inspiroval Alighieriho opusem a Krusha v inscenaci Průvodce peklem_Lido di Dante vychází z obou zdrojů současně.
Díky orientačnímu smyslu profesionální průvodkyně jsem sice patřila mezi ty šťastlivce, kteří se neztratili cestou z autobusové zastávky K Žižkovu do temného areálu, o to intenzivněji jsem ovšem bloudila v Krushově pekle – představení samotném. Jak dal totiž najevo již zvolenou lokalitou, představuje umělec přesně ten okraj, na který se program Nextky zaměřuje, ba dokonce alternativu toho nejhrubšího zrna.
Ačkoli se v tomto případě opřel o literární předlohu, text v inscenaci nezazní žádný. Hlavní slovo má pohyb, který vytváří jen do fialových cyklistických kraťasů oděný (zřejmě má jít spíše o plavky) a do hladka oholený mim, za doprovodu zvukového pásma, jež sám pouští z počítače, a pohybu stroje v popředí scény. Ten představuje plynovou rafinerii, ale zároveň je křížem, který se postupně rozbliká a vrhá zlověstné stíny na stěnu i strop, nebo třeba nemocničním přístrojem (to už je možná trochu za roh, ale divák musí mít bohatou imaginaci, aby si z inscenace něco odnesl). Když se dá totiž stroj do pohybu, začne se pomalu točit do červena zbarvená filmová páska, připomínající hadičky vedoucí krev. Obraz je promítán na jednu z projekčních ploch v pozadí, stejně jako ty ostatní ovšem představuje pouze abstraktní výjevy, vytvářející v kombinaci s pohybem a zvukem tíživou atmosféru (monotónní pohyb jakýchsi příček může evokovat sestup do pekla nebo stereotypnost fotografií z dovolené v přímořském letovisku).
Scénu konečně dotváří sedm syrových kuřat (nudistů či smrtelných hříchů) rozmístěných po zemi. Krusha v roli klauna s naběleným obličejem a jokerovským šklebem předvede nejprve kuřecí pantomimu, poté s kuřaty začne házet po scéně, a nakonec je připevní na konstrukci kříže. Možná tím chtěl vyjádřit lidskou zpupnost: vždyť člověk je taky jen kuřetem, tak jakým právem může vládnout zvířatům či jiným lidem – a jak může vědět, že nad ním nebdí ještě větší kuře? – Přijde vám to za roh? Mně taky. Ale vážně jsem se snažila porozumět… Když se teď zpětně snažím ještě víc, ve vztahu k pláži mě samozřejmě napadá kritika masovosti, konzumu a zmíněného stereotypu, s jakým sebou plácnete do písku. A ve vztahu k divadlu věčné touhy po zábavě, kterou vám však tenhle zlomyslný klaun rozhodně nedopřeje. Komedii prostě nečekejte, tou ale konec konců není ani ta Božská.
Více slova nezachytí. Zbytek je mlčení. Nepříjemný zvuk. Nepříjemná nálada. Nepřirozený pohyb, škleb, exprese. Pohyby se opakují, inscenace monotónně vyhnívá. Zkrátka peklo. V mém případě i divácké. Rozhodně nejsem příznivkyní konvenční činohry, ale vyhlásit jí smrt a jako alternativu nabídnout takto rozporuplný, neuchopitelný „work in progress“ je přinejmenším tancem na tenkém ledě. A přitom Cenou Divadelních novin vyznamenaný Kračun, který tímto anglickým výrazem Krusha přímo označoval a jehož technicky vybroušený mechanismus doplňoval poetický herecký komentář, byl paradoxně mnohem komplexnější.
///
Více jsme o festivalu psali zde.
Komentáře k článku: Smrt divadla (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
