Smrt dokumentárního divadla aneb Feeling Blue
Dokumentární divadlo, politické divadlo, sociální divadlo, komunitní divadlo, imerzivní divadlo, divadelní instalace, performativní přednáška… to jsou termíny, jež dnes obcházejí české – a nejen české – divadlo. A právě na ně se zaměřuje festival Akcent, jehož dvanáctý ročník se konal 16.–27. listopadu v Praze.
Projekt Kůrovec Nous kolektivu a Amálie Poledníčkové reaguje na diskusi kolem problémů kůrovce v českých lesích FOTO JAKUB HRAB
Za dobu své existence (nultý ročník se konal 30. září – 2. října 2010 v Banské Bystrici a 4.–7. října 2010 v Praze jako česko-slovenský projekt, poté už jen v Praze s různou četností a přestávkami, takže jeho časová linie je poměrně spletitá) se vyvinul v akci, která patří k vrcholným divadelním událostem Prahy. Původně – jak psali jeho zakladatelé – vznikl z potřeby vytvořit platformu pro umění, které překračuje hranice mezi uměleckou tvorbou, sociálními problémy a politikou. Zval výrazné (a významné) zahraniční hosty (německé She She Pop, Číňanku Wen Hui a její Living Dance Studio, Rimini Protokoll, režiséra Mila Raua a mnoho dalších), inicioval několik českých projektů a uměleckých setkání.
Organizátoři festivalu deklarovali už v prvním ročníku, že chápou umění jako unikátní prostředek komunikace, která není omezena pouze na tradiční konzumenty umění, na návštěvníky divadel, galerií a koncertních síní, že chtějí dát prostor dokumentárnímu divadlu, komunitnímu umění, sociálním intervencím, umění ve veřejném prostoru a prezentovat aktivity, které uměleckými prostředky vstupují na pole společensky prospěšné či společensky kritické činnosti a že chtějí prosazovat nový pohled na funkci umění v sociálním kontextu. Akce vhodně doplňovala každoroční podzimní festivalové žně v Praze, od …příští vlny/next wave… přes 4+4 dny v pohybu, Pražské křižovatky, Palm Off Fest, Nad Prahou půlměsíc po Pražský divadelní festival německého jazyka.
Nechci festivalu upírat jeho zásluhy a snad ani smysluplnou budoucnost, letos se však – jaksi – zadrhl. Možná je to dáno postcovidovou dobou, stalo se to totiž i 4+4 dnům v pohybu a PDFNJ, o kterém budeme psát v příštím čísle, možná finančními možnostmi. Možná je to posunem divadelní estetiky, kterou autor těchto řádků nedokázal akceptovat a ocenit.
Není každému dáno…
Pochyby provázely hned úvodní projekt festivalu, koprodukční inscenaci Divadla Archa a neapolského NEST Napoli Est Teatro nazvanou Perché non io? (Proč ne já?). Projekt vznikal od prosince loňského roku, kdy režisérka a autorka konceptu Jana Svobodová, jedna ze zakladatelek a hlavních dramaturgyň festivalu, přijela na pozvání Fondazione Campania dei Festival do východní Neapole, což je jakýsi neapolský Bronx, aby zde v rámci projektu Quartieri di vita pracovala s mladými lidmi z okruhu Teatro Nest a připravila divadelní produkci. Do inscenace nakonec zapojila devět neapolských herců a hereček z různých sociálních vrstev, vesměs žijících na okraji společnosti a živících se v rozdílných občanských povoláních. Herectví je pro ně sen, který se jim – byť se účastní řady konkurzů – nedaří přetavit v profesionální realitu. A tak jsou šťastní, že se mohli účastnit této práce. A právě jejich schopnosti v rámci tohoto setkání Svobodová zkoumá a na jevišti prezentuje.
Po efektní videonahrávce, která diváky obrazem doslova přiveze do neapolského divadla – jde o malou scénu v bloku obytných domů – se herci postaví na jevišti do řady a každý se postupně představí. Hned mi „naskočila“ inscenace Regulace intimity, kterou se studenty DAMU v roce 2014 připravil režisér Jiří Havelka. Ale na rozdíl od ní Svobodová nevstupuje do nitra jednotlivých aktérů, nezkoumá a neobjevuje jejich životní bolesti a traumata ani se nepokouší skrze jejich osobnosti a osudy zachytit sociální prostředí dělnické části Neapole. Sledujeme pouze řadu divadelních cvičení a zkoušek, které Svobodová s herci absolvovala a – nevím proč – rozhodla se prezentovat. Je sice hezké, že milovník fotbalu ukáže své umění s míčem a ostatní zas jiné pohybové dovednosti, že mluví o svých touhách, když je toto ale jediným sdělením a tématem produkce, aniž by se aktéři dobírali dalších vrstev sebe či světa kolem, člověk tápe, co chce vlastně režisérka svým projektem říct a proč by jej měl sledovat. Nebyl jsem na diskusi po druhé premiéře 17. listopadu, tak nevím, jak diváci reagovali, ale po té první jsem odcházel v rozpacích.
Viděli jsme typově a charakterově velmi rozdílné sympatické mladé lidi, ale o nich, o Neapoli či současné Itálii, natož o jejich problémech jsme se nedozvěděli zhola nic. Vlastně se ani nedivím, že nebyli vybráni v žádném konkurzu a hrají jen v komparzu. Kromě své originální a v některých případech svérázné osobnosti a smyslu pro humor a nadsázku nepředvedli ani kousíček hereckého, tanečního, hudebního či pěveckého umu. A jelikož absentovala i strukturovaná dokumentární rovina, průhledy do nitra či zachycení vážnějších životních příběhů aktérů, jevila se inscenace spíše jako přiznaná herecká zkouška (herci během výstupů dostávají konkrétní příkazy a úkoly), nikoli jako hotový, před diváky prezentovatelný tvar.
Bertrand Lesca a Nasi Voutsas v projektu The End FOTO ALEX BRENNER
Bylo nebylo
Další dvě produkce ani konferenci Divadlo do škol jsem nemohl navštívit, jelikož kolidovaly s PDFNJ. Spielraum Kollektiv prezentoval své starší, ekologicky laděné Zbytečnosti, výtvarně-performativní produkci, jejíž online verzi – právě z Divadla Archa – uvedl festival v roce 2020.
Obdobné to je s inscenací Osm krátkých skladeb ze života Ukrajinců pro západní publikum, již na text Ukrajinky Anastasiie Kosodii připravila Jana Svobodová. Na jeviště přizvala pět performerek z různých zemí, aby každá svým způsobem reflektovala příběhy lidí z válečné Ukrajiny, jak je autorka sepsala (text jsem si sehnal a jde o autentická, literárně působivě zachycená svědectví). Na festivalu byla uvedena pouze jako scénické čtení, „klasickou“ premiéru chystá Divadlo Archa na březen příštího roku. Stejně jako Zbytečnosti si ji nenechám ujít a rád o ní napíšu.
Rozbitá zrcadla
A tak jsem jedinou původní českou produkci zhlédl v Café Pragovka ve Vysočanech, kde tým velmi mladých umělců a umělkyň říkající si Nous kolektiv prezentoval divadelní instalaci jedné ze svých členek Amálie Poledníčkové, nazvanou Kůrovec. Křehká – snad až příliš – performance byla jakýmsi aktivistickým vstupem dvou performerek (Barbory Dolanové a Amálie Poledníčkové) a dvou manipulátorů a zvukařů (Radima Malečka a Přemysla Šulce – v programu vedeni jako Lesníci) do diskuse kolem problémů kůrovce v českých lesích, konkrétně ve vojenském újezdu Březina.
Diváci chodí kolem objektu složeného z různě velkých kusů rozbitých zrcadel, jejichž kompozice připomíná hlavu kůrovce, ale současně může evokovat i postavu nějakého monstra z filmů sci-fi. Z reproduktorů znějí názory řady odborníků na tohoto „škůdce lesa“ a na řešení kalamit, jež způsobuje. Zní minimalistická hudba, aktéři rozsvěcejí, zhasínají a různě pohybují reflektory. Performerky objekt pomalu rozkládají, sundávají z něj zrcadla a rozmísťují je po zemi. Až se nakonec ze zrcadlové hlavy stane kus „prázdné“ černé hmoty připomínající uhlí či – možná – hlavu mrtvého kůrovce a kolem nás se rozprostírá moře různě nasvícených zrcadel. Akce končí.
Typická produkce výtvarně-zvukové odnože performing arts, již u svých studentů iniciuje (a používá i ve své tvorbě) výtvarník a pedagog Tomáš Žižka. Počítá s velkou empatií diváka, se znalostí zvoleného tématu či zájmem o ně, pracuje s výtvarně-zvukovým působením jednoduchých obrazů a situací. V tom vysočanská performance splnila, co si zřejmě předsevzala. Nicméně – na můj vkus – se aktéři a aktérky příliš distancovali od jasného postoje nechávajíce jen volně zaznívat rozličné názory, aniž by se k nim nějak stavěli či vyjadřovali.
Jako jeden z úvodních vstupů do světa performing arts, jako osahávání si hranic a možností divadla, výtvarného umění a práce se zvukem, včetně odvahy k občanské angažovanosti a hledání možností publicistických vstupů a komentářů, se však jednalo o poctivou, působivou, mladistvě omamnou produkci a skupinu bude stát za to dále sledovat. Performerkám a jejich kolegům se totiž – pravda, jen chvílemi – dařilo vytvořit obřadní, rituální situace a atmosféru. Jako by diváci seděli či stáli před obřadníky v kostele.
Online aktivismus
A jsme u dvou domnělých „highlightů“ festivalu, jež se v Arše prezentovaly před trestuhodně malým počtem diváků poslední dva dny festivalu. První nazvaný Out of the Blue (Zčistajasna) přijel z Gentu a vznikl pod hlavičkou uměleckého centra CAMPO, u nás známého především díky projektům Mila Raua. Tentokrát přijela dvojice performerů – či spíše aktivistů – Silke Huysmans a Hannes Dereere, kteří uvedli multiekranový dokument o prvních pokusech velkých společností (v tomto případě belgické DEME-GSR) o hlubinnou oceánskou těžbu nerostů. Jednalo se o třetí část projektu zaměřeného na těžbu nerostů a její neblahé důsledky. Oba předchozí díly Archa v roce 2019 uvedla – Mining Stories (o protržení přehrady s toxickým odpadem v regionu Minas Gerais v Brazílii) a Pleasant Island (o následcích obdobné extrémní těžby na tichomořském ostrově Nauru).
Obě produkce měly vysoce apelativní účinek a rafinovaně využívaly různé dokumentární – filmové i divadelní (performativní) – postupy. Tentokrát se ale dvojice spolehla jen na online (na počítači doma v Bruselu) sledování lodě společnosti, která těžbu chystá, nedaleké vědecké lodě, která jejich práci monitoruje, a lodě Rainbow Warrior aktivistů z hnutí Greenpeace, kteří proti těžbě demonstrují. Televizní (dá se napsat internetový?) dokument s řadou prohlášení a rozhovorů, nic víc. Nic trojrozměrného, nic performativního, nic, co by divadlo aspoň vzdáleně připomínalo, duo tentokrát nenabídlo. Dokonce ani diskusi po představení. Jako bychom sledovali belgickou dvojicí ovládaný kamerový záznam z nerostné těžby a dosud nedotčeného podmořského života několik kilometrů pod hladinou oceánu, rozložený do projekcí a textových komentářů a využívající vizuální simulace. Chladná produkce podávaná věcně, bez emocí a dialogu s diváky. Je otázkou, zda do divadelního světa ještě patří, zda nemá být spíše součástí vědeckých a politických konferencí či se vysílat v televizi či předvádět v Jihlavě na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů. Tam by mohla vzbudit zájem a pozornost. Bez emocí a dialogu však divadlo umírá.
Na dně
A obdobné to bylo i se závěrečnou produkcí příznačně nazvanou The End (Konec) v produkci uměleckého centra HOME. Z anglického Manchesteru ji přivezlo duo performerů Bertrand Lesca a Nasi Voutsas, spolupracovali s původem Francouzkou, dnes v Británii žijící performerkou a choreografkou Laurou Dannequin. A byl to – aspoň pro mne – tristní divadelní zážitek.
Jeden z performerů nejprve – podobně jako belgické duo – předložil v powerpointové prezentaci vizi budoucnosti planety Země v průběhu příštích desítek, stovek, milionů a bilionů let až do jejího zániku, aby nakonec oznámil, že se raději zaměří na bližší budoucnost svého života a vztah s druhým performerem, který v tu chvíli na jeviště přišel.
Jedná se pochopitelně o fiktivní budoucnost, nicméně podávanou navenek vážně a seriózně vědecky, obdobně jako předtím budoucnost Země. Na projekci čteme o zákrutech vztahu dvou přátel v průběhu následujících let, zatímco oni pobíhají po scéně. Občas se potkají, někdy spolu pohybově komunikují, občas jednají sami, občas v závislosti jednoho na druhém. Mlčky, bez jakýchkoli technických fíglů či viditelných dovedností. Útrpná hodina, kde se nic jiného nedělo a nestalo. Na konci jsme se dočetli, že oba umřeli na rakovinu, každý jindy, jinde a v jiném věku. The End…
Nevím, možná se mýlím a jde o divadelní progres, ale za sebe nevidím důvod nabízet takto sebestředné, pseudointelektuální a rádoby humorné produkce. To už se skutečně mohu doma dívat z okna a uvidím dramatičtější a občas i humornější situace, lidské strasti a radosti, obyčejnosti i traumata, živější, komplexnější svět.
Jakže to deklarovali tvůrci festivalu v roce 2010? Chápeme umění jako unikátní prostředek komunikace… Snad se to v příštích letech zase podaří. A na letošek zapomeňme.
Komentáře k článku: Smrt dokumentárního divadla aneb Feeling Blue
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
