Smrt před Benátkami
Soutěž na projekt pro prestižní Benátské bienále u nás vždycky vzbudí emoce. Je to pochopitelné – přihlašují se renomovaní umělci a kurátoři, konkurence je obrovská a prestiž akce je evidentní.
Stanislav Kolíbal foto Lukáš Erba
Než nabídneme vhled do průběhu letošní soutěže, je potřeba se vrátit k historii československého pavilonu v Benátkách i k minulým soutěžím. První ročník bienále se konal už v roce 1885, mladé Československo se k účasti přidalo v roce 1920 a národní pavilon od architekta Otakara Novotného (také autora budovy Mánes, Štencova domu či Ottovy vily ve Zbraslavi) z roku 1926 patří v parku národních pavilonů Giardini k těm nejcennějším. Prezentace československého umění odpovídaly dobovým představám toho nejlepšího, ale i ekonomickým možnostem. Po rozdělení Československa v roce 1993 nastalo dilema, jak si pavilon rozdělit mezi českou a slovenskou stranu; začaly se tedy střídat. S postupnou globalizací a migrováním umělců se nakonec národní hledisko nezohledňuje a do soutěže se hlásí lidé odkudkoli. Stále však jde o českou prezentaci: v letošním roce vybírala česká strana – tedy Národní galerie v Praze – našeho zástupce na bienále v roce 2019. Jen namátkou, v minulosti nás zastupovali například Karel Malich, Ivan Kafka, Kamera Skura, Jiří Surůvka, Dominik Lang, Zbyněk Baladrán či Jiří David.
Jako bývalá ředitelka výtvarné Ceny Jindřicha Chalupeckého vím, že zajistit stoprocentní objektivitu takové soutěže nelze. Národní galerie jako zadavatel je vázána mnoha zákony a předpisy, soutěž má tudíž řadu limitů, které se z vnějšího pohledu mohou zdát netransparentní. Zadání pro účast v soutěži jasně říká, co a v jaké podobě je nutné dodat, rovnou ale dodává k vyplnění hotovou smlouvu se zadavatelem a finanční strop realizace 1 800 000 korun, do nichž ale spadá značné množství položek včetně grafiky, katalogu, honorářů, dopravy a ubytování. Srovnávat tuto sumu s částkami, které umožňují umělecké realizace v okolních pavilonech (Francie, Velká Británie, Německo), by asi bylo hodně smutné.
Zadavatel však nemá žádná pravidla pro výběr členů komise – tedy kromě toho, že je v ní přítomen zástupce ministerstva kultury a zástupce Národní galerie. Ze své zkušenosti vím, že i přítomnost nejkompetentnějších hodnotitelů nezaručí objektivní výsledek. Zadavatel proto vytvořil kritéria, a dokonce rovnice pro hodnocení přihlášených projektů s tím, že estetická kvalita návrhu má 90% relevanci a výše nabídkové ceny 10 %. Tudíž návrh může diskvalifikovat vyšší rozpočet paradoxně ve srovnání s návrhem za nízkou cenu. Pokud ale návrh zadanou částku překročí, nemusí povinně doložit své finanční zdroje, kterými realizaci zaručí.
V letošní komisi (byla zveřejněna až po vyhlášení výsledků soutěže) zasedli Adam Budak jako komisař bienále za Národní galerii, Penelope Curtis, ředitelka Gulbenkian Musea v Lisabonu, výtvarník Jiří David, zástupkyně ministerstva Helena Provazníková, ředitel sbírky umění 19. století NG Otto M. Urban a Hilke Wagner, ředitelka muzea Albertinum v Drážďanech. Domnívám se, že jména členů by měla být známá už při vyhlášení soutěže, stejně jako tomu je nejen u architektonických soutěží, ale třeba i Chalupeckého ceny. Také se zdá záhadou, že zadání (protože nebylo řečeno, že porota bude mezinárodní) neobsahovalo požadavek dodání všech materiálů dvojjazyčně. Znamená to, že cizinci v porotě dokumentace přihlášených nečetli a vše jim interpretovali čeští zástupci komise? Podle informací Národní galerie byly hlavní ideové obsahy po odevzdání přeloženy do angličtiny. Textů bylo kolem 100 normostran (na každého autora maximálně 5) a řada technických popisů. Návrhy se odevzdávaly 17. září a tři dny poté porota už rozhodla. Nabízí se otázka, jestli uchazeči vyjmenovaní od druhého místa dál netvořili v soutěži jen „křoví“.
Přihlásilo se 23 uchazečů s projekty, které byly neanonymně a po diskusi poroty obodovány za nabízenou cenu a kvalitu návrhu dohromady. Podtrženo sečteno vyšlo pořadí takto: 1. Stanislav Kolíbal, 2. Matthew S. Witkowsky, 3. Jan Švankmajer, 4. Anne Ruth Noack, 5. Are, 6. Jan Merta, 7. Krištof Kintera, 8. Ivan Pinkava, 8. Ladislava Gažiová, 8. Společnost Jindřicha Chalupeckého, 9. Markéta Othová, 10. Richard Loskot, 11. Milena Dopitová, 12. Luděk Rathouský, 13. Matyáš Chochola, 14. Tomáš Svoboda, 15. Galerie Rudolfinum, 16. Matěj Frank, 17. Barbora Šlapetová, 18. Alexey Klyuykov, 19. Petra Vargová, 20. Marek Schovánek, 21. Nikola Beneš Semotánová.
Paradoxně tak nízkorozpočtové projekty přinesly autorům vysoké body za nabídkovou cenu (například Klyuykov 10 a Kolíbal jen 4‚4; podobný počet kolem 4 bodů má celá řada uchazečů, kteří udělali cenu na míru požadavku). Body za návrhy překvapivě u nikoho neklesly pod 35 (plný počet 100 bodů). Komise mohla autory k účasti vyzvat, nebo se hlásili sami. Vítěz byl vyzván.
Rozepisuji se o soutěži proto, že uchazeči obdrželi od Národní galerie pouze informace o umístění. Nikdo se nenamáhal jim zaslat vyjádření poroty. Naopak tisková zpráva pro média neobsahovala žádná jména ani pořadí, pouze počet uchazečů. Dokonce jsme se nedozvěděli ani jméno kurátora vítězného projektu Dietera Bognera. Účastníci soutěže hned na začátku podepsali smlouvu, v níž svůj projekt bezpodmínečně postupují instituci, která s ním může nakládat, jak chce, a zůstává v jejím archivu. Podpisem vyslovili také jednoznačný souhlas s vystavením všech projektů. K tomu se ale Národní galerie nechystá (údajně si to nepřáli zahraniční umělci).
Jednou z veřejných spekulací o soutěži bylo, že Národní galerie se pokoušela překlopit soutěž z veřejné pouze do vyzvané, ale ministerstvo tuto formu nepodpořilo. Soutěžilo se tak na poslední chvíli, ale informace o záměru představit na bienále právě Kolíbala unikla z galerie už mnohem dříve.
Domnívám se, že transparentnost sledované soutěže není možné dokonale pohlídat (kombinace veřejné a neoficiálně i vyzvané nemůže být z principu zcela korektní). Ale všichni si umíme představit srozumitelná pravidla, která zabrání spekulacím i pochybnostem o spekulacích. Pravidla architektonických soutěží si kontroluje Česká komora architektů. V případě bienále by to měla být podobná teoretická platforma, která tu zřetelně chybí. Národní galerie má dost nástrojů k tomu, aby se soutěž stala věrohodnou. Nikdo nezpochybňuje vítězství významného sochaře Stanislava Kolíbala; obecnější otázkou je, co vlastně mohou (původně výhradně národní pavilony) prezentovat aktuálního na současné výtvarné scéně. Je vůbec forma bienále v národních pavilonech v Benátkách funkční?
Komentáře k článku: Smrt před Benátkami
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
