Divadelní noviny > Názory – Glosy
Snad nám čtenáři odpustí,
že je v tomto čísle trochu moc Činoherního klubu. A že jsme proto museli vynechat zahraniční rubriku, televizi nebo rozhlas, nějakou knížku, neboť v Divadelních novinách nemůžeme dát něčeho víc, abychom nemuseli něco jiného ubrat. Už minule se poněkud rozpínala opera a hodláme v tak trochu tematizovaných číslech podle potřeby pokračovat. Máme v názvu slovo „noviny“, které vyžaduje, abychom byli aktuální, jak jen to způsob přípravy a výroby našeho listu dovoluje. Označení „divadelní“ nám zase přikazuje diskutovat, protože divadlo a umění dávají příležitost k zamyšlení a k debatě o nás samých a o světě, v němž žijeme. Já vím, zní to pateticky, ale ve skutečnosti je to naprosto obyčejné a všednodenní, neboť se nakonec vždycky debatuje o věcech konkrétních, ne-li přízemních. Jako třeba o penězích… A je to nakonec dobře.
Také si nemyslím, že se v těch diskusích dá zjistit, kdo má „pravdu“ a kdo „zvítězil“. Protože v umění žádná pravda ani vítězství někoho nad někým neexistují, nakonec kdo ví, jestli tomu není stejně i v praktickém životě – čímž vás nenavádím ani ke lhaní, ani k poraženectví! Jen k normálnímu životu, k němuž patří zajímat se o věci kolem nás. A třeba si i jen nezávazně popovídat, pobavit se, dozvědět se.
Činoherní klub slaví padesát let existence a přišlo nám rozumné shromáždit nejrůznější pohledy a názory na jeho nynější podobu, na jeho místo v současném divadle, prostě na to, jak si u různých lidí dnes stojí. Lidí velmi se lišících názorově, generačně, zkušenostmi – proto jsme dali slovo věru hodně pestré společnosti, jejíž složení možná samo o sobě vzbudí polemiky a nevole. Nešť. Slovo v Divadelních novinách dostane každý, kdo má co říct a má kredit to sdělit veřejně. Pokud otištěné příspěvky a účast jejich autorů na debatě někdo pochopí jako neúprosný boj o jedinou historickou pravdu, je to holt už jeho problém.
V Divadelních novinách chceme co nejčastěji debatovat o problémech a trendech současného divadla v kontextu všeho, čím žijeme. Tak jak to v té které chvíli bude aktuální – jsme přece noviny, a to divadelní. Namátkou: je zřejmé, že ohlášený zánik Divadla Na Fidlovačce znovu oživí diskuse nejen o pražském grantovém systému, ale o smyslu veřejné podpory divadel, o mechanismech takové podpory, o rozhodování, komu dát a komu ne. V důsledku jsou to debaty o vytváření volného prostoru pro divadelní tvorbu. Pro možnost, aby divadla vznikala, a tedy také zanikala (a to si nemyslím, že by zrovna Fidlovačka zaniknout měla!), jedno bez druhého v přírodě a ve vesmíru neexistují. Ostatně i tohle přece je v podtextu současných diskusí o Činoherním klubu. Ale vedou se další, zatím spíš tiše a vskrytu třeba o operách Národního divadla, o Hudebním divadle v Karlíně, o Divadle Archa, Studiu Ypsilon, Divadle Komedie, Městských divadlech pražských… Vede je Jiří Suchý ve svém blogu Stará fronta dnes, zrovna poslední vydání je výmluvné. Pokusíme se prostě to bublání pod povrchem v Divadelních novinách vyslovovat nahlas.
Snad nám prominete, že jsme komentář zcela výjimečně vyhradili sami sobě, protože kde jinde a kdy jindy jsme se s řečeným měli svěřit. Kromě toho máme malé výročí: je to přesně půl roku, kdy vyšlo první číslo v mé gesci coby šéfredaktora. Tak snad byl čas na chvilku se zastavit a porozhlédnout.
Komentáře k článku: Snad nám čtenáři odpustí,
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
