Snad se nám to všem jen zdálo…
Mělo to být umělecky ambiciózní vykročení Divadla na Fidlovačce z převážně bulvárního repertoáru – Shakespearův Sen noci svatojánské v režii Kateřiny Duškové sliboval propojení činohry s novým cirkusem. Souboru, oslabenému odchodem části „hvězd“ i nejistotou kolem dalšího financování nuselské scény, měla nová premiéra dodat sebevědomí a navenek přinést zprávu, že s Fidlovačkou je třeba stále počítat.
Spojení Shakespearovy komedie s artistickými prvky není od dob Brookovy slavné inscenace na visutých hrazdách v roce 1970 nic překvapivého, ostatně pár měsíců před premiérou na Fidlovačce použil Dan Špinar ve svém Snu čarovné noci v Národním divadle trampolínu. Koncepty obou zmíněných režisérů ovšem vycházely ze snové imaginace či zvláštní podstaty bytostí, pro které neplatí zemská přitažlivost, a mířily k obrazu vytržení z pravidel každodennosti. Ve Snu na Fidlovačce ale působí tanečníci i artisté zavěšení na šálách jako pouhá atrakce, estrádní křoví ve výstupech činoherců, což ještě podtrhuje naivistický dabing víl a elfů (amplifikovaná recitace) a „televarietní“ kostýmy vyšperkované žárovičkami. Girlandy světýlek jsou vedle závěsů z třpytivých proužků dominujícím motivem scény v athénském hvozdu.
Ve statických, občas rádoby efektních aranžmá, doplněných ale vesměs vlažným přednesem veršů, nelze nějaký inscenační záměr rozeznat. Výtvarná podoba inscenace, kterou připravil tým z Cirku La Putyka, působí jako nedorozumění. Scénograf Hynek Dřízhal spíš než imaginativní prostor nabídl dekorativní pozadí, které interpretační bezradnost a převažující herecký amatérismus nemilosrdně obnažuje. Obtížně se hledá klíč i ke kostýmům Kristiny Novákové Záveské. Athénskému i lesnímu panstvu vytvořila přearanžované kreace (snad inspirace filmovou fantasy), víly a elfy navlékla do baletních trikotů, ale jiné postavy (řemeslníky i Demetria a Lysandra) nechává v běžném civilu. Z Hermie a Heleny dělají stejné, bezpříznakové růžové šaty nepochopitelně dvojčata, přitom obsazené herečky jsou typem i temperamentem velmi odlišné. A když jeviště čas od času zalije jako rádiová kulisa hlučná, syntetická hudba Darka Krále, která výborně funguje v inscenacích Davida Drábka jako ironický odkaz na popově-filmový kýčařský sentiment, je průšvih dokonán.
Režisérka čerpá inspiraci z různých nesourodých inscenačních přístupů: od konveční situační komedie, přes „spontánní“ herectví škorpících se mladých párů až k vizuálně efektním, ale vyprázdněným, muzikálovým aranžmá, aniž by se dokázala rozhodnout, o čem vlastně chce Sen noci svatojánské hrát. Za těchto okolností je hodně vidět na osobní dispozice herců. Vincenta Navrátila (Lysandr) a Elizavetu Maximovou (Hermie) zachraňuje charisma, temperament i odvaha vybočit z unylého tempa inscenace. Je to natolik osvěžující, až velkoryse přehlédneme, že on neumí mluvit a ona si až příliš říká o pozornost publika. Za každých okolností autentické Ivě Pazderkové (Hippolyta, Titanie) zas chybí silnější partner – to se pak těžko milostně jiskří s Theseem a bojuje s Oberonem. Nakonec je člověk rád, když přijdou na předscénu řemeslníci a s profesionální rutinou vystřihnou komické scény.
Pro výsledek lze mít pochopení, když si uvědomíme, kolik dobrých úmyslů bylo ze všech stran do inscenace vloženo. Ale tu spoustu přešlapů proti řemeslu, dobrému vkusu a smyslu hry přehlédnout nelze.
Divadlo na Fidlovačce – William Shakespeare: Sen noci svatojánské. Překlad Martin Hilský. Režie Kateřina Dušková, dramaturgie Adéla Šotolová, scéna Hynek Dřízhal, kostýmy Kristina Nováková Záveská, hudba Darek Král, choreografie Zuzana Havrlantová. Premiéra 2. a 3. prosince 2016 v Divadle na Fidlovačce. (Psáno z reprízy 22. prosince 2016.)
Komentáře k článku: Snad se nám to všem jen zdálo…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)