Hold otcům zakladatelům
Sté desáté výročí založení Divadla na Vinohradech si kromě tradičních akcí připomněl současný soubor i na jevišti. Autor a dramaturg Jan Vedral měl šťastnou ruku, když se obrátil k pentalogii Vladimíra Neffa Sňatky z rozumu a vrátil na scénu ty, kdo se zasloužili nejen o divadlo, ale o celý rozkvět Vinohrad a Žižkova.
Scénu tvořenou skříněmi, které mění svůj význam podle situace, režisér Radovan Lipus zalidňuje množstvím postav včetně vinohradského mimického sboru… FOTO VIKTOR KRONBAUER
Čin to byl riskantní, protože nejen pamětníci, ale díky reprízám i další diváci si jistě vzpomenou na mimořádně zdařilý stejnojmenný televizní seriál Františka Filipa s největšími hereckými hvězdami své doby. Vedral si přitom byl dobře vědom toho, že celé rozsáhlé dílo do dramatické podoby převést nemůže, a tak zvolil jen první dvě části, mapující osudy rodin Bornů a Nedobylů. I tak měl materiálu víc než dost, bohužel nepodařilo se mu jej zcela zpracovat bezproblémově do téměř tři a půl hodiny trvající inscenace. Zvláště ve druhé půli se pak děj řítí tak, že maže potřebné detaily.
Autor si situaci ztížil tím, že celé dění vybavil dost neobratným rámcem, v němž se vinohradský soubor přihlašuje ke slavné minulosti, kterou bere za svou i v současnosti. K tomu všemu přidal ještě postavu Pamětníka, jakéhosi vypravěče, jenž publiku často sděluje to, co se pak zahraje. Neprospěl tak rozhodně jeho představiteli Jaroslavu Satoranskému, který se kromě toho objeví i v menších roličkách. Horší ovšem je, že snaha pojmout co nejvíc z původní předlohy vede ke zjednodušení většiny postav. Doplácí na to především Tomáš Dastlík, který se evidentně necítí příliš jistě v mladém Martinu Nedobylovi, vykresleném tady od počátku zcela negativně. Dastlík to svým projevem ještě zdůrazňuje a zbytečně se tak ochuzuje o jistý vývoj této zásadní postavy. V galerii figurek samozřejmě nejde o víc než o to, postihnout jeden hlavní rys, ale ti, kteří mají role podstatnější, se bohužel také většinou uchylují k lineární charakteristice. Nepropadá jí Antonie Talacková jako Valentina, která dovedně kloubí šarm a cit s racionalitou tvrdé obchodnice. Stejně tak Jan Šťastný interpretuje svého Jana Borna v jeho rozporuplnosti energického podnikatele s vizí i naprostého pragmatika, jehož fanfarónskému vlastenectví se můžeme usmívat, jeho chyby odsuzovat, ale nakonec mu docela obyčejně fandit.
Režisér Radovan Lipus vytváří pestrý obraz tehdejší společnosti a podtrhuje dobovou atmosféru, i když některé bílé rekvizity snad mají diváka udržovat v tom, že se tu na ni přece jen hraje. Scénu tvořenou skříněmi, které mění svůj význam podle situace, zalidňuje množstvím postav včetně vinohradského mimického sboru. Děj prokládá řadou písní, které ho oživují a svým způsoben doplňují. Jejich množství posouvá Sňatky z rozumu téměř do žánru hudební komedie. Používání hymen sice znázorňuje proměny času, ale je to možná prostředek až příliš popisný. Překvapivé je, že se Lipus nevyhne patetickému závěru, který snad až příliš vyzývá k dojímání publika. Vinohradské Sňatky z rozumu se svým holdem otcům zakladatelům i přes všechny výtky přihlašují k programu solidního měšťanského divadla. Naplňují vizi těch, kdo utvářeli novodobé podnikatelské prostředí, přičemž kupodivu za neoddělitelnou součást svého života považovali kulturu a neváhali pro to obětovat i nemalé prostředky.
Divadlo na Vinohradech – Vladimír Neff: Sňatky z rozumu. Podle románu pro jeviště napsal Jan Vedral. Režie Radovan Lipus, scéna David Bazika, kostýmy Eva Kotková, dramaturgie Vladimír Čepek, pohybová spolupráce Jana Hanušová, hudba Pavel Helebrand. Premiéra 23. března 2018.
Komentáře k článku: Hold otcům zakladatelům
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
