Snaživé obrázky z protektorátu
Motto: Život obecně byl dalším tématem, které E. F. Burian rád reflektoval.
Na začátku atraktivní název – Ženy na rozcestí: divadlo a ženy okolo něj 1939–1945. Ha, pomyslí si recenzent, výtečně, historici pomáhají teatrologům rozšířit nevelkou produkci divadelně-historické literatury. Diplomová práce, z níž kniha vychází, zvítězila ve Studentské soutěži nakladatelství Academia, došlo k jejímu vydání v edici Studentské práce a posléze Ženy na rozcestí získaly prestižní Magnesiu Literu v kategorii Objev roku. Nový příslib české vědy se zdá tudíž nablízku. Pak se recenzent začte a čím dál víc v něm začne sílit chuť se z přislíbené recenze vymluvit – když přijal nabídku přispívat do Divadelních novin, chtěl především upozorňovat na kvalitní knihy, kterým by se mělo dostat pozornosti. Nakonec si to rozmyslí, už kvůli té Liteře – pokud se toto jeví porotě jako nejvýraznější knižní příslib minulého roku, není možná od věci se pokusit o jakousi soukromou kalibraci měřítek.
Ale popořádku. V rozporu s názvem se přítomná kniha divadla týká jaksi v druhém plánu. Což autorka přizná spravedlivě již na straně 10: chtěla vybrat sedm žen, na jejichž osudech by demonstrovala rozdílné životní postoje v protektorátní době: Každá z nich se musela lišit, ale zároveň jsem potřebovala, aby měly něco společného. Zvolila jsem tedy pomyslnou červenou nit, která by moje hrdinky spojovala – divadlo. Argumentace pokračuje tím, že v divadle se setkávaly ženy z různých sociálních vrstev (v jiných profesích ne?), a uzavírá se otázkou, do jaké míry může mít profese vliv na životní osudy ve vypjaté situaci. Jednoho by zajímalo, jak by autorka dokazovala, že v divadle bylo víc občansky statečných lidí (nebo více kolaborantů) než ve zbytku populace, ale může zůstat v klidu, hned po skončení úvodu se kniha těmto otázkám přestane věnovat.
Zato nás čeká značně zbytnělá rekapitulace protektorátních politických dějin a podobně nadbytečný přehled poměrů v jednotlivých druzích umění (v kapitole Žena a válečná realita se oproti tomu dá najít dost podnětného). Brzy se ovšem objeví hlavní slabina práce – Jedličkové styl, pro který nenacházím lepší slovo než snaživý, plný neobratností a obšírného sdělování banalit (Okupace změnila životy všech. Proměnil se život veřejný stejně jako soukromý, obyčejný a každodenní. Vše bylo najednou jinak.), v němž se teoretické citáty uvozují třeba takto: Ačkoliv je termín společnost poměrně nejednoznačný, může nám v jeho výkladu pomoci sociologie…
Nejbizarnější na první části práce je ovšem to, že se v ní vybrušuje metodologický aparát, který se později takřka nepoužije (terminologické upřesňování pojmu „kolaborace“ ovšem vyústí v „překvapivé“ tvrzení, že při jeho používání musíme být opatrní), a nastiňují kontexty, které nejsou příliš potřeba. Ona sedmička ženských osudů jsou jakési stručné životopisy, občas až magazínově laděné portréty. Tvoří rozhodně čtivější a poutavější část knihy, jejich slabinou je však důvěra, s jakou se autorka přimyká často k jednomu či dvěma pramenům, z nichž daný portrét čerpá (u Mileny Marešové je to její monografie z pera Martiny Pachmanové; u Jany Šedové její pozdní výpověď pro Židovské muzeum a kniha Evy Šormové o divadle v Terezíně; u Niny Jirsíkové její memoáry – ty by v řadě tvrzení objektivnější korekci potřebovaly nejvíc). I zde zrazuje Jedličkovou často nemístně jímavý sloh (Nebyla ale žádnou hereckou star s obvyklými manýry, byla obyčejnou holkou, která moc dobře ví, že profese tanečnice není povoláním na celý život…) a amatérské psychologizování (Matka ji vychovávala jako svou nástupkyni – novou hvězdu. Marcella neustále žila s pocitem, že nesmí zklamat.).
Co – kromě doby a vztahu k divadlu (i když v díle malířky Mileny Marešové tvořilo její scénografické působení méně významnou epizodu) – mají tyto ženy společné, se nedozvíme, jakou škálu možných postojů jejich osudy tvoří, také ne. Velestručný syntetizující závěr jako by byl psán hlavně z povinnosti a uzavírá vše v obecném duchu „lidé jsou různí“, v jakém kniha už začínala: Dějiny okupace nejsou v žádném případě černobílé… a Některé příběhy jsou plošší, jiné květnaté, ale takový už je samotný život.
Magnesii Literu za objev roku získaly v několika posledních letech vynikající knihy beletristické (Pálenka Matěje Hořavy) i odborné (Kinematografie zapomnění Štěpána Hulíka). Je to kontext, v němž po mém soudu publikace Blanky Jedličkové nemůže obstát.
Blanka Jedličková: Ženy na rozcestí: divadlo a ženy okolo něj 1939–1945. Vydala Academia, Praha 2016, 316 stran.
Komentáře k článku: Snaživé obrázky z protektorátu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
