Sněhurka forever
Minor – coby divadlo pro děti a mládež – do repertoáru zařadil reinterpretaci pohádky o Sněhurce pod názvem Sněhurka is not dead. Logické a správné. Ovšem nikoli průkopnické: až do roku 2012 se tu hrála inscenace Sněhurka – nová generace v režii Davida Drábka. Přičemž jak Drábek, tak tvůrci aktuální verze (duo Tomáš Jarkovský – Jakub Vašíček) klasickou pohádku dekonstruovali do podoby divadla pro teenagery s využitím řady zcizovacích postupů, popkulturních odkazů a soudobých technologických vymožeností.
Bez otráveného jablka se pohádka o Sněhurce neobejde ani v Minoru (titulní hrdinku hraje Markéta Ptáčníková /alt. Hedvika Řezáčová/, na zadní projekci je Monika Načeva coby Zlá královna) FOTO ZBYNĚK HRBATA
Je zajímavé, že zrovna tento příběh současné divadelníky tak provokuje. Obdobně jako kdysi Jana Švankmajera Alenka v říši divů. Avšak Sněhurka – ať už ji zpracovali bratři Grimmové (právě jejich varianta byla předobrazem inscenace), Božena Němcová, K. J. Erben, či Walt Disney – je postavena na pohádkovém archetypu střetu dobra se zlem a jeho zrelativizování, ztemnění či zesměšnění ji proměňují v cosi, co do určitého věku děti jen stěží přijmou či pochopí. A ty starší zase mají – obávám se – Sněhurku zakódovanou jako pohádku „pro malé“, takže nemusí být přístupny ji (znovu) navštívit, byť jde o zpracování adekvátní jejich věku.
Tento problém mohou potvrdit či vyvrátit pouze ohlasy diváků různých věkových skupin, ale i tak je nutno říci, že současná Sněhurka – podobně jako někdejší Drábkova – je divadelně svébytná. Formou vyhraněná, s jasným režisérským rukopisem a s řadou působivých jevištních obrazů a hereckých výkonů. Tomáš Jarkovský s Jakubem Vašíčkem pokračují ve své cestě za multimediálním divadlem reinterpretujícím známé literární předlohy, které transponují do temnějších – v této Sněhurce až hororových (s odkazy na Záhadu Blair Witch) – či pitoreskních teenagerovských poloh. Zahájili ji již v plzeňské Alfě Hamleteenem a navázali na ni v – dnes pro ně domácím – královéhradeckém Draku.
Podobně jako v drakovském Bílém tesákovi zvolili i ve Sněhurce formu tzv. live cinema, kdy jevištní dění natáčí přímo během představení kamera (kameramanů je tentokrát hned několik) a snímaný obraz je přenášen na velké plátno. Diváci tedy souběžně s divadelní akcí sledují i filmařský proces. Tentokrát šli však tvůrci ještě dál, když z filmového obrazu učinili mnohdy hlavní komunikační médium, skrze něž je sdělován děj.
Vše přímo na scéně od svého computeru řídí a komentuje Ondřej Bauer. Hlasitě – přes mikrofon – volá postavy na scénu, navádí kameramany, co mají dělat, koho a jak mají snímat. I diváky občas orientuje v příběhu. Kamera sleduje akci v detailu, včetně obrovsky zvětšovaných částí scénografie či těl a výrazů aktérů. Je to inscenační metoda dnes často využívaná nejen u nás, ale i v zahraničí. Dvourozměrný obraz na plátně by často mohl sloužit jako jediné médium a snímek by se mohl promítat i mimo divadelní sál. Zdvojená obrazová informace však generuje specifické významy: na jevišti například vidíme malinký pokojíček s hračkami, do nějž vstupuje herečka a jen tak – mimoděk – si s nimi hraje. A na plátně se scéna promění v surrealistický obraz odkazující k již zmiňované Alence či ke Swiftovu Gulliverovi. V práci s filmovým médiem (zejména v umění detailu a střihu) si Sněhurka nezadá například s Burajovým Kosmem v Národním divadle.
A tvůrci jdou ještě dál. Inscenace je současně živým emo-koncertem s frontmankou Monikou Načevou. Coby zlá královna-macecha sedí za klávesami zády k divákům a vedle komentářů a dialogů vstupuje do představení i zpěvem za doprovodu hudebníků rozsazených po celém jevišti. Kameraman ji od začátku snímá ve velkých detailech, často en face, což evokuje rockové koncertní záběry. Muzikanti zároveň ztvárňují trpaslíky a s přilepenými dlouhými vousy, černými brýlemi a nástroji v rukou připomínají členy skupiny ZZ Top. V určitých momentech svá místa opouštějí a jako jakýsi voiceband – či rej macbethovských čarodějnic – pronášejí trpasličí hlášky ve středu jeviště.
Vše se sice točí kolem Sněhurky, ta však v temném lese obrazů a zvuků tak trochu zaniká. Navzdory tomu, že si během dialogů s královnou, přenášených online z jejího pokojíku, počíná jako ostrá punkerka či raperka rebelující proti světu. Na otevřeném jevišti ještě dítě, v hloubi svého pokoje již (mladá) žena. Markéta Ptáčníková (alt. Hedvika Řezáčová) obě polohy zvládá suverénně a je možná škoda, že jí inscenátoři nedali větší prostor jako kdysi Milanu Hajnovi v Hamleteenovi. Třeba by se více projevil generační postoj či vzdor, o který jim zřejmě šlo.
Do dění virtuálně vstupuje ještě Pavol Smolárik coby teenagerovský youtuber, který sám sebe snímá v zákulisí divadla při natáčení pitoreskních „kutilských“ videí, tak trochu ve stylu Pata a Mata. Až na konci vstoupí na jeviště jako mimózní princ-popleta. Přičemž předvede skvělé hudební číslo na řadu perkusních nástrojů, které má připevněny po celém těle. Těžko říct, zda to byl záměr, ale – hledáme-li popkulturní předobrazy – ironií a showmanstvím připomínal Limonádového Joea, když přijíždí zachránit nevinnou Winnifred. Je to svým způsobem divadelní vrchol inscenace. Přes všechna technická kouzla je živý herec na jevišti nezastupitelný. Zvlášť když něco parádního předvede, něco umí.
Tím se dostávám k úvodu svého textu. Jarkovský s Vašíčkem vytvořili profesně dotaženou, formálně atraktivní inscenaci s důslednou emo-atmosférou. Vnímají kontext soudobého, virtuálními technologiemi provázaného světa a lidí v něm a umějí se na něj napojit. Je patrné, že jim tento přístup vyhovuje a dokážou jej invenčně rozvíjet. Že je jim vlastní pitoreskno, tajemno a temno a rádi vstupují do spodních vrstev vědomí. Nicméně obávám se, že si pro svůj inscenační přístup nezvolili vhodné literární dílo. Přitom bychom jich našli – vedle již zmíněných – jistě řadu, od Pána prstenů po Franze Kafku. Pohádky nechme nejmenším.
Minor, Praha – Tomáš Jarkovský, Jakub Vašíček: Sněhurka is not dead. Režie Jakub Vašíček, dramaturgie Tomáš Jarkovský, hudba Daniel Čámský, Dalibor Mucha, Lubomír Nohavica a Tomáš Vychytil, scéna Antonín Šilar, světelný design Antonín Šilar a Kryštof Melka, kostýmy Tereza Venclová Vašíčková, technická supervize Erik Bartoš, střih Zuzana Walter a Alan Sýs, kamera Kryštof Melka, Ondřej Kudrna a Miloslav Pecháček. Premiéra 2. října 2020.
Komentáře k článku: Sněhurka forever
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
