Snění v apartním designu

Přijde-li divák na Touhy a výčitky do Divadla Komedie, projde dle instrukcí uvaděček vyprázdněným hledištěm a pokračuje do hloubky jeviště, kde je upozorněn, aby nešlápl na bílé linoleum se vzorem znaků snad japonského písma. Poté, až u zdi jeviště, zasedne před jednoduchou scénu připomínající minimalisticky naaranžovaný pokoj v prodejně nábytku. Není v něm nic osobního, žádné rekvizity, které by cokoliv prozradily o lidech, kteří prostor obývají, jsou tu jen čtyři černé pohovky poskládané tak, že uprostřed vznikl čtvercový prostor, žhnoucí červeným polstrováním. Také herec, který přichází na jeviště, Roman Zach, jako by si byl vědom sterilnosti místa, do něhož vstupuje, a tak si nejdříve sundá botky, než vkročí mezi černé znaky písma, ba dokonce se zdá, že se zpočátku snaží mezi nimi prokličkovat.

Tak zvláštně, v moderním designu a zároveň chladně a opatrně začíná jevištní verze Snové novely Arthura Schnitzlera z roku 1926, kterou zdramatizoval, scénicky navrhl i nastudoval David Jařab v rámci tzv. Rakouské sezony. Schnitzlerův příběh, odehrávající se na pomezí snu a reality, proniká do hlubin vědomí a podvědomí takřka ideálního manželského páru ve středních letech. Muž se věnuje povolání lékaře, žena domácnosti a všechno obstojně klape, dokud manželský klid nenaruší návštěva večírku s maskami, po němž vyjde najevo, že dlouholetý vztah najednou připadá mdlý, bez vzrušení, které každodenním spořádaným životem jaksi vyprchalo. Vrcholem příběhu je také rej masek, tentokrát už ne koketní hra na večírku s nádechem neznáma, ale tajná erotická mše, které se lékař později „neoprávněně“ zúčastní díky svému příteli ze studií, je odhalen jako vetřelec a byl by i potrestán, kdyby jej jedna z žen tajemného společenství nevykoupila svým životem. Režisér Stanley Kubrick právě této mši dodal posvátné i démonické kouzlo erotiky ve svém posledním filmu Eyes Wild Shut natočeném podle Schnitzlerovy novely.

Jařabova dramatizace i nastudování částečně zachovává snovost, erotičnost a do určité míry i tajemnost příběhu, avšak v povrchnější podobě. Ta je navíc nepřehledně zašmodrchaná častými přechody mezi tím, co hlavní postava lékaře právě prožívá, a tím, co si vybavuje z událostí, jež se seběhly v noci. Režisérovo zalíbení ve hře s introspekcí a vzpomínkami jde tak daleko, že inscenaci ozvláštnil ještě jedním párem, tentokrát mladých milenců, kteří jsou jakýmsi živým zrcadlem tužeb ústřední dvojice. Ačkoliv tento přídavek vcelku organicky do příběhu zapadá, působí jako trochu retardující efektní kontrast. Některým těžko uchopitelným situacím, z nichž dramaticky vyvěrá matoucí proud podvědomí kombinovaného se skutečností, se však Jařab buď zcela vyhnul, jako v případě lékařovy návštěvy v půjčovně masek, nebo je rozmělnil v rychlých jevištních přechodech, ve kterých se divák neznalý předlohy stěží orientuje. Inscenace jako celek pak směřuje k zobrazení nálady jedné noci, v níž manželský pár, zejména pak lékař Franz (v Schnitzlerově novele Fridolín) projde prvními nástrahami manželské krize a za obskurních okolností je překonává, byť s vtíravými výčitkami.

Náladové momentce odpovídají i herecké kreace. Vesměs všichni herci, snad kromě Ivany Uhlířové, jíž role Prostitutky moc nesedla, našli věrohodnou civilní hereckou polohu pro své role, v níž setrvávají do konce příběhu. Roman Zach působí jako muž, kterého manželka svými otázkami a prapodivnými sny znepokojuje stejně jako jeho vlastní představy milostných dobrodružství. Dana Poláková vytvořila v roli paní doktorové usměvavě vyrovnanou ženu vládnoucí svým sexappealem, který ještě zvýrazňuje kostým, když po většinu času promenuje po jevišti jen v blůze, vystavujíc na odiv své krásné nohy. Před tajemným rejem masek přitvrzuje erotickou atmosféru Stanislav Majer coby dávný doktorův kamarád, který jej přivede na myšlenku zúčastnit se tajemného obřadu. Původně pianista živící se po barech se v inscenaci proměnil v muže s naturelem hýřivého pasáka a horkou krví, jemuž se dívčí vnady staly osudem.

Jařabovo čtení a dramatizace Snové novely reprezentuje typ vážnějšího, avšak méně náročnějšího divadla, které opatrně měří divákovi rozumnou míru emocí i psychoanalytických hlubin. Režisérův pokus vytrhnout inscenaci ze společensky konformní a obsahově nevýrazné polohy tím, že vrcholné scéně – erotické mši – dodal patologický nádech společnosti deviantů, působí sice moderně, ale poněkud účelově. Také vlastně jako jenom formální naplnění hesla „analýza rozkladu“, kterým je probíhající Rakouská sezona v Divadle Komedie charakterizována.

Pražské komorní divadlo – Artur Schnitzler, David Jařab: Touhy a výčitky. Scénář, režie a scéna David Jařab, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba a projekce Ivan Acher. Premiéra 30. listopadu 2010.