Ilias
Slovinskou inscenaci Homérovy Iliady, na níž se v režii Jerneje Lorenciho podílela tři lublaňská divadla, jsem viděl před dvěma lety na festivalu Kontakt v polské Toruni, kde získala řadu ocenění, včetně hlavní ceny mezinárodní jury. Představení, s nímž se Jihoslované představili v Plzni, není s tím toruňským zcela identické. Především je zčásti zrušen výrazný předěl mezi první a druhou částí. Před dvěma lety v první části herci soustředění do půlkruhu recitovali úryvky Iliady. Byli oblečeni ve společenských „koncertních“ oblecích a šatech a jejich výrazně rytmizovaný přednes-zpěv se jako psalmodické zaklínání probíjel k jádru věci a diváky připravoval na to, čeho budou svědky ve druhé části. Dramaturgie patrně čelila výtce, že první část může i přes soustředěnost a gradaci vyznít jako literární pásmo a odradit diváky. V plzeňském představení už není předěl tak ostrý, obě části se zčásti prolínají – bohové a héroové jsou na scéně přítomni hned od počátku. Účinek je naštěstí stejný: prolíná svět bohů a lidí a zjevuje se tragická moudrost, že hybným principem všeho je boj, polémos. Hrůza je krásná, krása je hrůzná, vybavují se nám bezděčně Baudelairova slova, ale po nich přichází ještě obecnější převod – bytí je hrůzné a hrůza bytostná. Neboť jsme svědky úchvatného víru: řežby héroů, slyšíme zpěv o zemi zbrocené jejich krví. Mrtvý Patroklos, Hektor přímo vibrující hněvem a odhodlaností se jen díky této vibraci pohybuje vpřed. Priamos oplakává mrtvého syna, umírá i Achilles, jenž předtím doslova ubil Hektora, vidíme třes jeho agonie. Dostředivé kruhy hudebního rytmu jen umocňují neodvratnost událostí spějících ke katarzi.
Na snímku z Ilias truchlí Priamus (Janez Škof) nad zohavenou mrtvolou svého syna FOTO VIKTOR KRONBAUER
Z mimořádných hereckých výkonů je na prvním místě třeba uvést Gregora Lušteka, jemuž je „nominálně“ přisouzena role Héfaista a jehož hlas sugestivně provází děním, ale do paměti se vrývá jeho šílený zpěv, při kterém se doprovází na zvláštní (jedno)strunný nástroj. Satyrské hry chybějí, ale tíži krutého nahlédnutí ulehčují průvodní satyrské momenty. Nejde o žádnou frašku, stačí jen zdůraznit příliš lidské vlastnosti Olympanů. Zeus je v podání Mateje Puce nadsamec alfa s ležérním výrazem věčně mladého dandyho. Přímo ukázkově „oklátí“ Thetis, a když ho nymfa později prosí o život svého syna Achillea, ležérně se jí hrabe ve výstřihu. Nedokáže se rozhodnout, kterého z héroů ušetřit před smrtí. Hodí si mincí, aby se zeptal Osudů, ale pak se rozhodne přesně naopak. Diova žena Héra (Jette Ostan Vejrup) dělá svému muži žárlivé scény, ale její představitelka vyniká především čistým a mimořádně nosným zpěvem. Výrazný je rovněž Agamemnón, jemuž vtiskl podobu Jernej Šugmann. Rozpaky vyvolalo závěrečné Priamovo oplakávání Hektora, při němž otec drží v náručí namísto syna (doslova) půlku prasete. Nejde o pouhý nápad – myslím, že estetika antického divadla nedovoluje ukazovat zohavená těla hrdinů, o smrti Agamemnóna nebo Iokasté zpravuje vždy někdo, kdo byl jejím svědkem, obecenstvo ji nevidí v přímém přenosu. Mohlo by jít i o scénickou metaforu Hektorova výroku, že je lepší živý pes než mrtvý hrdina.
Na snímku z inscenace Ilias odnáší Achilles (Jure Henigman) padlého Patrokla (Blaž Setnikar) z bojiště FOTO Josef Ptáček
Na závěr jen znovu zopakuji, co jsem napsal do Divadelních novin před dvěma lety: S lublaňskou verzí Homérova eposu jsme se ocitli u jednoho ze dvou kořenů euroatlantické civilizace. K jejich poznání přispívají podobná divadelní díla nepoměrně víc než konjunkturální řeči politiků o „evropských hodnotách“.
SNG Drama Ljublana, Mestno Gledališče Ljublansko, Cankarev Dom – Ilias (Homér). Režie Jernej Lorenci, překlad Anton Sovre, divadelní adaptace Jernej Lorenci, Eva Mahkovic, Matic Starina. Premiéra 24. ledna 2015, na festivalu 12. září 2018.
Komentáře k článku: Ilias
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
