Snílci ze staré školy

Agilní režisér Tom Morris byl do nedávna úspěšným režisérem londýnského Národního divadla. Od loňska – jako nový umělecký šéf bristolského Old Vic Theatre – se věnuje rozvoji divadla v jihozápadním regionu Velké Británie. A hned na počátku na svůj soubor upozornil kuriózní produkcí Shakespearova Romea a Julie. Protagonisty jsou Siân Phillipsová (76) a Michael Byrne (66). Tato verze jim ovšem předepisuje věk ještě starší – má jim být kolem osmdesáti. Děj se totiž odehrává v Domově důchodců na Veronském náměstí, který je rozdělen na komfortní soukromou část (kde žije Julie) a na veřejnou část pro ty, kdo na lepší ubytování nemají. Právě zde tráví svůj čas Romeo, zamilovaný nejprve do své ošetřovatelky Rosaliny. Ve chvíli, kdy zahlédne na odpoledním čaji Julii, patří jeho srdce jen jí. Juliina dcera však nezvládá finanční náklady na matčino komfortní ubytování, a proto se ji snaží přinutit, aby si vzala Parise – podivného bohatého dědka, který krouží kolem Domova, ověšený válečnými metály a s kyticí růží v ruce (hraje ho doyen souboru 83-letý Michael Medwin). Roli Merkutia ztvárnil 76-letý Dudley Sutton.

Tom Moriss, který má 98-letou matku, o „staré verzi“ Romea a Julie uvažoval společně se Seanem O’Connorem už v roce 1997. Nakonec jsme se tomu zasmáli a dali to k ledu. Nicméně před časem jsme udělali ve Skotsku týdenní workshop pro staré herce, a velice se nám líbilo, jak recitují Shakespearovy verše. Tak jsme se rozhodli vrátit se k původní myšlence. Proč by se osmdesátiletí nemohli zamilovat stejně fatálně jako čtrnáctiletí? Vždyť příběh Romea a Julie se dá aplikovat na jakýkoli věk, řekl novinářům Morris.

A co na to kritika? Ohlasy byly různé. Všichni sice oceňovali práci starých herců, ale seškrtané verzi textu se vesměs bránili. Lepší by bylo oslovit nějakého dnešního autora, aby napsal vlastní verzi příběhu na motivy Shakespeara, znělo v britském tisku téměř unisono.

Nejvýstižněji o inscenaci psal Charles Spencer v londýnském vydání Telegraphu: Možná mě mnozí budou považovat za divného, ale mně se inscenace líbila, byť Shakespearův text přišel poněkud zkrátka, rozstříhaný na proužky a slepený do tvaru, který by autor patrně nepoznal. Cením si ji právě pro důsledně převrácená věková znamínka. Zatímco personál domova – tedy původně rodiče – hrají mladí herci, milostný příběh a jeho peripetie se odehrávají mezi důchodci. Staří herci interpretují své postavy s dojemnou důstojností a zvláštním půvabem…

I když tato inscenace není tak radikální ani razantní, aby se stala dějinným milníkem v historii britského divadla, má styl a působivá místa. Pro Morisse je dobrým odrazovým můstkem pro další práci. Co takhle zkusit příště něco o současných, jinde v Británii nemilovaných Bristolanech?

Z britského tisku vybrala a přeložila