Snobský slapstick
Hommage Jana Mikuláška na Buñuela se výborně hodí do projektové řady Young Directors Project na divadelním festivalu v Salcburku.
Tento snímek Jana Hájka shlížel z festivalových plakátů FOTO KIVA
Titul zní slibně: Nenápadný půvab buržoazie. Že by se na Young Directors Project (YDP) přece jenom někomu podařilo zasadit pořádný úder snobismu „high society“ salcburského festivalu? Český režisér Jan Mikulášek inscenoval poslední ze čtyř děl, která byla přizvána jako pohostinské inscenace do specifického festivalového prostředí pro mladé divochy. Jako předlohu pro své velmi svébytné vypořádání se se stavovskou domýšlivostí, mocí a ignorantstvím si vzal Mikulášek stejnojmenný film Luise Buñuela z roku 1972.
Zatímco se u Buñuela snobské dámy a pánové naprosto elegantně a s milosrdným úsměvem vypořádávají s průnikem reality do svého světa vznešené znuděnosti, je „vrstva“ galantnosti u Mikuláškovy volné řady scén výrazně tenčí. Při každé příležitosti se zde otevřeně prezentuje brutalita a chtivost: starší pán je nucen ulehnout zaživa do rakve, protože se už přece všichni na smuteční hostinu sešli. Jeden z mužů nutí mladou ženu hned na prvním rande vypít během dvou minut lahev vína – nejdříve s komickým šarmem, brzy ovšem násilím – němá alegorie znásilnění. Kolem stolu plného stříbrných příborů a nádobí a arašídových křupek (scéna: Marek Cpin) se rozvine choreograficky precizní slapstikové panoráma ješitnosti, amorální žranice, s příručkou dobrých mravů v ruce.
Politické dění odbývá devět novodobých boháčů jen tak mezi řečí pomocí nadčasových citátů z Buñuelova filmu: Studentské protesty? Na ty je dobrá jen plácačka na mouchy. Že chytili nějakého starého nácka? Ale ten byl přece vždycky tak šarmantní a miloval zvířata! Jen jednou se krátce řeč stočí na Rakousko, když se jedné z protagonistek zdá sen o masakru v Rechnitzu, který se odehrál v březnu 1945 na rakousko-maďarských hranicích a při kterém bylo během slavnosti hraběnky Margit von Batthyányové z rozmaru opilou společností zavražděno 180 Židů, kteří zde byli na nucených pracích. Ve všech ostatních herecky výrazných, ovšem obsahově povětšině mělkých epizodách má Mikulášek a jeho tým z Divadla Reduta a Národního divadla Brno jasně zaměřeno na české poměry. Rozpitvává přitom zbohatlou buržoazii, která zde po revoluci vznikla a která postrádá tradice. Ta podle Mikuláškových slov „není šarmantní, ale hulvátská“.
Na salcburském divadelním festivalu směřuje tento úderný směr Mikuláškovy režie do prázdna: místní buržoazie se totiž může svým rádoby společensko-třídním kamarádům z Východu jen upřímně smát. Kritické tóny tak zůstávají lehce stravitelné – v této poslední produkci projektové řady Young Directors Project, která má podle koncepce šéfa činoherní části festivalu Salzburger Festspiele Svena-Erica Bechtolfa shromažďovat režiséry a režisérky, „o kterých si myslíme, že jsou naší budoucností“.
A není divu. Soutěž je sice často pojímána jako jakýsi mladý, zdravě přidrzlý korekční subjekt stojící v určité opozici vůči etablovanému festivalovému provozu. Není ovšem platformou pro mladé tvůrce na poli kultury, kteří by na festivalu prezentovali své autorské kusy, což by bylo spojeno s jistým rizikem. Na projektové řadě Young Directors Project se prezentují pečlivě vybrané, zralé inscenace. Šibalsky nás to při této politice výběru hostů nutí myslet na německého kabaretistu Gerharda Polta: Nepotřebujeme žádnou opozici, protože už demokraté jsme.
Cornelia Fiedlerová
Süddeutsche Zeitung, 22. srpna 2013
Komentáře k článku: Snobský slapstick
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
