Sociální konflikt mezi Monteky a Kapulety
Ostravská opera dnes patří k souborům s velmi ambiciózním výběrem titulů: Hindemithův Cardillac, Giordanova Fedora, Brittenovo dílo pro děti Hrajeme operu! – Kominíček. Také poslední premiéra roku 2011 přinesla málo hraný titul – operu Charlese Gounoda Roméo et Juliette. Známé Shakespearovo drama přizpůsobili libretisté (J. Barbiere, M. Carré) ve spolupráci se skladatelem nejen požadavkům operního žánru, ale také dobovým konvencím: Romeo a Julie umírají jako manželé (tajně oddáni páterem Lorenzem) a opera může vyvrcholit jejich velkým duetem (někdy ne zrovna trefně přirovnávaným k finále Tristana a Isoldy). Sladké melodie, často ve valčíkové stylizaci, vyjadřují pohled na tragický příběh milenců z doby francouzského II. císařství.
Režisér ostravské inscenace Peter Gábor nahrazuje osudovou nenávist šlechtických rodů svárem sociálně ekonomickým: Romeo a jeho družina jsou parta proletářských mladíků, zbohatlí Kapuletové, pocházející zřejmě z podobného prostředí, jim dávají okatě najevo svůj vzestup. Kontrapozici ovšem režisér zřetelně artikuloval pouze v úvodní scéně plesu u Kapuletů, dále ji připomíná jen současné kostýmování (Katarína Holková), což degraduje inscenační přístup na pouhou ilustraci. Další režijní práce se většinou omezuje na aranžování, zpěváci, ponechaní sami sobě, se uchylují k osvědčené operní gestice.
Hraje se na prázdném jevišti, otevřeném hluboko dozadu. Vlastní prostor akce v předním plánu má obdélníkový půdorys, vymezený symetricky se zvyšujícími mobilními praktikábly. Vizuálním symbolem konfliktu je světelný předěl rozdělující prostor na dvě poloviny (někdy zdůrazněný vymezující páskou). Jediným nápadným „dekoračním“ prvkem je zavěšená, z boků prosklená, jinak průchozí krychle: jakoby malý pokojík je balkonem i Juliinou ložnicí, ve scéně plesu se na zadní stěnu při árii jejího otce promítají diapozitivy, dokumentující vývoj mladé dámy, právě uváděné do společnosti, takříkajíc od plenek (pravděpodobně tak by to dělali někteří z naivnějších zbohatlíků i dnes.)
Zatímco v případě scénického tvaru lze uvažovat o možných výkladech, hudební interpretace nepřipouští radikální proměny. Nároky Gounodovy partitury nelze obejít, splnit „oklikou“ třeba přes italský verismus, jak se snažil intepretovat Romea Luciano Mastro, s velkou forsí, a proto s mnoha intonačními problémy. Nemalé problémy představovaly koloraturní partie pro Kateřinu Kněžíkovou (Julie), lépe se jí dařilo v lyrických pasážích bez ozdobných prvků. U některých sólistů zarazil nedostatek měkké barvy: bez potřebné kultivovanosti a jemnosti zazněla árie hraběte Kapuleta (David Szendiuch); pěvecky nepotěšil ani Matěj Chadima (Paris). Bohužel negativní dojem z projevu sólistů převažoval, v lepším případě se snažili použít obvyklé prostředky italského nebo německého vokálního stylu, což se přirozeně míjelo s požadavky Gounodovy partitury. Tři výkony však vynikly: důležitou postavu pátera Lorenza dobře vytvořil Martin Gurbaľ sonorním, vyrovnaným a kultivovaným basem i odpovídajícím hereckým projevem; Juliinu chůvu Gertrudu interpretovala spolehlivě Erika Šporerová; nanejvýš pozitivně překvapila vokálně i herecky Marianna Pillárová v roli pážete.
Orchestr měl zřetelné technické problémy (především intonační, už v předehře), takže o gounodovském stylu by bylo zbytečné uvažovat. Dirigentovi Tomáši Braunerovi se nepodařilo hráče vyprovokovat k takovému výkonu, jaký podávali v jiných náročných dílech repertoáru. Ostravské publikum prokázalo pozitivní vztah ke svému souboru uznalým potleskem – slyšel jsem ovšem ve Dvořákově divadle už bouřlivější ovace.
Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Charles Gounod: Roméo et Juliette. Dirigent Tomáš Brauner, režie Peter Gábor, scéna Jozef Ciller, kostýmy Katarína Holková. Premiéra 15. prosince 2011.
Komentáře k článku: Sociální konflikt mezi Monteky a Kapulety
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
