V atriu paměti
Ke zkoumání hlubin duše a zvláštně strukturované knihovny naší paměti po Snu v červeném domě (či Zahradě na Nové scéně) tentokrát Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka, tedy duo SKUTR, využili Williama Shakespeara, jeho záhadami opředené Sonety a samozřejmě i inspirativní myšlenky shakespearovského vykladače a překladatele Martina Hilského. Fascinující svět, který se zrodil v hlavě geniálního básníka, na scéně Divadla v Dlouhé ožívá v záblescích, jež jako by se vynořovaly v atriu paměti lidstva i v budoáru osobních vzpomínek.
Hvězdice zářivek se v poslední fázi představení doslova zabodne do scény a rudé osvětlení vytvoří závěrečný ďábelský komentář FOTO PAVEL HEJNÝ
Autorství Sonetů bezpochyby patří jednomu člověku (ať to byl kdokoli), ale lze v nich nalézt celou škálu postav, které v životě potkává každý. Nesou věčné, archetypální rysy, ovšem mnohé vypovídají i o básníkovi: není jasné, nakolik se s jednotlivými postavami ztotožňoval jako se svými alter egy, nakolik se inspiroval lidmi ze svého okolí a nakolik jsou to vyfabulované předobrazy postav jeho her. Jak podotýká Hilský, Sonety od prvního do stého čtyřiapadesátého lze brát jako stylizovaný deník, v němž se básník dotýká nejen věčných témat (život–láska–smrt), ale také událostí či konkrétních osob, které jej výrazně ovlivnily. Jsou tedy nejen dialogem s vnějším světem, ale zároveň intimním ohledáváním vlastního nitra.
Inscenace bere v úvahu všechny tyto aspekty už v základním scénografickém nápadu. Jakub Kopecký vytvořil prostor atria obklopeného v půlkruhu množstvím dveří se symbolickým toaletním stolkem uprostřed. Polorozbořený vstup do místnosti s vanou připomíná, že dokonalost vždy naruší nějaká vada, nepřípadná trhlina neštěstí či úplná náhoda. Prostor lze vnímat jako připomínku mansionového jeviště, jako hotel Svět či jako ono „atrium paměti“.
Ústřední postava (Marie Turková) si u toaletního stolku začne číst Sonety a vstoupí do snového světa, v němž se ve dveřích postupně zjevují postavy v pestré směsici oděvů napříč staletími i divadelními žánry – od klasických alžbětinských kostýmů s okružím přes šaškovský šat à la commedia dell’arte a eleganci první poloviny 20. století až po ošuntělé hadráře (bezdomovce?). Každý z nich přináší dílek velké mozaiky Světa. Jejich naléhavá sdělení, kterým přesto mnohdy nechybí humor a nadsázka, vypovídají o mnohém: o smyslovém vnímání světa včetně zvířecích instinktů, o vychutnávání života i sebedestrukci, o cestě člověka od zrození přes hledání identity a smyslové zážitky, lásku, nenávist, závist až po smrt v nejrůznějších podobách.
SKUTŘi útočí na smysly velkou obrazotvorností, mnohdy ovšem i osvědčenými klišé (jakoby nutkavým, mnohdy samoúčelným svlékáním všech mužů či ilustrativně expresivním vyjevováním citů a hlučnými hysterickými záchvaty postav). V záplavě vizuality mluvené slovo poněkud zaostává za nonverbálním, vizuálním ztvárněním situací. Soubor je nicméně na SKUTRy už dobře vyladěn. Stále zajímavější je Eva Hacurová, pozoruhodná jak v pohybovém, tak pěveckém ztvárnění panoptikální připomínky královny Alžběty, Ondřej Rychlý se osvědčí v poloze sebevědomého milovníka, ale také jako zdatný muzikant, Pavel Neškudla zase připomíná Kalibana z Bouře. Kdo má rád skutrovskou vizualitu, zřejmě mu bude jejich vize snového světa shakespearovských Sonetů blízká. Ostatním lze doporučit, aby si doplnili zážitek četbou ve svém intimním atriu.
Divadlo v Dlouhé, Praha – William Shakespeare: Sonety. Překlad Martin Hilský, adaptace a režie SKUTR, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, hudba Petr Kaláb a Ondřej Rychlý. Premiéra 23. listopadu 2019.
Komentáře k článku: V atriu paměti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
