Souboj upachtěných lokálních politiků

Rodinné stříbro

Hra z roku 1887, dodnes předváděná – především na venkově – i mnoha ochotnickými soubory, byla ovšem brzy po svém vzniku shledána příliš škarohlídskou a vlastně poškozující pozitivní obraz bodrých a laskavých Čechů. Dobře vystavěná dramatická situace je situována do reálné vsi Cerhonice na Písecku, zápletka se točí kolem přidělení funkce ponocného, o post usilují vysloužilý voják Bláha a otec početné rodiny Fiala, živící se ovšem i jako krejčí. Ten hodlá ovlivnit „výběrové řízení“ úskokem, očerňujícím konkurenta. Jednoduché detektivní rozuzlení prověří rozložení „politických“ sil ve vsi, které se projeví střetem furiantů, starosty Dubského a prvního radního Buška. Fabuli ještě lehce přikoření to, že syn Dubského Václav a Buškova dcera Verunka se mají rádi.

Furianti patří k „rodinnému stříbru“ a jsou průběžně uváděni v Národním divadle jako zaručený titul. Není od věci, že programová brožurka k současné inscenaci Divadla v Dlouhé uvádí výčet všech slavných i dnes už zapomenutých jmen, která se v rolích tohoto kusu na naší první scéně vystřídala. Pro mnohé v živé paměti, pro jiné už pouhou legendou je slavná inscenace Miroslava Macháčka, která svým étosem – a pochopitelně i divadelnickými kvalitami – výrazně osvěžila v roce 1979 normalizační bezčasí. Sounáležitost venkovského společenství, v němž se sice může občas dít i bezpráví, je však „vlastními silami“ překonatelné, rezonovalo v publiku nadějí, stejně jako herecky sugestivně vykreslené charaktery s celou škálou osobnostních charakteristik i zvláštnůstek, polarizované na jedné straně hrdým a neústupným Bláhou v podání Luďka Munzara, na druhé perfidně ješitným Buškem v interpretaci Josefa Somra. I videozáznam působí dodnes jako ukázka kvalitního divadla. Do pocitů postmoderní doby po listopadovém převratu zasadil Stroupežnického hru na scéně Národního divadla (premiéra 2004) režisér J. A. Pitínský. Přes jemně a humorně modernistickou ambaláž v řešení některých mizanscén (Václav Verunce: Já bych pro tebe i do ohně skočil, zhoupne se na provaze a vrací se očazený z výhně) postavil inscenaci především na sugestivní herecké kresbě charakterů (funkcionářští furianti Miroslav Donutil s Jiřím Štěpničkou, vysloužilec Bláha s kumpánem Habršperkem v podání Davida Prachaře a Ondřeje Pavelky, mladí zamilovaní Jan Dolanský s Kateřinou Winterovou, moudrý dědeček v interpretaci Josefa Vinkláře). Škoda, že oblíbená a stále hraná inscenace najela „na provoz“ a doznává řadu změn v obsazení, pravda, také kvůli úmrtím či mateřským dovoleným.

Nově na mnoho způsobů

Mimořádně pozoruhodnou verzi národní hry představil už v roce 1994 Petr Lébl v Divadle Na zábradlí, inscenaci nazval Naši Naši furianti. Celá ves pod kvetoucími stromy, vtěsnaná na malé jeviště, měla v této interpretaci rysy bizarní i pohádkové, pootočená optika „na různý způsob“ však základnímu konfliktu nic z jeho nosnosti neubrala. Židovský hostinský v podání Leoše Suchařípy vyluzoval na sklenice melodii Kde domov můj, místního učitele si zahrál Afročech (abychom se vyjadřovali politicky korektně), Fiala Jana Hrušínského se vyznačoval vodnickými atributy, Vladimír Marek jako Habršperk měl čertovskou nohu s kopytem, zamilovaný Václav byl ztvárněn asi desetiletým chlapcem (budoucí nadějí české divadelní režie Štěpánem Páclem), dědečka Dubského v jeho vyprávění o setkání s významnými císařskými potentáty vystřihla v magicky koncipovaném monologu tehdy již velmi zralá herečka Valerie Kaplanová… Ironie v prezentaci zmytizované předlohy se prolínala se snovostí a nezpochybnitelnou divadelní magií.

Ne ovšem pouze pražská profesionální divadla se se Stroupežnického „celosouborovkou“ (i tato provozní okolnost bývá při volbě titulu důležitá) utkávají. V posledních letech se objevila „čtení“ textu, dotýkající se aktuálních (vážných i žabomyších) problémů našeho společenství. Kupříkladu David Drábek ve svém výkladu pro soubor činohry Národního divadla v Brně (2008) umístil „furianty“ na fotbalový trávník, vysloužilec Bláha se tu navracel přímo z Bosny. A principál Slováckého divadla Igor Stránský o rok později jevištní hradišťské radní odlišil i modrými oděvními doplňky na jedné, oranžovými na druhé straně, tedy barvami, na které v současnosti sázejí dvě hlavní „antagonistické“ politické strany. Obohacení původní předlohy novými skutečnostmi se bude pochopitelně nabízet i nadále. Lze však při interpretaci notoricky známé hry vymyslet ještě úplně nový přístup k textu?

Český Gogol?

Optiku gogolovské grotesky přiznává režisér Jan Borna jako interpretační klíč u nové inscenace Furiantů v Divadle v Dlouhé. Poněkud umolousaná hospoda i náves jsou scénograficky řešeny šikmou se „stabilnější“ plochou odpočivadla uprostřed i naklánějícími se židlemi a stoly, na nichž drží pomocí technické finty půllitry s pivem. Zápletka se točí kolem výhružného červeného kohouta v podvrženém listu, proto jednoduchý a poněkud chudý jevištní obraz dotvářejí hasičské hadice, které jsou v dramatické situaci rozvinuty, aby později jejich úklid posloužil ke zklidnění celé inscenace. Postavy, které patří k již zmiňovaným ikonickým úkolům v dlouholeté tradici Národního divadla, nemají zde ani romantický, ani folklorně líbezný odér. Hrdinové jsou trochu omšelí, některé figury se blíží stylizací k přisprostlosti. Zaťatí furianti Dubský a Bušek (Miroslavové Táborský a Hanuš) jdou v konfliktním trumfování, které jednou přeroste dokonce ve rvačku, až „do půl těla“. Rodina krejčího Fialy je obhroublá ve výrazu i kostýmováním: plačtivě škemrající otec Martina Matejky, hubatá matka Michaely Doležalové s agresivně prezentovanou graviditou a zvláště retardovaná dcera Kristýna s nohama zkrvavenýma od škrábanců, která se v interpretaci Kláry Sedláčkové Oltové dostává až do blízkosti poetiky Gorkého „dna“. Mladí zamilovaní Václav a Verunka (Jan Meduna a Helena Dvořáková), ztvárňovaní v jiných interpretacích většinou jako představitelé čisté předmanželské lásky, co chvíli zapadnou na vrcholu šikmy pod obzor a když jsou vyrušeni, tak tak stačí dopínat své svršky. Dvojice vydařených a kladných kumpánů Bláha (Jan Vondráček) a Habršperk (Pavel Tesař) bání v úvodu ze společného viržinka, jsou to poněkud omšelí vysloužilci a jejich světáctví působí trochu unaveně.

Fabule se odvíjí v ostře groteskních výstupech, prosvětlených občas pěknými písničkami (na činoherní soubor velmi solidní vícehlasy!), zkomponovanými dvorním muzikantem divadla Milanem Potočkem. Jímavé momenty se objevují i ve výstupech dědečka Dubského, výkon Jiřího Wohanky ostatně patří k těm nejsugestivnějším. Jeho postava se sice vyznačuje zapomnětlivostí i stálým stařecky vilným poplácáváním ztepilé Markytky (Marie Turková), pak se však – v logice postavy i příběhu – dědeček vzepne k atleticky hodnotnému stoji na rukou na opěradlech židle, a také se v náhle ztišené hospodě se zvnitřnělým pousmáním zasní (zní k tomu tiše notovaná lidová Koupím já si koně vraný). Nejvýraznější protipól Dědečkova rozšafného nadhledu v inscenaci prezentuje zavilý „první radní“ a pytlák z potěšení Jakub Bušek, v jeho