Divadelní noviny > Zahraničí

Soukromý FDNJ 2015 (No. 2)

Jako druhou inspirativní inscenaci pro návštěvu berlínské Schaubühne am Lehniner Platz nabízím Shakespearova Hamleta z roku 2008 v režii Thomase Ostermeiera.

Inscenace začíná slavným monologem Hamleta Být, nebo nebýt, který říká do kamery, jež přenáší obraz na velké plátno, tady tedy na řetězovou oponu. Scénu vytvořil Jan Pappelbaum. V pozadí je stůl, vpředu na jevišti zemina, uprostřed díra na hrob, na popruzích stojí rakev, stůl je za oponou ze zlatých řetězů. Je pohřeb krále Hamleta.

Scéna popojede dopředu. Hrobník bere hadici a pouští nahoru vodu, takže na hřbitově prší a zem se pomalu proměňuje v bláto. Postavy jsou pod deštníky. Královna /Jenny König/, blondýna s černými brýlemi jako Greta Garbo, se patrně brýlemi skrývá proti paparazzi. Pomalu se kývá. Drží se Polonia /Robert Bayer/, který je také v brýlích a má vyholenou hlavu. Přítomné jsou všechny důležité postavy hry. Hrobník /Franz Hartwig/ jim podává lopatu s hlínou, aby ji vhodili do hrobu. Jediný Hamlet /Lars Eidinger/, který se kryl před deštěm zvednutým kabátem nad hlavu, hází hroudu, kterou si sám ze země zvedl.

Následuje komická až filmově grotesková scéna. Hrobník sám spouští rakev, ta se mu obrátí dnem nahoru a on ji pracně a bez piety obrací zpět. Potom nahází všechny věci do hrobu, zaklapne hrobní dvířka a na ně nahrne hlínu, jež byla do té doby na igelitu. Tak vznikne hrob.

Prudký střih. Jsme na svatební hostině, kde královna v bílém a se závojem tančí břišní tanec a pro Klaudia /Urs Jucker/ zpívá. Po scéně vyčítání Hamletovi, že zbytečně truchlí, a po oslovení Klaudia Můj synu a jeho pohlazení se Hamlet hnusem otřese. Vrhne se na hrob, do mokré hlíny, kde nepohnutě leží.

Všechny osoby se na svatbě cpou nenasytně jídlem. Kamera zabírá jejich žravost, ve které vyniká zejména Horacio /Sebastian Schwarz/. Na filmovém obraze vidíme tvář Klaudia, který si zabořil obličej do zbytků jídla, a má tak „krvavý obličej“. Pomocí filmových triků s kontaminací lebky /scéna s hrobníky a lebkou Yoricka v představení chybí/ se jeho tvář proměňuje v obličej nebožtíka otce, který Hamleta oslovuje.

Herců je sice v představení jen sedm, ale někteří hrají více postav. Takže po střihu a sundání paruky se Gertruda mění v mladistvou Ofélii. Hrobník se mění v Leartese, který žádá, zda může vyjet do Francie. Zároveň se Horatio a Leartes proměňují v Guildsterna a Rosenkranze. Jen postavu Hamleta hraje herec, který jiné role neztvárňuje. Hamlet je obtloustlý, s pivním břichem. Slavný monolog Být či nebýt během inscenace několikrát opakuje. Eidinger hraje Hamleta jako komickou figurku, která trpí tiky, tzv. Tourettovým syndromem. Grimasuje, šílí, koketuje s publikem, šaškuje. A to do takové míry, že řada mladých diváků na mém představení bouřlivě reagovala na Hamletovu – v té chvíli – angličtinu, odpovídala mu a vnímala představení jako komedii. To jim vydrželo až do závěrečného souboje.

Kromě scény s hrobníkem je v podstatě všechen text zachován, což vede k tomu, že ke konci se představení už dost vleče a ztrácí dynamiku. Hlavním tématem inscenace je politická manipulace. A největším kladem fyzické jednání všech postav. Inscenace je emotivně působivá, obrazově invenční, ozvláštňující, s nádhernými divadelními metaforami. Hamlet například celou dobu nosí královskou korunu obráceně na hlavě, čímž vzniká dojem jakési orientální čelenky. Herec je téměř celý čas vycpaný a působí jako bezdomovec. Jen ve scéně představení Past na myši, v roli královny-ženy je náhle Hamlet štíhlý (nevycpaný). Je oblečen dole do černých barových punčoch, nahoře nahý. Vilně objímá druhého herce /Sebastian Schwarz/, který hraje krále. Stahuje mu slipy, líbá mu penis… Ve scéně, kdy posílá Ofelii do kláštera, ji povalí na zem. Jako by ji chtěl znásilnit. Potom ji zahrabává do země…

Utopení Ofélie je opět pojato divadelní metaforou. Ofélie si hadicí polévá hlavu… Na pohřbu, kdy je už téměř celá zahrabaná do hlíny, si na ni lehá šílený Leartes. Jako by byl v erotickém vytržení. Po zavraždění Klaudia, otrávení Gertrudy a smrti Leartese se herci chovají jako loutky v loutkovém divadle. Například Leartes lítá jako ptáček-dušička.

Po souboji Hamlet dlouho umírá. Celou inscenací – především v závěru – se prolíná groteskní komično s temnou tragičností. Závěrečný monolog o tichu říká Hamlet osamoceně, na ztemnělé a ztichlé scéně.

Thomas Ostermeier inscenoval Hamleta jako brilantní fyzické divadlo plné fascinujících divadelních zkratek a metafor. Přestože jde o inscenaci starou už sedm let, stále je plná napětí. Je gejzírem divadelních nápadů a invence. Jeden z mých největších divadelních zážitků poslední doby.

Schaubühne am Lehniner Platz, Berlin – William Shakespeare: Hamlet (German translation by Marius von Mayenburg)

Direction: Thomas Ostermeier
Stage Design: Jan Pappelbaum
Costume Design: Nina Wetzel
Music: Nils Ostendorf
Dramaturgy: Marius von Mayenburg
Video: Sébastien Dupouey
Light Design: Erich Schneider
Fight Choreography: René Lay

• Autor: Jan Grulich
• Publikováno: 4. října 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Soukromý FDNJ 2015 (No. 2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ