Divadelní noviny > Blogy Zahraničí
Soukromý festival divadla německého jazyka (No. 1)
…
Pražský divadelní festival německého jazyka (PDFNJ) plní svoji velkou funkci, seznamuje nás s průřezem divadelní tvorby našich sousedů a zároveň vyplňuje ono prázdno a nostalgii po multikulturní Praze /české, německé a židovské/, která už bohužel neexistuje. Jednou za rok máme pocit, že se vrátily staré časy, kdy jsme mohli sledovat německé divadlo přímo v Praze. Podle dramaturgů festivalu má konfrontace s německým divadlem, které je formálně a interpretačně dravější, barevnější a komunikativnější, oživit poněkud mdlejší české divadlo. Pokusil jsem si tento festival ještě soukromě oživit či připomenout jarní návštěvou velkých sousedních měst /Vídeň, Drážďany/, ale i vzdálenějšího Berlína. V prázdninovém seriálu nabízím čtenářům i-DN svoje reflexe z profilových inscenací, které jsem měl možnost v těchto městech zhlédnout.
Část první: Vídeň
Matthias Hartmann. FOTO archiv Burgtheater Wien
Burgtheater je stále nejvýznamnějším rakouským divadlem, plní vlastně funkci divadla národního. Důležitou roli hraje i v celém kontextu německojazyčného divadla, ba i evropském. Jeho soubor, ve kterém tvoří herci a režiséři ze všech zemí tohoto jazykového teritoria, Rakouska, Německa a Švýcarska /pracují zde i zahraniční režiséři z jiné oblasti/, umožňuje dělat profesionální divadlo na vysoké úrovni a vytvářet rozsáhlý repertoár klasický i moderní. Dnešní principál divadla Matthias Hartmann je opravdu spolehlivým lodivodem.
Platonov
Hlavními hereckými hvězdami jsou Martin Wuttke (Platonov) a Dörte Lyssewski (Anna Petrovna Vojnická). FOTO Burgtheater Wien
Ve vídeňském Burgtheatru resp. v jeho filiálce Akademietheater se hraje Platonov A. P. Čechova v režii dnes už evropského umělce Lotyše Alvise Hermanise. Režisér se v poslední době zabydlel na německojazyčných scénách /Mnichov, Berlín, Vídeň/ a hlavně se nyní věnuje zejména ruské klasice /Vassa Železnovová-Mnichov, Evžen Oněgin-Berlín, Oblomov- Riga, Platonov-Vídeň/. Realistickou scénu rakouského představení, pečlivě vytvořenou jako téměř pro natáčení dobového filmu, s dokonalou rekonstrukcí předmětů typických pro onu epochu, vytvořila režisérova rodačka Monika Pormale, která se také zajímavě uvedla na loňské scénografické výstavě v Praze /Quadrienalle 2011/ a jejích ozvěnách na festivalu Divadelní Nitra.
Realistickou scénu, pečlivě vytvořenou jako téměř pro natáčení dobového filmu, s dokonalou rekonstrukcí předmětů typických pro onu epochu, vytvořila Monika Pormale. FOTO Burgtheater Wien
Základem scény je salón s dobovým nábytkem, kde se postavy v kostýmech Evy Dessecker pohybují pomalu jako ve snu. Tedy žádné módní transformace do současných kostýmů a dnešní technické doby. Venku za verandou je les, typické ruské břízky, velmi často v mlhavém oparu. Scéna se nemění, jen pozadí, tedy atmosféra lesa. Ta je opravdu strhující a skutečně se v ní odrážejí vnitřní pocity postav /mlha, šeď, nejasné počasí/. Do toho, snad arkadického, lesa se velmi často utíkají postavy dramatu, když neví kudy kam, když chtějí být samy.
Hraje se v podstatě celý text. Délka je jako u Krystiana Lupy, tempo pomalé, ještě více než ruské je skandinávské, bergmanovské. Režisér a jeho herci si vyhrají se všemi nuancemi psychologického dramatu, ale co nejcivilnější formou. Přitom doprovodná hudba je zastoupená minimálně, takže nic si režisér a herci neusnadnili. Skvělou Annou Petrovnou Vojnickou je hvězda Burgtheatru Dörte Lyssewski. V jejím podání je Anna povrchní žena, která se ráda napije a v závěru se dokonce zdá, že smrt Platonova není pro ni žádným velkým šokem. Sofie v podání Johanny Wokalek není žádná krasavice ani osudová žena. Spíše krasavicí je Maria Grekovová v interpretaci Yohanny Schwertfeger, tedy není žádnou zapšklou a trapnou starou pannou, jenom – z neznámých důvodů – odstrčenou žena. Také Saša, tak jak ji hraje Sylvie Rohrer, netrpí až takovým pocitem méněcennosti, jak bývá tato postava tradičně interpretovaná. O svém muži si nedělá iluze. Pochopitelně – jak se dalo očekávat – inscenaci dominuje představitel titulní role, německý herec Martin Wuttke /známý ze špičkových berlínských inscenací, hlavně ve Volksbühne, ale také z filmu/. Jde o malého neforemného muže, který má pro ženské hrdinky hry silný sex appeal. Ale nejen pro ně, nýbrž i pro muže /vidí se v něm švagr-doktor či mladý Vojnický/. Přitom svojí rozevlátostí, nezralostí a neschopností se nalézt, natož skoro až ošklivým či spíše zchátralým fyzickým zjevem není rozhodně okouzlujícím mužem, jak bývá tradičně interpretován. Prostě si jej ženy vybraly, samy si vsugerovaly jeho výjimečnost. V pozadí tohoto pohledu se může skrývat jejich potřeba ochranitelských a pečovatelských sklonů. Jejich fascinace ale jeho nezralou osobnost zničí.
Nevylučuji, že se za úspěchem u diváků skrývá také stesk po jiné epoše, kdy člověk měl na všechno čas. FOTO Burgtheater Wien
Pozoruhodný v této inscenaci je také nadměrně zdůrazněný fyzický kontakt postav. Střídají se scény vnucovaného objetí /Sofie se zpočátku vzpírá Platonovovu pokusu o přímý dotek/, jedna postava se vyhýbá kontaktu, ale v dalším – s někým jiným – je pro změnu odmítána ona. Jako by se tak „fyzicky“ demonstrovalo ono slavné čechovovské: Pan A miluje paní B, ale ta jej odmítá, protože miluje pána C, ale ten. . . Scény zoufalého objetí mezi muži /Platonov a doktor, Platonov a mladý Vojnický/ vedle toho zřejmě mají poukazovat na jejich lidskou nevyzrálost, možná až svým způsobem infantilitu. Vrcholné jsou scény Platonovova unikání z pro něho neřešitelných situací do spánku a válení se v posteli. Jeho fyzická devastace a neestetičnost je přímo hmatatelná. Divák z něj má skoro pocit bezdomovce ležícího na lavičce v parku. Na závěr si Platonov pohrává s puškou. Nahodile či – možná – podvědomě ji nastrčí Sofii, která jen jakoby mimochodem vystřelí. Nedokáže se zabít sám, i v tom selže.
Alvis Hermanis v posledních inscenacích, zejména na domácí scéně v Rize, dospěl ve své tvůrčí metodě až do stádia vrcholného naturalismu /Dlouhý život, Lotyšské povídky, Hlas ticha, Marta z modrého pohoří, v Mnichově potom Volání divočiny/, který tvoří základ jeho inscenací, vždy jen s minimálním využitím divadelních metafor či nadsázky. Jde mu o samotný život, jeho zachycení, jeho reflexi. Do této své metody transformoval nyní i raný text A. P. Čechova. Hermanis se nazaobírá žádným „čechovovským“ (v konvenčním slova smyslu) čarováním s náladami a podtextem. Jeho inscenace je razantně míří k obrazům reálného života a žití, které je často nudné, pomalé a směšné. Přesto je inscenace obrazově i herecky doslova krásná. Zejména pro diváka, který Hermanisovu metodu plně akceptuje, což je můj případ. Přesto, že inscenace trvala 5 hodin /pouze s jednou přestávkou/, téměř nikdo z diváků neodešel a představení vyvolalo přímo bouřlivý aplaus. Nevylučuji, že se za úspěchem skrývá také stesk po jiné epoše, kdy člověk měl na všechno čas. Třeba i na řešení zpackaného života.
Inscenace Čechovova Platonova ve vídeňském Burgtheatru-Akademietheatru je dalším silným uměleckým plátnem současné divadelní Vídně. Podobně jako Hartmanova Vojna mír, kterou jsme mohli v Praze vidět na podzimním festivalu PDFNJ.
Burgtheater-Akademietheater Vídeň – A. P. Čechov: Platonov. Překlad do němčiny Peter Urban, r. Alvis Hermanis, scéna Monika Pormale, kostýmy Eva Dessecker, světelná scénografie Gleb Filshtinsky, dramaturgie Klaus Missbach. Premiéra 7. května 2011.
Komentáře k článku: Soukromý festival divadla německého jazyka (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Pavel Trenský
Hermanisův úspěch v německy mluvících zemích je především způsoben reakcí na dvě dekády vlády Regietheatru: autor se stal pouze odrazovým můstkem pro fantazie inscenátorů. Aktualizace byla (a i je) na denním pořádku, režisér neslouží autorovi, ale spíše naopak. Nejinak je tomu je s jeho odnoží, Reduktiontheatru: klasikové se inscenují v kapesním vydání, třihodinová inscenace se může kondensovat na polovic času i méně. Celou Oresteiu lze předvést za méně než dvě hodiny. Najednou do toho příjde Hermanis, a svým blíživým stylem natáhne klasiku na pět hodin. Přitom rekonstruuje dobu do nejmenších detailů. Jeho přístup k Čechovovi někteří srovnávají s Schaubühne během zlaté éry Petera Steina. Avšak Steinovi šlo především o vypracování složitých psychologických vztahů mezi postavami. To v Hermanisově Platonovi nenalezneme. Už to, že hlavní postavu hraje Wutke, je povážlivé: v Hermanisově versi se jeho věk uvádí jako 47 let, zatím co v textu je mu 27. A Wutke na zanedbaného padesátníka vskutku vypadá. Čechovovým modelem pro tuto postavu byl patrně Dostojevského Stavrogin, morální mizera a zároveň charismatický člověk. Čechov, který byl době vzniku Platonova mladíček, tuto postavu nezvládl, a Hermanisův přístup tyto charakterizační nedostatky zveličuje. Nic, co Platonov řekne, nevysvětluje jeho reputaci obdivovaného intelektuála, a ani jeho vzhled v této inscenaci nevysvětluje adoraci ze strany žen i mužů. Tento Platonov je vcelku nudná, vleklá záležitost, MCHAT to uměl lépe. Scénografie na počátku upoutá naši pozornost, ale po hodině se nám stává lhostenou, jakož i celkem i to, co se na jevišti odehrává. Hlad obecenstva po tradičnějším divadle se zajisté projevuje při děkovačkách, ale kritika tuto inscenaci po právu převážně odmítla.
06.07.2012 (12.33), , Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Trenský
Prosím, opravte: Wuttke se píše s dvěma t.
07.07.2012 (11.53), , Trvalý odkaz komentáře,
petr pavlovsky
Děkuji za instruktivní recenzi, která umožňuje opravdu plastickou představu o PŘEDSTAVENÍ (nikoli inscenaci!). Myslím, že by se mi to líbilo O. Krejčovi a K.Krausovi, odpovídá to jejich est. normám.
Mně by se to možná také líbilo, ale mám jednu pochybnost, resp. dotaz: Jak to bylo s divadelním kontaktem, se zpětnovazebnou, „on line“ komunikací mezi herci a diváky? Co smíchové nebo jiné smyslově vnímatelní reakce diváků?
Nic a priori proti naturalismu, ale ten často vede ke „čtvrté stěně“, k hraní, ze kterého je patrné, že na jevišti by vše probíhalo úplně stejně, i kdyby v hledišti nebyl vůbec nikdo.
Takové divadlo bylo, alespoň u nás, možné ještě v 60. letech, nijak nám to nevadilo. Za 20 let, u nás shodou historických okolností „normalizace“, čas zásadně trhnul oponou diváckého vkusu, změnil nároky na kontaktnost. „Čtvrtá stěna“ je již nesnesitelná, nudí, protože dívat se na takové představení je stejné, jako dívat se na plátno kina nebo na televizi. (Teprve v 70. letech se TV stala definitivně obligátní součástí každé české domácnosti.) Na nekontaktní divadlo se nemusím nikam vypravovat, to mám v televizi doma.
Na tuhle změnu dojelo Divadlo za branou II, aniž by to jeho tvůrci pochopili, aniž by si to připustili. Proto nedokázali znovu vstoupit do řeky. Ona už nebyla táž.
Divadlo zelo prázdnotou P.Tigrid mu musel odejmout dotace (na rozdíl od Parkanové svému rezortu rozuměl, konečně začínal jako divadelník.)
Takže: Jak je to, prosím, v představeních německé inscenace, s intenzitou divadelního kontaktu?
PS: „ještě více než ruské je skandinávské, bergmanovské“. Mají být dvě n.
15.07.2012 (18.31), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Grulich
Odpověď ke komentáři Pavla Trenského
K otázce posunu věku hlavního hrdiny říká pozorovatelka /Julia Kluzowicz/ zkoušek na tuto inscenaci /publikované v bloku v Didaskaliích č. 106, věnované Hermanisově tvorbě/:
„V roli Platonova obsazuje /Hermanis/ Martina Wuttkeho, herce staršího než je hrdina Čechovovy hry, protože jak sám říká, málo ho zajímají mladí lidé a jejich historie. Režisérovi je 46 let a nejzajímavější jsou pro něj problémy lidí podobného věku, proto není Platonov mladíkem.“
Zde Hermanis připomíná Ingmara Bergmana, který ve svých filmech, postupně jak stárnul, posouval věk hrdinů souběžně s vlastním věkem /tedy mužů/. Domnívám se /jsem vzděláním psycholog/, že mladý člověk nemůže být tak vyprázdněný, vyhaslý, taková devalvace osobnosti je pravděpodobnější ve vyšším věku /byť sám Čechov tuto hru opravdu napsal ve velmi mladém věku/. Věk Ivanova /35/, pokrevného bratra Platonova, se podle mého názoru už může blížit té osobnostní charakteristice, která ze hry vyplývá. Není bez zajímavosti, že Ivo van Hove v jedné ze svých posledních inscenací hrané pod titulem Rusové , zvolil právě hry Platonov a Ivanov, které sloučil do jedné kompilační inscenace.
Co se týká délky představení, je ona v kontextu s určitým a viditelným trendem tzv. divadelních maratonů, které se v posledním období na evropských, ale i amerických scénách objevují, mám na mysli představení Krystiana Lupy, Krzysztofa Warlikowského, Ivo van Hove, Eimuntase Nekrošiuse, Ariany Mnouchkinové, Franka Castorfa, v New Yorku jsem potom mimo jiné viděl představení podle Velkého Gatsbyho Gatz /Public Theatre/, ale i Anděly v Americe /ti však byli rozděleni do dvou částí/ atd. Jedná se pravděpodobně o pokus přivést publikum k hlubšímu prožitku divadla. Jako reakce na krátkodobé a povrchní inscenace a povrchní rychloklipovou percepci diváků, zejména mladých.
Vaše explikace úspěchu Hermanisových představení u německojazyčného publika vzhledem k Vaším nesmírným zkušenostem s evropským a americkým divadlem bude asi pravdivá /Vaše recenze o zahraničním divadle čtu s velkým zájmem/. Já představení Platonova vydržel, nenudil se, ale jsem právě vycvičený výše uvedenými díly tvůrců, proto mne udivila kázeň vídeňských diváků, nechce se mi věřit, že by to byla snobská záležitost /bylo daleko od premiéry/, čili muselo je podle jejich reakcí představení zaujmout.
31.07.2012 (10.52), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Grulich
Odpověď ke Komentáři P. Pavlovského.
Dovolte mi, abych úvodem citoval výrok polské kritičky Agnieszky Marszałek z Didaskalií /recenze na Hermanisova Oblomova v Kolíně nad Rýnem/: „Nemám ponětí, jak nazvat či kvalifikovat Hermanisovo představení, vím jen, že mne velmi zaujalo“
Velmi ji rozumím.
Ve stejném čísle je na úvodní stránce noticka týkající se obsahu čísla: Hermanis:průvodce, návrat hyperrealismu. Myslím, že to vystihuje styl posledních děl Alvise Hermanise, byť tvůrce se v rozhovoru brání zaškatulkování a koketně sděluje, že styl nemá žádný. Níže uvádím citáty režisérovy či pozorovatelky ze zkoušek, právě publikované v tomto bloku v Didaskaliích, č. 106, který je celý věnovaný Hermanisovu divadlu.
„Hyperrealismus a velmi realistické malířství se znovu vracejí. Možná proto, že my, lidé 21 století, jsme unaveni ideologiemi a interpretacemi, chceme prostě naslouchat historii /příběhu/ a moci si sami udělat vlastní úsudek, sami posoudit a nepotřebujeme k tomu sugesci umělců. Je velmi patrné, že čisté, zbavené interpretace historie /příběhy/ znovu přicházejí na milost.“
„Věřím, že kultura reality shows, která se objevila na konci 20 století, měla velký vliv na divadlo. Před reality shows úroveň následování skutečnosti byla daleko nižší, ale ony vytvořily nový kontext. Když se v televizi objevila reality show, taková jako Big Brother, bylo mi jasné, že divadelní jazyk by se měl změnit. Protože to, co hovořili lidé v televizi, bylo daleko zajímavější než to, co prezentovali na divadelních scénách slavní herci. V Platonovovi, kterého nyní připravuji v Burgtheatru, reprodukuji tu historii jako historii viděnou skrytou kamerou. Představení se bude opírat o naturalismus, bude velmi realistické. Čechov, to je reality show.“
„Hermanis se odvolává ve svém nápadu na hyperrealismus v malířství. Hercům na zkoušce stále opakuje, že když se představí historie /příběh/ bez jejího ocenění, tak se ona vypráví sama. Tím je pro něj hyperrealismus, věrným kopírováním skutečnosti, dokonce i pokud jde o skutečnost literární. V hyperrealismu je vše důležité, ať už jde o prostou rekvizitu nebo hercovo tělo.“
„Náš Platonov je trochu reality show.“
Takže se oklikou dostávám k Vaší otázce o reakci publika. Rozhodně představení není žádnou „řachandou“, jak tomu často bývalo v posledních létech, kdy interpretace Čechova měla být zcela v intenci autora, tedy prohlášení, že jeho hry jsou komedie a nikoliv melancholické a nostalgické hry plní podtextů, tak jak je do světového divadla uvedl MCHAT a Stanislavského herecká škola. Také druhý extrém, tedy tradiční, rovněž Hermanisově interpretaci nehrozí. Umělcova inscenace je zcela v souladu s jeho názorem na hyperrealismus v divadle /všude uvádí hyperrealismus, nikoliv naturalismus/, na divadlo blízké reality show /z předcházejících inscenací režiséra Gorkého hra Na dně hraná pod titulem By Gorky s e reality show nejvíce blížilo a bylo i tak formálně režírované/. Jde o sledování obyčejného života, často i dost trapného či prázdného, kde se tak jaksi by the way přihodí tragický konec. Diváci umělcův styl přijali, nenudili se, rezonovali, pro co svědčí i to, že celý divadelní pětihodinový maraton /pouze s jednou přestávkou/ vydrželi a účinkující odměnili na závěr potleskem ve stoje. A nešlo o žádnou premiéru, ale běžnou x-tou reprízu. Myslím si, že nemá daleko k explikaci úspěchu režiséra u publika Pavel Trenský v předcházejícím komentáři. Jedná se asi o reakci na přesycení určitým artistním režijním stylem, který v poslední době evropská jeviště opanoval, jak po stránce formy, tak i krkolomnými a stále novými interpretacemi.
Musím ještě podotknout, že v případě Platonova se nejedná o publikum německé, ale rakouské, spíše ještě zúženěji řečeno vídeňské, které je hodně specifické /náročné a snad i vrtkavé/ a pokud je představení nezaujme, dává to razantně najevo.
P. S. Ingmar Bergman se opravdu píše s jedním n.
P. S. S. Pravděpodobně proklamovaný hyperrealismus se týká inscenací klasických her. Viděl jsem na toruňském Kontaktu v květnu letošního roku jeho inscenaci Černé mléko, kterou Hermanis vytvořil s domácím souborem Nového divadla v Rize, kde je plno čistých, básnických a krásných divadelních metafor, které k hyperrealismu mají daleko. Počkejme si na podzimní FDNJ, kde má být uvedená inscenace Evžena Oněgina v podání berlínské Schaubühne am Lehniner Platz.
Jan Grulich
31.07.2012 (10.54), , Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Trenský
Co se týče stáří Platonova, jemuž inscenace přidala 20 let života:
Odkazu na Bergmana nerozumím, mezi jeho prvními filmy byla studie o stařičkém profesorovi na pokraji smrti , Lesní jahody (1957) a mezi poslednimi filmy byl Fanny a Alexendra (1984), popisující životní zkoušky pubertální dvojice dětí. A mezitím jeho protagonisté byli v nejrozmanitějším věku. Bergman nikdy nenarušoval logiku příběhu manipulací stáří protagonistů., a ovšem nemusel. Nevycházel z fixní předlohy. Hermanis ano, a chce, abychom uvěřili, že rekonstruuje dobu, do níž je příběh zasazen. Že ho lidé, stejně staří jako on více zajímají mež mladíci, to chápu. Ale režísér neinscenuje pro sebe, ale pro obecenstvo, a zde postava Platonova se stává v kontextu skupiny lidí, v níž žije, méně, a ne více pochopitelnou než v originále. Prostě se nedá uvěřit, že tohoto zchátralého padesátnika zbožňuje každá žena, na niž se podívá (i nepodívá). A že ho obdivují i muži, staří a mladí. Proč? Snad se dá argumentovat, že třeba Goebels v osobní styku fascinoval jak muže, tak ženy, přestože byl malé postavy a mrzák. Ale podle svědectví součastníků měl velmi silné osobní charisma, což tento neatraktivní Platonov, prázdný mluvka a alkoholik, nemá. Hermanisův Platonov není hyperrealistická postava, ani realistická postava, ba ani pravděpodobná postava. A to zvláště ne, když přistupujeme k této postavě z historického úhlu: průměrná životnost byla v době, do níž je příběh zasazen asi o 20-25 let nižší než dneska. Padesátník Platonov by byl podle tehdejších měřítek starý člověk. Hermanis rekonstruktér doby zde prostě selhává, a narušuje vlastní estetické krédo.
Samozřejmě, nemám patent na vkus, a dovedu pochopit, že se některým lidem Hermanisův přístup může líbit. Ja nemám žádný smysl pro reality shows, s nimiž Jan Grulich Hermanisovou metodu srovnáná. Pro mě divadlo je především fantasie, poezie a imaginatvní přístup k předloze. I když mě Regietheater občas irituje, zvláště když je v rukou průměrného jedince, přece je mu dávám zásadně přednost před rekonstrukčním divadlem Hermanisova typu.
Co se týče délky představení, to není vůbec výlučnou doménou hyperrealistického divadla. Na letošním berlínském Theatertreffen Faust 1+2 trval devět hodin, a John Gabriel Borgman dokonce dvanáct. V obou případech šlo o extrémní režisérské divadlo. Já sám jsem dokonale vytrenovaný divadelními maratony německého divadla v nejrůznějších stylech Viděl jsem třeba pět a půl hodinového, nezkráceného Krála Leara Dietera Dorna (odpůrcem Regietheatru), po třeba jedenáctihodinové montáže Shakespearových historií pod titulem Schlachten (česky Do krve) Lucem Parcevalem (zastáncem Regietheateru), a mnoha jiné. Ve většině případech šlo o struhující podívanou. Na druhé straně čryřapůlhodinová dramatisace Tolstého Anny Kareniny Slovenským národním divadlem, která se v lecčem Hermanisově přístupu podobá, mě nudila k smrti. V anglosaském divadle těchto divadelních marantonu v poslední době značně ubylo. A citování Andělé v Americe byly vzdáleni na míle o Hermanise.
01.08.2012 (11.30), , Trvalý odkaz komentáře,
Pavel Trenský
Borgman=Borkman.
01.08.2012 (15.00), , Trvalý odkaz komentáře,