Divadelní noviny > Kritika Názory – Glosy
Spálená 16 jako genius loci
Napadlo vás někdy pídit se po historii místa, v němž žijete? A napadlo vás někdy, že by na základě této myšlenky mohla vzniknout inscenace? Právě tento nápad vedl ke vzniku inscenace Spálená 16 od autora a režiséra Jana Schmida. Schmid pracuje s historií této ulice nikoliv jako s výčtem faktů, nýbrž s pamětí místa jako s procesem odkrývání jedinečného, zároveň však také procesem rozpoznávání již známého.
Spálená 16. Foto: archiv Studia Ypsilon.
Režisér Jan Schmid společně s dramaturgem Jaroslavem Etlíkem zvolili pro inscenaci těžko žánrově specifikovatelný útvar, který se pohybuje na pomezí divadelní montáže, dokumentárního divadla, scénického koncertu a kabaretního večera. Ocitáme se v abstraktním prostoru, kde čas, personifikovaný dvěma „vypravěči“, je proměnlivou a nestálou konstantou. Čas v inscenaci je ztělesněn Chronosem (Roman Janál), který představuje čas chronologický – tedy ten, na který jsme z běžného života zvyklí. Druhým představitelem je Kairos (Lumíra Přichystalová) představující čas pravé chvíle. Společně s nimi a skrze ně se publikum ocitá v nejrůznějších zákoutích historie ulice Spálené 16.
Zprvu je náročnější rozklíčovat chronotop díla, jelikož se zdá, že časová kompozice jednotlivých výstupů je čistě náhodná. Do jisté míry tomu tak skutečně je, ale postupně se odhaluje, že dílo je koncipováno jako virtuální „procházka“ historickou Spálenou 16 a po úvodním seznámení se vznikem samotné ulice se pozastavujeme u téměř každé z budov, z jejichž historie Schmid vybírá epizodu, kterou záhy propojuje s předchozím děním. K tomu dochází díky setkávání postav, které by se ve skutečnosti nikdy nesetkali, například architekt Jaromír Krejcar (Martin Bohadlo) se potkává s Karlem IV. (Petr Vršek). Zdánlivě nelogické proplétání časových linií a neustálé narušování chronologie jsou účelně zvoleným principem, který nabourává vnímání inscenace jako pouhý výčet historických faktů (ač jich je v inscenaci plno). Inscenace se primárně pokouší zachytit paměť daného místa, kterou reflektuje skrze propojenost a vzájemnou komunikaci historických linií.
Spálená 16. Foto: archiv Studia Ypsilon.
K intenzivnějšímu prožitku je třeba i určitá znalost českých reálií. I na to byl ale režisér inscenace připraven. V díle se proto většina historických postav představí, a u některých se rozvádí i konkrétní životopisné údaje; například Jan Evangelista Purkyně (Petr Vršek), v jehož případě chtělo Studio Ypsilon vyzdvihnout uplynutí 150 let od jeho smrti. Využití českých reálií posloužilo tvůrcům jako zdroj humoru – a to, ať už situačního, slovního, korektního a občas i mírně nekorektního. Propojováním historických událostí vznikají místy tragikomické paralely, ale dochází také k přímému odkazování se a komentování současné politické scény, ať už se jedná o hesla konkrétních politických stran či parodií některých českých hlavounů.
Díky humorným situacím, se kterými Schmid pracuje, dochází k propojení hlediště s jevištěm. Ať už jde o vyprávění vtipů, humornou narážku, či obyčejné vyprávění – herci jsou v neustálém kontaktu s publikem. Entuziastické výkony herců a otevřenost vůči publiku vedou k pomyslnému splynutí. Dochází tak k tomu, že si i herci vzájemně tleskají a místy se zasmějí i nečekaným vtipům svého kolegy či kolegyně. Mezi hledištěm a jevištěm vzniká uvolněná pospolitost, která vytváří dojem, jako bychom společně cestovali časem a prostorem. Tomu dopomáhá i práce se scénou (Ondřej Zicha), která je propojena s projekcemi (Erik Bartoš), čímž se umocňuje dojem celkového propojení všeho se vším.
Spálená 16. Foto: archiv Studia Ypsilon.
Na scéně se neustále něco děje. Skončí jedna situace a obratem nastává druhá, neobjevují se zde žádné zbytečné pauzy ani dlouhé pomlky, které by vedly ke ztrátě pozornosti. Ač se může zdát, že hra diváka ve finále unaví právě tím, že se ani na okamžik nezpomalí, není tomu tak – prozřetelnost dramaturgie vložila mezi mnohost výstupů i hudební čísla (ať už ansámblu nebo zpěvačky Jitky Vrbové), které místy až zběsilé tempo inscenace zvolní a publikum má tak možnost si vydechnout.
Jak je zmíněno již v samotném programu Spálené 16 – hudba vše spojuje. Hudba, ať už v jakékoliv podobě, je přítomna v celé inscenaci a nelze neužasnout nad tím, kolik nejen hereckých, ale primárně hudebních talentů se na jevišti v tento večer sešlo. Uvolněné a hravé herecké projevy jsou víceméně vyrovnané – není zde snad nikdo, kdo by svým hereckým výkonem převyšoval ostatní. Nicméně pěvecké a hudební výkony jsou, jak už je u herců Ypsilonky zvykem, bezchybné. Dvořákova Humoreska v podání Dominika Renče či Jitka Vrbová se svými jazz-blues-soulovými skladbami, v nichž se projevují improvizační schopnosti ostatních muzikantů.
Spálená 16. Foto: archiv Studia Ypsilon.
Nehledě na to, jak obsahově roztříštěně inscenace působí, její jednotlivé složky do sebe účinně zapadají a zvládají si udržet divákovu pozornost. Navíc si lze odnést spoustu zajímavých informací týkající se jedné z pražských ulic, která po zhlédnutí této inscenace přestává být tak obyčejná. Slovy překladatelky Evy Kulové: Spálená 16 je jako genius loci, místo, jímž se manifestuje totalizace času ve věčné přítomnosti, jako kdyby času vůbec nebylo.
///
Studio Ypsilon, Praha – Jan Schmid: Spálená 16. Režie: Jan Schmid, výprava: Ondřej Zicha, hudební adaptace: Miroslav Kořínek, Jaroslav Krček a Dominik Renč, projekce: Erik Bartoš, pohybová spolupráce: Jan Onder, odborná spolupráce: Eva Kulová. Hrají: Jan Jiráň, Roman Janál, Jana Synková, Lumíra Přichystalová, Petr Vršek, Roman Mrázik, Pavel Nový, Martin Bohadlo, Arnošt Goldflam, Jitka Vrbová, Barbora Skočdopolová, Jiřina Vacková, Kryštof Mende, Renata Rychlá, Martin Janouš, Lenka Loubalová, Jan Večeřa, Jan Bradáč, Tomáš Víšek, Veronika Soumarová, Dominik Renč, Jan Noha, Petr Hasman, Petr Koura, František Uhlíř. Premiéra 10. a 12. prosince 2019.
///
Recenzi inscenace najdete také v DN 2/2020:
Listování dějinami jedné ulice
…
Komentáře k článku: Spálená 16 jako genius loci
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
